S obstarožním Iljušinem (a nervy nadranc) do CCCP. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Dobrodružství v oblacích

Proti letadlům vlastně nic nemám, ani teď, když nám kvůli opravě dráhy v Ruzyni létají přímo nad zahradou.

Podle zvuku motoru už poznám nakřáplý zvuk obstarožních letadel Lufthansy a pěkně ztlumený hlas obřích letadel Kataru a Emirátů, která jsou tak velká, že to vypadá, že létají nízko a pomalu.

Určité nepřímé zkušenosti s létáním jsem totiž získal už v mládí, kdy jsem byl, z pro mne nepochopitelných důvodů, vyslán z poděbradské jedenáctiletky kamsi k Brnu do vojenské letecké školy. Později jsem pochopil, že to bylo proto, že se škola chtěla zbavit beznadějného matematického repetenta. Dopadlo to dobře pro mě, případný letecký provoz i pro lidi, žijící pod vzdušnou linkou, vedoucí k přistávací dráze. Podstoupil jsem totiž úspěšně  divoké fyzické testy včetně připoutání k trubkám, které se se mnou otáčely na všechny strany, ale ztroskotal na knížce s barevnými puntíky, mezi kterými jsem marně pátral po jinak barevných číslech. Potom mě už nikdo na letiště nezval.

Až jednou.

Hudební divadlo v Karlíně za normalizace navázalo družbu hned s několika sovětskými hudebními divadly a naše vedení nám hrdě oznámilo, že nás potkalo veliké štěstí a že poletíme hrát do tehdejšího Leningradu. Několik veseloherních představení potom připomínalo smuteční slavnost a jindy veselý hovor v divadle se omezil na téma „co když to s námi spadne“.

Den odletu se blížil, v divadle jsme dostali pár dní na to, abychom se připravili k odletu, což ti chytřejší využili k získání pracovní neschopnosti. My méně odvážní jsme balili a přidávali jsme do zavazadel předměty první pomoci v případě havárie. Já si koupil pěknou sekyrku, abych se vysekal z trosek, a několik děvčat nafukovací kruhy, neboť jsme měli letět nad Mazurskými jezery.

Letadlo typu Iljušin 18 už stálo na ploše a my jsme roztřeseni stoupali po přistavených schodech. Raději jsme se nedívali na očouzené motory a s určitou nadějí vzhlíželi nahoru k usměvavým letuškám, které k nám natahovaly své ruce osudu a snažily se nás vtáhnout do útrob letadla. Neměly s tím naštěstí (díky premedikaci, kterou jsme získali v letištní restauraci) moc práce.

Náladu ovšem přerušily motory letadla, jeden, druhý, pak první zase ztichl a rozeřvaly se další. Letadlo se otřásalo, letušky nám něco ukazovaly rukama, vypadalo to, jako když nás učí plavat kraula, a my s hrůzou sledovali padající nýty, kterými byla spojena křídla hliníkového orla. Když se letadlo rozjelo, napadlo mě, že bychom přece jen nemuseli vzlétnout. Můžeme přece dojet do Benátek severu na kolečkách.

Když se letadlo téměř uklidnilo a letušky a stevardi začali běhat po palubě a nabízet gruzínský koňak, napili se i zapřisáhlí abstinenti. Nálada se zlepšila a naše krásné baletky začaly prozkoumávat palubu, zatímco kluci z baletu se spíše věnovali jednomu sličnému stevardovi.

Nakonec baletky pronikly až do (tehdy ještě neodděleného) kokpitu a těm, kterým se podařilo posadit pilotům na klín, piloti ukazovali, jak se dělají takzvané vlny, načež starší dámy ze sboru otevřely tuby s prášky proti mořské nemoci.

Dýchánek v letadle nabyl na intenzitě, když kluci z orchestru vytáhli trumpety a už tak dobrou náladu pozvedly lidové dechové melodie z plzeňských hospod, načež rozdováděné stevardky vytáhly basy plzeňského a po vybídnutí „berte si sami“ se věnovaly všeobecným radovánkám.

Že se blíží přistání, jsme poznali podle ostré bolesti v uších. Letušky rozdávaly cucavé bonbóny, které jsme zapíjeli posledními lahvemi koňaku, které dívky vytáhly z nouzové lednice. Baletky nerady opouštěly klíny pilotů, kteří jim vysvětlili, že přes veškeré sympatie k našim krásným umělkyním se raději pokusí přistát sami.

Nakonec jsme se jen neradi loučili se spřáteleným letadlem a už dopředu se těšili na zpáteční cestu.

„Dneska už si lítá každej, ale dřív to bylo jiný kafe,“ řekla mi při posledním letu jedna spolucestující a já jsem s ní musel souhlasit, když jsem se s ní natěsnal do Boeingu 737 MAX a po způsobu nalisované sardinky, občerstven houskou se salámem za dvacet euro, jsem se těšil, až vylezu a natáhnu si nohy.

A to jsem coby palubní vstupenku ani nepotřeboval vyjádření Ústavního soudu.

Vložil: Jaromír Janák