Na co, sakra, Zdeněk Řehoř ty ženské balil? Tajnosti slavných
26.06.2026
Foto: Se svolením České televize - Vlasta Gronská
Popisek: Zdeněk Řehoř jako Mirecourt, „spolupisatel“ francouzského spisovatele a dramatika, v minisérii scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaroslava Dudka z roku 1970 Alexander Dumas starší
Mezi lidmi se vždy držel stranou, neprůbojný a nenápadný, jen občas něco špitnul… Takový byl nejen před kamerou, ale také v soukromí. Na pohled mimořádný slušňák se ale nezdál.
S nedávnou vzpomínkou na Eduarda Cupáka jsem beznadějně zaplula do vod jednoho ze svých nejoblíbenějších seriálů, Takové normální rodinky scenáristky Fan Vavřincové a režiséra Jaroslava Dudka. Trojici rodinných pánů „expertů“ nedokážu nikdy odolat, protože kdybyste ji šoupli do pomyslného mixéru, zrodil by se výsledek, který mě provázel déle než dvacet let. Druhý životní partner mé matky, s neuvěřitelným stoickým klidem a nadhledem zvládající matčina a babiččina občasná hysterická dramata. Dokázal vyčkávat, než se bouře přežene, ideálně nad talířem dobrého jídla nebo koláčem, pečlivě vyskládaným na talířku do úhledné hraničky. Z každého z té trojice jako by převzal nějakou část, takže po štrůdlu Péti v podání Eduarda Cupána přichází na řadu odzbrojující zdánlivá odtrženost od reality, kterou mistrně rozehrál s úžasným smyslem pro humor Zdeněk Řehoř. Kdo by ho neznal jako tatínka Hanáka a jeho želvičky Poldinky.
V barrandovské škatulce
Stejně jako před kamerou byl Zdeněk Řehoř i v každodenním životě tichý, plachý, tajemný a jakoby neustále tak trochu mimo realitu. Svou nenápadností paradoxně přitahoval ženy jako magnet, mistrně v nich totiž probouzel touhu o něj pečovat. Jaký ale byl doopravdy? I pro lidi, kteří dlouhá léta pobývali léta v jeho blízkosti, je velmi nesnadné na tuhle otázku odpovědět. Vášnivý filatelista a chalupář byl neuvěřitelných 44 let členem jediného souboru, pražského Divadla na Vinohradech. Na jeho jevišti ztvárnil desítky postav a ušlápnutí, zakřiknutí a nenápadní muži se stali jeho doménou. „Já jsem na Barrandově veden jen v kategorii úředníků, případně farářů. Vždy hraji takové zakřiknuté lidi, kteří sem tam něco špitnou. Mám myslím jeden světový rekord: asi v padesáti případech jsem dělal zkoušky na různé filmy a ani jednou jsem neuspěl,“ postěžoval si kdysi v tištěném magazínu v jednom z mála rozhovorů, které poskytoval jen velmi nerad. Jeho přiznání těžkých začátků u filmu se ale tak proslavilo, že je mimo jiné citoval i Jaromír Hanzlík v roce 1997 v pořadu Úsměvy Zdeňka Řehoře ze vzpomínkového cyklu České televize Úsměvy.
Kantor kamelotem
Mistr malých rolí a muž, který bravurně zvládal role všech žánrů, se narodil 30. srpna 1920 jako nejmladší ze sedmi dětí bohatého majitele módního salonu v Jičíně. V historickém centru panství Albrechta z Valdštejna, které je vstupní branou do Českého ráje, prožil dětství a po absolvování reálky začal studovat učitelský ústav. Rok 1938 ale obrátil jeho život naruby. Otec zemřel a dramatický vývoj událostí přiměl rodinu k stěhování do Prahy. Tím se Zdeněk ocitl v centru kulturního dění a začal nasávat inspirativní atmosféru. Denně chodil do kina nebo divadla, dokončil si pedagogické vzdělání na Amerlingově učitelském ústavu, pak ještě absolvoval dva semestry na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přesto učitelské místo nezískal. A tak se začal živit jako kamelot, tedy pouliční prodavač novin. Pak díky kamarádovi z fakulty, budoucímu režisérovi Zdeňku Míkovi, získal místo statisty v Divadle E. F. Buriana a současně absolvoval hereckou průpravu u herečky Loly Skrbkové.
Taková normální rodinka - Škola manželů:
Historicky první Joe
V roce 1941 dostal i první filmovou příležitost, v komedii Miroslava Cikána Z českých mlýnů se mihl jako jeden z návštěvníků výstaviště. Po Burianově zatčení gestapem v březnu 1941 a uzavření jeho divadla začal hrát v Dětském divadle Míly Mellanové a v roce 1942 se stal členem mládežnického divadla Větrník, kde se 20. března 1944 se stal při premiéře komedie Jiřího Brdečky Limonádový Joe historicky prvním představitelem ctnostného pistolníka v bílém, popíjejícího zásadně jen limonádu. Představení mělo velký úspěch a dočkalo se 99 repríz. Kromě jeviště ale Zdeněk působil ve Větrníku také jako administrativní vedoucí. Na sklonku roku 1944 ho ale vyřadila ze života těžká tuberkulóza, kvůli níž strávil několik měsíců v plicním sanatoriu v Kostelci nad Černými Lesy, které tenkrát patřilo u nás k nejlepším. Naštěstí, protože těžký průběh nemoci málem zaplatil životem.
Láska na dálku
Po osvobození začal hrát v zájezdovém Vesnickém divadle, tehdy už ale s názvem Divadlo pod Plachtou, které mělo navázat na tradici kočovných hereckých společností, oficiálně rozpuštěných v červnu 1945. Už v říjnu 1946 ale musela být činnost souboru ukončena kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu šéfa a hlavního protagonisty Jindřicha Plachty. A tak se Zdeněk vrátil pod křídla E. F. Buriana, který obnovil svoji legendární avantgardní scénu pod názvem Divadlo D 46. A v roce 1950 dostal nabídku, která se neodmítá. Stal se členem souboru pražského Divadla na Vinohradech a prožil v něm neuvěřitelných 44 let. Hned v roce 1945 vstoupil do KSČ, o deset let později byl dokonce v evidenci jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky. Mezitím se stihl i poprvé oženit, vztah s o čtrnáct let mladší kolegyní Věrou Krpálkovou byl ale spíš výsledkem víkendového poblouznění. Ona hrála ve Zlíně, on v Praze, takže jejich láska po dvou letech definitivně „zemřela na dálku“.
Pokračování v pondělí 39. června
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Česká divadelní encyklopedie, Divadlo na Vinohradech, Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Jičínský deník, Krajské listy)
Vložil: Adina Janovská