Co měl otec Zounar společného s Gottwaldem. Tajnosti slavných
15.06.2026
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Miroslav Zounar jako Troškova parodie na americké kovboje Pepa Rádl v komedii z roku 1983 Slunce, seno, jahody
Klaďas bez poskvrny, který vždy stojí na té „správné“ straně. Role si sice vybírat nemohl, zato ale dostával na rozdíl od spousty kolegů pravidelný plat.
„Když do Evropy, tak třeba i nahatý. Já jsem taky pro!“ Neděste se, ani dnes jsem se nevrhla na politiku. Tahle věta totiž nepochází z Facebooku některého z politiků, ale ze společné scenáristické dílny režiséra Zdeňka Trošky a spisovatele a scenáristy Petra Markova, kteří postavili do čela svého socialistického JZD parodii na americké kovboje, která bez stetsonu a žvýkačky nedal ani ránu. Jako předsedu JZD Pepu Rádla z nesmrtelné filmové trilogie Slunce, seno…, si ho vybaví snad úplně každý.
Miroslava Zounara, který by právě dnes slavil narozeniny, napasoval osud díky jeho vizáži do „škatulky“ pohledného klaďase, který si se vším poradí a na kterého letí všechny holky, a totéž potkalo později i jeho syna Martina. Už v prvním filmu dostal za úkol zlidštit publiku armádu v době nechvalně proslulého ministra obrany Alexeje Čepičky, zetě prezidenta Klementa Gottwalda, o jehož potrhlých nápadech se dodnes tradují legendy. A tak velmi často ztvárňoval vzorné lampasáky, pro které byl rozkaz leckdy nad zákon, pečlivé policajty či svědomité soudruhy na různých postech a s jediným správným názorem. Koneckonců i samotného Klementa Gottwalda si zahrál dokonce dvakrát. Hlavním pro něj ale zůstalo celý život divadlo, ve kterém exceloval v rolích všech žánrů, od antické klasiky až po moderní komedie, a hravě si poradil i s loutkami.
Tetička záchranářka
Narodil se 15. června 1932 v Olešnici u Rychnova nad Kněžnou do rodiny slévače v dnes již zaniklých železárnách Růženina huť, během druhé světové války mu ale zemřela maminka a krátce po její smrti se otec znovu oženil. A Miroslav prý měl tenkrát pocit, že se mu zhroutil celý svět. Nakonec se ho ujala bezdětná teta s manželem, dali mu nový domov, zajistili spolehlivé zázemí a také se postarali o jeho vzdělání. Nejprve vystudoval v Rychnově nad Kněžnou piaristické gymnázium, tedy jeden ze vzdělávacích ústavů, jejichž úkolem bylo vzdělávání chudé mládeže. Po maturitě měl původně pokračovat ve studiu na lesnické škole v Písku, jenže mezitím už začal hrát divadlo s rychnovskými ochotníky, kteří bli tak dobří, že na jejich představení často přijížděly i největší hvězdy pražského Národního divadla. A to navždy obrátilo jeho plány naruby. Herec a režisér Ladislav Boháč v něm neomylně rozpoznal talent a doporučil mu, aby vystudoval herectví na pražské DAMU.
Poprvé v uniformě
Po absolutoriu v roce 1955 nejprve nastoupil do souboru Vesnického divadla, resp. Státní zájezdové scény, kde se uplatnil mimo jiné i jako loutkoherec. A už tenkrát ho objevil i film, takže po dvou sezónách soubor opustil kvůli extrémní pracovní vytíženosti. Poprvé totiž stanul před kamerou už v roce 1954 jako učitelský pomocník Alois Jindřich ve studentském filmu režiséra Václava Vorlíčka, krátkometrážním historickém dramatu Muzikanti, natočeném podle románu Jindřicha Šimona Baara Paní komisarka. První opravdu filmovou roli pak dostal o dva roky později v komediální agitce Váhavý střelec, která měla zlidštit vojenské prostředí příběhem plachého mladíka, ze kterého teprve vojna udělá pořádného chlapa. A hned vyfasoval desátnické výložky. V roce 1959 se vrátil na jeviště jako člen souboru Městského divadla v Příbrami, odkud o tři roky později přešel do Divadla Vítězného února v Hradci Králové.
Jistota na Barrandově
Díky působení ve východočeské metropoli se seznámil s budoucí manželkou, dětskou gynekoložkou Martou, která mu v roce 1967 porodila jediného syna, populárního herce Martina Zounara. V šedesátých a počátkem sedmdesátých let se jeho filmografie plnila jen velmi pomalu, protože na něj stejně jako na většinu kolegů z „oblasti“ zpravidla režiséři ani nepomysleli, takže ho nesmrtelné projekty takzvané nové vlny šedesátých let kvůli tomu minuly. Výrazněji na sebe upozornil až v roce 1973, když si zahrál poručíka v dvoudílném válečném velkofilmu režiséra Otakara Vávry Dny zrady a do Prahy se rodina přestěhovala teprve v roce 1975, poté co získal stálé angažmá v Činoherním klubu. V roce 1977 se pak stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, ve kterém zůstal až do jeho zániku počátkem devadesátých let. Mělo to své výhody i nevýhody, role si moc vybírat nemohl, zato ale měl na rozdíl od mnoha kolegů jistý pravidelný příjem.
Dvacátý devátý:
Žádaný kladný hrdina
Charakter průzračný jako studánka, rozhodnost, smysl pro zodpovědnost… zkrátka muž činu, navíc jakoby se do uniformy či obleku rovnou narodil. Od poloviny sedmdesátých let se stal vyhledávaným protagonistou politicky exponovaných a tendenčních filmů, dvakrát dokonce ztvárnil i prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Poprvé v roce 1974 v agitce režiséra Antonína Kachlíka Dvacátý devátý, o vnitrostranickém puči v KSČ, kterou ovládla Gottwaldova bolševická klika. Podruhé o čtyři roky později ve slovenském dvoudílném hraném dokumentu Poéma o svedomí. Stejně skvěle ale hrál i hrdiny s úplně opačnými názory. A právě v té době poprvé stanul i před seriálovou kamerou v kontroverzním projektu Třicet případů majora Zemana, ve slavné šesté epizodě Studna si zahrál pomocníka VB Maštalíře.
Kovboj z JZD
„Zemanem“ odstartoval spolupráci s televizí, a pak už se mu hrnula jedna nabídka za druhou. Najdeme ho v téměř všech projektech, které za něco stály, a leckdy ani nestály, což lze říci například o Plechové kavalerii z roku 1979 o letní pracovní cestě kombajnérů napříč republikou, v níž opět oblékl uniformu, tentokrát nadporučíka SNB. Stihl jich dvě desítky, od Zkoušek z dospělosti a Dynastie Nováků přes Sanitku, Třetí patro či Chlapci a chlapi až po Přísahám a slibuji a Arabela se vrací. Dlouhý výčet jeho důstojníků, policistů, advokátů, prokurátorů a stranických funkcionářů ale navždy zastínila v očích diváků v roce 1983 komická role kovbojského předsedy hoštického zemědělského družstva ve filmové trilogii Slunce, seno… a právě režisér Zdeněk Troška mu nabídl i jeho poslední filmovou roli, postavu kapelníka v pohádce Princezna ze mlejna.
Chlap na roztrhání
Navzdory značnému vytížení nezanedbával ani milovanou poezii a literaturu. Režijně a autorsky připravoval pásma poezie v Památníku národního písemnictví, recitoval v rozhlase i televizi a za cyklus her pro mládež, nazvaný Tak se ptám, získal v roce 1983 Zlatého krokodýla. Vydal sbírky veršů pro děti Zatoulaná slovíčka a Povídej, maminko, napsal novelu Člověk na cestě i texty k dětským písničkám. Za rozhlasovou hru Víš, jak létá ledňáček získal 1. cenu Prix Bohemia. Společně se synem a s přispěním Otakara Brůny vydal v roce 1995 knihu vzpomínek, nazvanou Vlny rozkoše.
A ještě se stihl angažovat v profesních, společenských i politických organizacích. Za svou uměleckou činnost, ale také za práci pro komunistickou stranu a herecké odbory mu byl v roce 1984 udělen titul Zasloužilý umělec. Počátkem devadesátých let ho ale osud rázně přibrzdil. Musel odejít do předčasného důchodu, protože u něj lékaři diagnostikovali rakovinu. S nemocí bojoval dlouhá léta, největší bitvu svého života ale 28. března 1998 nakonec prohrál.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Česká televize, Filmový přehled, Národní divadlo, Miroslav Zounar: Vlny rozkoše - vyprávění o divadle, rybách a lidech)
Vložil: Adina Janovská