Jak jsem se zasekl v Pesaru. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Straka zlodějka

Když řeknu, že dnešním tématem bude Straka zlodějka, neznamená to, že se budu věnovat nějakému politickému tématu, i když to tak vypadá.

Straka zlodějka, jinak italsky La gazza ladra, je název nepříliš uváděné opery slavného Gioacchina Rossiniho, ze které je známá hlavně předehra, která připomíná právě nalité perlící se šampaňské i s jeho opojnou vůní.

Děj opery je dost komplikovaný; připomíná částečně pitomou detektivku (stejnou zápletku má i jeden díl našich Četnických humoresek) a částečně slaďák, jak chudá dívka přes mnohé útrapy k lásce a ke štěstí přišla. Vyřeší se to asi za tři a půl hodiny, a pokud se kus hraje, je to především pro požitek z Rossiniho nádherné hudby.

Hlavní, vlastně tu nejhlavnější roli v celé opeře hraje straka. Obyčejný pták, který ukradne stříbrnou lžičku, prostá dívka je obviněna a díky intrikám i odsouzena a málem oběšena. Naštěstí zcela náhodou někdo objeví stračino hnízdo a lžičku i s dalšími artefakty tam najde a dívka je zbavena provazu a hned pod šibenicí se obejme se svým milovaným, zazpíváme radostný sbor a lidé jdou konečně na pozdní večeři.

Kdyby Gioacchino Rossini věděl, jaké problémy způsobí inscenačnímu štábu divadla ve svém rodném městě, místo opery by raději napsal kuchařku, což dělal ve druhé polovině svého bonvivánského života, když si řekl, že oper už napsal dost.

Jako šéfkuchař by maestro jistě uspěl, však i jeho Tournedos Rossini je velká dobrota, s jeho ptákem ale byly, jak jsem řekl, v italském Pesaru (což je milé pobřežní městečko, v jehož divadle jsem tehdy hostoval, velikosti Pardubic, jehož dva Hradce Králové ve stejné vzdálenosti jsou San Marino a Rimini a které proslulo tím, že se tam skladatel Rossini narodil) problémy.

V autorově rodišti se na představení připravovali zvlášť důkladně. Asistent režiséra má na starosti neradostnou práci jménem aranžmá, to znamená, že vám vysvětlí, kudy přijdete a odejdete, a ten šikovnější vám poví, i co byste na jevišti měli dělat. Většinou to dělá podle předem zaslaných režisérových pokynů, protože pan režisér zatím uplatňuje svou genialitu na jiné divadelní scéně, ve městě větším Pesara. Výsledek nakonec bývá takový, že režisér, až mu zaplatí honorář jinde, uvidí připravené představení, spráskne ruce, rozčílí se a všechno začne dělat jinak.

Problém se strakou vyřešil jednoduše. Objednal dvě straky. Údajně cvičené. Nejdřív uletěla jedna, načež se usadila na galerii, odkud se zájmem pozorovala naše marné snahy o své chycení.

Pak vedení divadla prozíravě vypustilo straku druhou, která pochopila volání rodu a s první strakou vytvořila hejno, spokojeně kroužící obrovským prostorem hlediště.

Protože Italové berou takové věci vážně a řeší je okamžitě, objednali dva horolezce, pro každou straku jednoho, kteří se po lanech, spuštěných ze stropu hlediště, k nemalé radosti potměšilých ptáků komíhali obrovským prostorem a odráželi se nohama od pozlacených stěn v marné snaze o zachycení pobavených ptáků, kteří zatím seděli na křišťálových nástěnných lustřících, do jejichž třpytivých kalíšků vykonávali svou potřebu.

Nicméně všechno neřešitelné lze vyřešit, řekl kdysi jeden genius. V našem případě to udělal vrátný divadla, křestním jménem Lohengrin, kterého tak pokřtil jeho otec, zneuznaný tenorista. Lohengrin nechal zhasnout všechna světla a ve zcela temném hledišti otevřel horní větrací otvory, jindy vždy zavřené z obav šíření případného požáru, aby budova nedopadla jako naše Národní nebo slavné La Fenice v Benátkách.

Když překvapení ptáci uviděli světlo, rozepjali křídla, odlétli za svobodou a dodnes krouží kolem místní Hory Svatého Bartoloměje, odkud z výšky shlížejí na divadlo, které jim poskytlo tak úžasné dobrodružství.

Jenže protože bez ptáka to ale nejde, museli inscenátoři vymyslet nové geniální řešení. Na smlouvu angažovali tým inženýrů, kteří za několik dní, během kterých jsme my na jevišti předstírali, že mezi námi poletuje zlodějský pták, vyrobili straku umělou, s velkou slávou ji přinesli, vložili čtyři monočlánky, poodstoupili kousek dál a hrdě stiskli dálkový ovladač. Přišla hodina H, okamžik O a my všichni kolem jsme raději udělali místo, aby pták mohl hrdě vzlétnout.

Nejdřív předimenzovaná umělá straka pohnula hlavou, pak pták zamával křídlem, jako když na vás dítě udělá pá pá, pak svěsil hlavu a ztuhl.

„To nic není, jen je potřeba dát nové baterie,“ prohlásili inženýři, načež režisér vyskočil, zařval a hnal je z divadla přes park až k pesarskému nádraží.

Nakonec se divadelní chytré hlavy se selským rozumem spojily (hlavní roli mezi nimi hrál opět vrátný Lohengrin) – a došly k řešení.

Přes jeviště se natáhlo ocelové lanko, na ptáka nahoru přidělali kolečko, za které obludu na lanko zavěsili, načež k ptákovi ze dvou stran přivázali provázky, kterými tahali chlapci, vybraní pro tu práci konkurzem. Jeden doleva, druhý doprava – a sinistra, a destra. Jenže režisér našeho mnoha Čechy a Američany obsazeného představení byl Němec a italsky moc nemluvil. Proto měli kluci k ruce asistenty, kteří jeho pokyny překládali. Nikdo jim ale neřekl, že v divadle to je obráceně, doleva je to z pohledu režiséra a diváků v hledišti, ale pro toho, kdo stojí na jevišti nebo jako oni v portále, je to vpravo. Výsledkem bylo, že straka uhodila Katiu Ricciarelli, tehdy éterickou něžnou blondýnu, hvězdu slavného Zeffielliho filmu Othello, kde s Plácidem Domingem tvořili slavný pár.

„Va fan culo!“ mohutným hlasem, který za lepších okolností okouzloval diváky newyorské Metropolitní opery i milánské Scaly, zařvala na celkem spokojeného režiséra, který se zájmem sledoval výsledky svých nápadů. „Va fan culo!?“ zopakovala pěvkyně a sáhla si na čelo, kam ji kašírovaná těžká straka zasáhla už podruhé, když dezorientovaní kluci změnili směr.

Italštinu nepříliš ovládající režisér s úsměvem zavolal tlumočníka a teprve potom dostal hysterický záchvat, vběhl na jeviště, chytil ptáka, několikrát jím praštil o tvrdou podlahu, načež opustil provazištěm opustil dějiště: první rossiniovské jeviště.

Další slunné dopoledne jsme přišli do divadla. Všude byl klid, na lanku nová straka, jen dolů z ní visel drátek a na něm háček a malé závaží. Katia se s režisérem drželi za ruce a pohoda z nich doslova vyzařovala. Režisér se usmíval podezřelým pohledem, který mi trochu připomínal pana režiséra Jerneka z našeho Národního divadla. Než jsem stačil zmizet, řekl mi mile „Vieni qua, ragazzo!“ a šoupl mi do ruky dřevěné hrábě, jakými se na lukách obrací seno.

Tentokrát jsem věru dostal daleko důležitější roli, než ty čurdy, co mě provázely celým mým divadelním životem. Když bylo zapotřebí rozhýbat zaseknutou straku, nenápadně jsem k ní došel, zvedl hrábě a problém s pohybem ptáka byl vyřešen!

Nikdy předtím ani potom jsem už takovou slávu nezažil. Lidé v Pesaru mne na ulici přátelsky zdravili a ukazovali si posunkem, že to já jsem ten elegán, který večer chodí po jevišti v třírohém klobouku (ten byl ochranou před boulemi, kdyby straka přece jen spadla) a ve chvílích, kdy hlavní představitelé v jiných inscenacích této opery na jevišti sami prožívají své intimní chvilky, já kolem nich kroužím s hráběmi…

Nakonec ještě slovníček:

„Vieni qua, ragazzo!“ = „Pojď sem, chlapče!“

„Va fan culo!“ = tady je to trochu složitější. Culo znamená v italštině buď dno láhve, nebo kalhotky, kterým u nás říkáme bombarďáky – ale hlavně jejich obsah. Celý obrat je pak víceúčelové citoslovce-ekvivalent jak našeho „Do … !“, tak i „Jdi do …!“

Vložil: Jaromír Janák