Nina Divíšková: Jak herečka rozprávěla s mrtvými. Tajnosti slavných
22.06.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Nina Divíšková jako krásná Olga, která se snaží zachránit manželství, aniž by ublížila manželovi nebo milenci. Studiové drama Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak napsal a natočil v roce 1972 Rudolf Růžička na motivy nedokončené divadelní hry Maxima Gorkého Jakov Bogomolov.
Bývala krásná a napohled křehká, ale s obrovskou vnitřní silou. A hlavně s mimořádným smyslem pro humor, který byl jejím způsobem obrany před každodenními trablemi. A když pak leccos věděla, už se jí prý zase nikdo na nic neptal.
Nezničitelný sarkastický humor jí pomáhal celý život překonávat všechny ústrky a překážky každodenního života, který byl občas přímo nesnesitelný. A s mimořádnou trpělivostí a odhodláním vždycky všecko zvládla. Když jsem s Ninou Divíškovou mluvila naposledy, sešly jsme se k rozhovoru pro tištěnou přílohu deníku Právo v divadelním klubu po představení. Byla velmi unavená, protože už na ni doléhala zákeřná nemoc, takže ji z jedné strany podpírala dcera a z druhé manžel, herec a režisér Jan Kačer. A mluvila rozvážně, jako by si formulovala věty nejprve v duchu. Přesto z přibývajících let nedělala žádnou vědu. „Člověk je už klidnější. Všelicos víte, ale zase se vás už nikdo na nic neptá. Žádné zoufalství mě nepřepadá,“ prohlásila tehdy bez špetky hořkosti.
Svérázná a vždycky svá
V mládí byla velmi krásná, tenkrát jsme si ale jejího umění ani podmanivého altu moc neužili, protože nikdy netajila svůj odpor ke komunistickému režimu, nepřízeň někdejších mocných si mohla konečně vynahradit až v době, kdy už si řada kolegů naplno užívala penze. Určitě ji znáte jako tvrdohlavou babičku Alžbětu Dvořákovou ze seriálu České televize Vyprávěj, mě ale přímo vzala za srdce jako bohatá stará dáma Judita Junková, vášnivá fanynka Dukly, která odkáže veškerý svůj majetek čtyřem hlavním hrdinům filmového debutu divadelního režiséra a scénáristy Tomáše Svobody Hodinový manžel. Právě včera uplynulo pět let ode dne, kdy nás navždy opustila, a za tři týdny si připomeneme její nedožité devadesátiny.
Blbec s ofinou
Narodila se totiž v Brně 12. července 1936. Její matka Elmarita byla taneční pedagožka, vedla rytmickou taneční školu pro děti a později působila v brněnském Národním divadle jako choreografka. Otec Karel byl majitel autoškoly, automobilový závodník a letec. A také velký sportovec a potápěč, který položil základy našeho jeskynního potápění a sestoupil do propasti Macocha i Punkevních jeskyní. Na dětství vzpomínala s láskou, především pro otce se stala miláčkem. „Sestra Tamara byla krásná a já jsem byla takový blbec s ofinou. Tak mi jednou tatínek řekl: Koukni, Nino, ty nejsi hezká, ty musíš být bystrá,“ zopakovala při našem setkání vzpomínku, kterou velmi ráda říkávala téměř ve všech rozhovorech.
Příběhy obyčejného šílenství:
Tajemná rozprávění
Otec si prý velmi přál syna, což mu osud nedopřál, takže ji vychovával jako chlapce. „Po mém narození byli všichni strašně zklamaní, dokonce mě dlouho ani nepojmenovali. Sestra mi říkala Nuna, a tak to potom už jen upravili na Nina.“ A aby tatínek nelitoval, že syna nemá, mohla se doslova přetrhnout. „Jednou hodil do přehrady zlaté hodinky a zeptal se mě, jestli se pro ně potopím. Samozřejmě jsem se potopila a našla jsem je, i když mi přitom praskly oba ušní bubínky, protože byly ve velké hloubce.“ Není divu, že jeho smrt považovala za největší životní ránu. Zemřel totiž na leukémii doslova během několika dnů v pouhých čtyřiapadesáti letech a nestihl ani jedno její představení. Přesto se mu s každou novinkou a úspěchem nezapomněla pochlubit. „To, že někdo zemřel, znamená pouze, že odešla jeho tělesná schránka. S otcem a už i s maminkou, která se dožila nádherných devadesáti tří let, si každý den povídám,“ přiznala. „Říkám jim, co se mi povedlo a že mohou být na mě hrdí, ale občas se přiznám i s věcmi, za které bych si pochvalu nezasloužila.“
Marné čekání
Ta války se otec velmi vážně střetl s jistým esesákem. Hrozilo, že na konflikt přetékající odporem a emocemi doplatí celá rodina, takže museli co nejrychleji z moravské metropole uprchnout. Bezpečí, v němž pak přežili až do konce války, našli na Vysočině, v městysu zvaném Německé, který byl v roce 1948 přejmenován na Sněžné. Kromě tance, ke kterému ji vedla matka, začala Nina hrát divadlo s ochotníky a zpívala v pěveckém souboru. V roce 1952 odmaturovala na jedenáctiletce, touha po herectví byla ale silnější. „Já jsem vždycky chtěla být šašek,“ přiznala. Rodiče ji podporovali, a tak se přihlásila k přijímačkám na brněnskou JAMU a byla přijata. Už nástup do prvního ročníku se ale zkomplikoval. „Všem, které v Brně přijali, měsíc a půl po přijímačkách oznámili, že se první ročník neotvírá a že naše přihlášky přesunuli do Prahy. Tam ale už měli plno, a tak jsem rok studovala dějiny umění. V Brně se nakonec první ročník neotevřel další čtyři roky, takže jsem, i když nerada, šla studovat do Prahy.“
Pokračování ve středu 24. června
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Česká televize, Český rozhlas, Naše hvězdy, Činoherní klub Praha, Petra Braunová: Nina, Divadelní noviny: Vladimír Hulec - Nina Divíšková: Živote, děkuju za všechno. I za bolest)
Vložil: Adina Janovská