Poslední vlak z Milovic
21.06.2026
Foto: Wikipedia, RIA Novosti 832918, V. Kiselev, CC-BY-SA 3.0
Popisek: Sovětší vojáci během odsunu z Československa
ČASOSBĚR: „Sovětské tanky“ ze srpna 1968 byly určujícím zážitkem pro celou jednu generaci. Na jejich příjezd si pamatoval každý. Dalších dvacet let jejich pobytu v této zemi je pro debatu hodně „tenkým ledem“.
Někteří vám budou tvrdit, že to vlastně nebylo tak hrozné, jiní budou zuřivě nesouhlasit. Každý ale má na tuto zvláštní situaci v dějinách naší země nejen svůj názor, ale i své vzpomínky.
Jako malá jsem jezdila k prarodičům na Mladoboleslavsko, trávila jsem tam prázdniny, víkendy a občas i marodila. Mezi rodinné kratochvíle patřila i výprava na houby a oblíbeným rajónem pro sběr býval prostor nedalo Lysé nad Labem.
Proti tehdejšímu Krušnohoří jsem je vždycky považovala za oázu. Jen mi vrtalo hlavou, jak se do přírody dostaly všudypřítomné odpadky, které vůbec neodpovídaly tomu, co nosí do lesa houbaři. Kusy barelů, někdy taky celé, prázdné konzervy a podobně. Byl začátek devadesátých let a mně jako malé nedocházelo, že se dívám na pozůstatky přítomnosti sovětských vojáků, kteří sídlili v nedalekých Milovicích. Místní les zjevně pojali za své výsostné území.
Opustili jej právě před 35 lety, jako vojska SSSR celé území Československa. Dneska už nenajdete na mapě ani jeden z těchto států, ale tehdy to bylo vnímáno jako zásadní událost, o které se točily dokumentární filmy.
Na naše území se vojska Sovětského svazu vydala dvakrát. Poprvé v roce 1945, to byla vítána jako osvoboditelé a jejich zásluhy na porážce hitlerovského Německa nezpochybňuje nikdo. Jinou věcí je, že se přitom občas vojáci chovali jako horda nájezdníků, ale to bylo i tím, že často pocházeli z jiných částí světa. A válečné doby také nejsou normálními časy a probouzejí v lidech nepěkné pudy. Každá válka přináší strašné škody, když se podíváte do historie, tak třeba z té Třicetileté v 17. století se Evropa vzpamatovávala dalších sto let.
Příběh psaný po květnu 1945 byl ale už trochu jiný. Stalin vnímal země osvobozené Rudou armádou jako svou sféru vlivu a chtěl je k SSSR připoutat myšlenkově i ekonomicky. Po jeho smrti docházelo k různým „táním“, odhalováním „kultu osobnosti“ a jiným politickým změnám, šedesátá léta v zásadě přinesla uvolnění šroubů a rozmach kultury i myšlení. Odborníci se postupně odvažovali poukazovat na nefunkčnost socialistického hospodaření, začalo se připouštět i určité uvolnění cenzury.
V jednu chvíli už těch reforem bylo na Sověty moc a naděje dubčekovského „socialismu s lidskou tváří“ skončily pod koly tanků Varšavské smlouvy během jedné srpnové noci. Rozdíl oproti roku 1945 je zjevný i z dobových materiálů. Na jedné straně nejrůznější podoby hněvu, na druhé pak zmatek vyjukaných mladých vojáků, kterým při školení navykládali, že u nás probíhá málem občanská válka.
O vítání tentokrát nemohla být řeč. Naopak se dávaly dohromady spontánní akce jako „Sovětům ani kapku vody“, což bylo o to významnější, že toho srpna bylo dost parno. Lidé měli hned od začátku jasno, že tentokrát se nejedná o osvobození, ale o okupaci.
Vztahům velmi uškodily tragické příběhy, po okupaci zůstávali na ulicích i mrtví. V tom srpnovém týdnu se mnozí rozhodli zemi opustit a v chaosu čerstvé okupace to bylo snazší, než kdy potom. I ti, co zůstali, byli plní nejistoty, co se bude dít. Vzpomínky na padesátá léta byly ještě živé.
Z čistě vojenského hlediska se okupace podařila. Vojáci kontrolovali dopravní uzly, klíčové instituce, v Praze třeba i mosty přes Vltavu. To ale samozřejmě nemohlo zůstat trvale. Sovětská armáda opustila ulice a stáhla se do kasáren nebo vojenských prostorů. Nakonec ani velitelé neměli zájem, aby jejich vojáci byli v kontaktu s lidmi, kteří ze školy uměli rusky a mohli jim „plést hlavu“.
Neohlášený srpnový příjezd musel také dostat právní podklad, kterým se stala „Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky“. Národní shromáždění ji schválilo krátce před 28. říjnem a byl to zvláštní dárek k padesáti letům Československa.
Postupně se u nás začali sovětští vojáci zabydlovat. Jak se jim tu žilo? Především izolovaně. Vytvořili si vlastní uzavřené posádky, které připomínaly města ve městě. Velký rozdíl byl také mezi řadovými vojáky a důstojníky, s čímž souvisela i možnost přivézt si rodinné příslušníky.
Běžní vojíni žili v kasárnách, kde to podle mnoha vzpomínek vypadalo jak ve vězení. Přesto tito vojáci považovali Československo za ráj na zemi, mnohem rozvinutější, než tehdejší SSSR. Ale ne každému se poštěstilo, aby byl poslán na výkon základní vojenské služby do zahraničí. Důstojníci s rodinami si žili ještě mnohem lépe, obvykle se pro ně postavily důstojnické bytovky a služba v Československu byla v sovětské armádě vnímána jako posun v kariérním žebříčku.
Sovětské posádky se z mnoha důvodů snažily být maximálně samostatné. Vojáci měli vlastní obchody, školy, nemocnice i kulturní domy. Ale ne každý s tím byl spokojen. Mladoboleslavští pamětníci mi vyprávěli, že jste v místních obchodech mohli potkat ženy sovětských důstojníků, jak před odjezdem na dovolenou do rodné vlasti skupují zboží, jehož byl v sovětském prostoru nedostatek. Zajímavé ale prý bylo, že ačkoliv byla Mladá Boleslav posádkovým městem, téměř vůbec se do jeho života nezapojovaly sovětské děti.
Trochu jiné to bylo u vojenských prostorů, kde měli Sověti těžkou techniku. Hotové legendy se vypráví o zážitcích lidí z obcí v okolí vojenského prostoru Milovice. Tam se prý často kvůli nočním přesunům tanků nedalo ani spát. A tyto manévry samozřejmě odnášely i místní silnice.
„Setkávání“ sovětských vojáků s obyvateli Československa bohužel psalo i příběhy, při kterých docházelo k obětem na lidských životech. Úmrtí ze srpna 1968 jsou relativně známá a mluví se o nich. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů jich bylo 137.
Jenže pohyb desetitisíců cizích vojáků po dobu více než dvou desítek let nevyhnutelně musel přinášet další tragédie. Nešťastnou náhodou, ale třeba i kvůli kulturním rozdílům nebo nadměrnému sebevědomí, co vám dává uniforma.
Velká část československých civilistů, kterou řadíme mezi oběti okupace, ztratila svůj život během dopravních nehod, ale jejich příčinou byl nadstandardně často alkohol. V roce 1973 srazil v Olomouci opilý sovětský voják ženu dodávkou, ta střet nepřežila. V prosinci 1974 dostal opilý sovětský voják v Milovicích podivný nápad, nastartoval tank a prorazil s ním oplocení. Historici se shodují, že poté zkrátka zpanikařil a z tanku vyskočil. Stroj však pokračoval bez řízení krajinou. Asi není třeba popisovat, co se stane, když takový kolos narazí do finského domku.
V roce 1989 byl odchod sovětských okupačních vojsk jedním z hlavních požadavků listopadových protestů. A nové ústavní orgány na tom skutečně začaly pracovat velmi intenzivně. Otázkou už nebylo, zda sovětská vojska odejdou, ale jakým způsobem tato akce proběhne.
Nová československá reprezentace tlačila na co nejrychlejší odchod, Sověti nabízeli, že se stáhnou v horizontu pěti let. Pak to vypadalo, že rozhovory budou dokonce úplně přerušeny, ale po dopisu Michaila Gorbačova prezidentu Havlovi se našlo kompromisní řešení. Odchod měl trvat rok a půl.
Gorbačov v dopise žádal o delší časový horizont, protože SSSR nebyl na návrat svých vojáků připravený, chyběly byty, školky pro děti, a dokonce i zaměstnání pro navrátilce. Navíc Československo nebylo jedinou zemí, ze které se po roce 1989 sovětská armáda stahovala.
Smlouva podepsaná 26. února 1990 v Kremlu za přítomnosti prezidentů Gorbačova a Havla formálně ukončila okupační režim. Nesla název Dohoda mezi vládou ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR a podepsali ji ministři zahraničí. Za naši stranu Jiří Dienstbier a za sovětskou Eduard Ševarnadze. „Bratrská pomoc“, která původně měla mít pouze dočasnou platnost, se protáhla na více než dvě desetiletí.
Byly dohodnuty tři etapy odsunu. Domů na východ se nemuseli vydat jen lidé, ale i technika, a logistické zajištění přesunu nebylo jednoduchou záležitostí. Dostat ze země rodinné příslušníky vojáků bylo to nejjednodušší, ti prostě odletěli. Pro zbytek se musela použít především železnice, celkem bylo vypraveno na 825 vlaků s 20 265 vagóny, 11 085 vagónů v rámci vlaků nákladních.
První vlak s odsunem vyjel hned 26. února 1990 z Frenštátu pod Radhoštěm. A poslední vyjel 19. června 1991 z Milovic, sovětského města, které si na našem území okupanti vybudovali.
Celkem z našeho území za rok a půl odešlo přes 70 tisíc vojáků, 39 tisíc jejich rodinných příslušníků, transporty odjelo 1220 tanků, na 2500 vozidel bojové pěchoty a 95 tisíc tun munice. I letectvo mělo úctyhodná čísla, sovětská armáda zde měla na 105 letadel a 175 vrtulníků.
Poslední transport opustil území Československa 21. června 1991, poslední sovětský voják z našeho území odešel 27. června. Byl jím velitel Střední skupiny vojsk generálplukovník Eduard Vorobjov, který za sovětskou stranu působil i jako zmocněnec pro odsun. Smířený generál se dokonce účastnil i legendárního koncertu, který slavil odchod jeho armády. Těžko říct, co se mu honilo hlavou, když na pódiu viděl vystupovat svého protějška z jednání, poslance Michaela Kocába, se skupinou Pražský výběr. Ostatním ale překotné dění připadalo tak trochu jako zázrak, který se může stát jen v přelomových okamžicích historie. Ještě dva roky před tím si tuto situaci nikdo neuměl ani představit.
Dvacet tři let je doba dlouhá, ale z pohledu dějin také krátká. Ti, kteří slavili odjezd armád, si obvykle ještě pamatovali to srpnové ráno, kdy se naděje národa ocitly pod koly vozidel, pásy tanků a před hlavněmi pušek. Před 35 lety okupace skončila.
Zdroje: Wikipedia, Univerzita obrany (ZDE), FTV Prima (ZDE), Český rozhlas (ZDE a ZDE), Vojenský historický ústav Praha (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo