Milovaný Vejražka králem bezpáteřnosti a dobrovolně ve službách StB. Tajnosti slavných
17.06.2026
Foto: Se svolením Národního divadla Praha
Popisek: Neodolatelný svůdce Vítězslav Vejražka v roce 1951, jako Toník v dramatizaci románu Ivana Olbrachta Anna proletářka
Ze tří manželství měl čtyři děti, navenek velký romantik a neodolatelný svůdce hravě dokázal bez mrknutí oka zrazovat lásku „na rozkaz“. Prostě český Jekyll a Hyde, který vedl dvojí život a vlastně mu to prochází dodnes.
Svést, tajně natočit, a pak vydírat. To třetí už obstarali jiní, první dva úkoly dostávali příkazem lidé, kterým se říkalo společenský agent. Dobrovolně se jím stal už na sklonku roku 1948 muž, který je dodnes znám jako významná osobnost Národního divadla a uznávaný profesor herectví, v pražských Košířích je po něm pojmenována ulice a odpočívá na vyšehradském Slavíně. Vítězslav Vejražka jako by se inspiroval svým prvním filmovým hrdinou, spisovatelem Karlem Sabinou, přítelem a velkým propagátorem díla Karla Hynka Máchy, který významně přispěl k propagaci jeho díla. Nechvalně se ale proslavil tím, že si „přivydělával“ v době Bachova absolutismu v druhé polovině devatenáctého století jako placený konfident, dodávající policii informace ze zákulisí českého národního hnutí. Jedním z jeho významných filmových hrdinů se také stal český šlechtic a nejvyšší purkrabí Václav z Dubé, který se v době husitských válek přidal na stranu katolického císaře Zikmunda a v roce 1415 doprovázel Jana Husa do Kostnice. Toho si zase zahrál o čtvrt století později ve slavné historické trilogii režiséra Otakara Vávry. Že by „svůj k svému“?
Mistrem od mládí
Neodolatelný svůdce se super postavou, sametovým hlubokým hlasem a mimořádným charismatem se narodil 9. května 1915 v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště do rodiny přesvědčeného sociálního demokrata a představitele dělnických odborů Františka Vejražky a jeho ženy Marie. O pět let starší bratr Miloslav se stal vojákem z povolání, po okupaci Československa emigroval a v listopadu 1940 zahynul jako příslušník 311. československé bombardovací perutě britské RAF po náletu na Brémy. Vítězslav se po ukončení měšťanky se sice vyučil číšníkem, reálně se tak ale nikdy neživil. Od raného dětství totiž hrál s ochotníky a už v roce 1931 stanul poprvé před kamerou jako přítel Karel Sabina v životopisném dramatu Karel Hynek Mácha. Už jako student Státní konzervatoře statoval na scéně Národního divadla a v roce 1937, právě když absolvoval, si ho dokonce režisér Jiří Frejka vybral pouhé dva dny před premiérou jako záskok v představení Godunov za Jaroslava Průchu, který musel nečekaně nahradit v hlavní roli Eduarda Kohouta.
Od jedné lásky k druhé
Po absolutoriu strávil jednu sezónu v Ostravě, a pak přešel do Brna, kde se v roce 1939 poprvé oženil s baletkou Jarmilou, dcerou známého malíře Oldřicha Šebora. Měli spolu syna Jana, budoucího profesora na chebském gymnáziu. V roce 1941 totiž začal Vítězslav hrát i režírovat v pražské Uranii a v roce 1944 se poprvé rozvedl, protože spěchal za další láskou Hedvikou. A v roce 1948 se situace zopakovala. Po osvobození spoluzakládal Divadlo 5. května, v němž se stal i ředitelem, a pak po krátkém působení ve Zlíně zakotvil natrvalo v roce 1948 v pražském Národním divadle, kde byl v letech 1964-1969 šéfem činohry. A tím začala i odvrácená strana jeho kariéry, o které ale tenkrát neměl nikdo ani ponětí.
Spolehlivý soudruh
Členem KSČ se Vejražka stal v roce 1945 a hned počátkem ledna 1949 dobrovolně podepsal tzv. vázací akt. „Jako pokrokový občan Čs. republiky zavazuji se ke spolupráci s čs. bezpečnostní službou. Zavazuji se, že o úkolech, které mi budou uloženy, se nebudu zmiňovati nikde a před nikým a budu zachovávati v těchto naprostou mlčenlivost,“ napsal nový agent AK-70, později agent Novák, a jeho úkol byl jasný. Svést a zkompromitovat každou ženu, kterou mu StB určila. „Vejražka je dosti populární herec hlavně v ženském světě. Jedná se opravdu o muže skvělé tělesné postavy a zajímavého, typického zjevu. Seznámení s elegantními ženami mu nedělá potíže, jelikož mu tyto nadcházejí. On zase dovede využíti svého důvtipu... Jeho největší možnosti vidíme v jeho přirozených vlastnostech jako hezkého muže, který dovede na první pohled připoutati ženy opravdu hezké a elegantní, které jsou nám jinak nedostupné,“ je uvedeno v dochovaných dokumentech.
Shakespearovské monology:
„Ryzí“ charakter
Tak jsme u nás doma říkávali lidem, kterým nebylo radno uvěřit ani zdánlivě upřímný pozdrav. A právě to lze říci i o Vítězslavu Vejražkovi. Důvodem zájmu StB se totiž stala jeho o šest let starší teta Milada Deggiovanni, která pracovala na vízovém oddělení italského velvyslanectví. Příbuzenský vztah pro něj rozhodně neznamenal morální zábrany, takže už v prosinci StB zaplatila dva tisíce za jejich první společný noční tah Prahou. „Pokud se týká mravních zásad, tyto dovede odložit, když se to jeví potřebné,“ je uvedeno v jednom z hodnocení jeho „úspěchů“. „Státní bezpečnost používala pro takové lidi označení společenský agent,“ vysvětlil magazínu Reflex historik Radek Schovánek, který na něj upozornil jako první. Milostný poměr s Miladou trval až do roku 1950, mezitím ale stihl přivést do jiného stavu jistou dívku, které zařídil potrat. A vzápětí se potřetí oženil s kolegyní Jarmilou Krulišovou, s níž měl tři děti, herce Davida, malíře Víta a ekonomku Vendulu.
Panu učiteli s láskou?
Po svatbě se přestěhoval k Jarmiliným rodičům do Zborovské ulice na Smíchově a jeho jednopokojový byt mu byl ponechán jako konspirační. StB mu přispívala na nájem a do spíže umístila kameru, která natáčela kompromitující materiály. A aby nedošlo k prozrazení, pro spolupráci pro jistotu získala i tamní domovnici. Občas dostával za svoji „činnost“ zaplaceno přímo, StB proplácela účty z jeho flámů s oběťmi i dárky. Dokládají to stvrzenky, které řídícím důstojníkům podepisoval. A režim se mu za to patřičně odvděčil. Už v roce 1949 začal učit na DAMU a o čtyři roky později se stal řádným profesorem. Stanul v čele katedry herectví, učil řadu skvělých budoucích herců, od Jaroslavy Obermaierové po Jaroslava Satoranského, a jeho studenti na něj dodnes vzpomínají s láskou a úctou. A věřili mu i kolegové. „Mohu říci, že všechny schopnosti i dobré vlastnosti potvrdil Vítězslav Vejražka v Národním divadle. Na jeho Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, ale hlavně na Othella se bude ještě dlouho vzpomínat,“ prohlásil o něm ve svých vzpomínkách František Filipovský.
Po boku velikánů
V druhé polovině padesátých let se stal prvním předsedou Svazu československých divadelních umělců a v roce 1966 byl na 13. Sjezdu KSČ zvolen kandidátem ústředního výboru. V prosinci 1969 se po politických čistkách stal poslancem Federálního shromáždění a současně poradcem Ministerstva kultury. V odůvodnění, které je v archivu Poslanecké sněmovny běžně dostupné, je uvedeno: „V minulém politicky složitém vývoji naší společnosti patřil soudruh Vejražka k těm pracovníkům kulturní fronty, kteří nepropadli extrémním projevům nacionalismu, a zůstal věrný vysoce odpovědnému poslání pracovníka socialistického umění a kultury.“ A také získal nejvýznamnější ocenění, od Řádu práce přes zasloužilého a národního umělce po Řád Vítězného února. Opěvovaný bard Národního divadla a „opravdový chlap“ Vítězslav Vejražka, který sklízel ze všech stran obdiv, zemřel nečekaně v pouhých 58 letech 8. června 1973 na selhání srdce. A navzdory temné stránce svého charakteru odpočívá na vyšehradském Slavíne po boku skutečných velikánů Emy Destinnové, Zdeňka Štěpánka či Karla Högera.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmová databáze, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo Praha, Poslanecká sněmovna ČR, Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského)
Vložil: Adina Janovská