Poslední mystérium Ludvíka Součka. Záhady života

Letos 17. května uplynulo celé století od narození a 27. prosince už uplyne 48 let od úmrtí tohoto u nás bezpochyby nejvýznamnějšího autora sci-fi a literatury faktu. A také záhadologa, kdyby se to slovo u nás tehdy používalo.

Kromě desítek knih Ludvík Souček (1926-1978) po sobě zanechal i nejednu záhadu, která se týká přímo jeho osoby. Tou největší je zmizení jeho posledního rukopisu Tušení světla v roce 1978. A i když se to zdálo po tak dlouhé době už nemožné, podařilo se mi nedávno narazit na některé nové skutečnosti.

Začněme ale hezky od začátku. Když v roce 1974 vyšla Součkova kniha Tušení stínu, zapůsobila na čtenáře jako zjevení. Ti v té době sice už znali Jitro kouzelníků od Louise Bergiera a Jacquesa Pauwelse i Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost. Teď se jim naroveň postavil český spisovatel.

Tušení a zas jen tušení

Nestalo se to najednou. Před Tušením stínu Ludvík Souček napsal řádku jiných, neméně zajímavých titulů, především Velké otazníky (1967) zabývající se podobnou tematikou. Rozhodující podnět pro vznik Tušení však zřejmě přišel s překladem Vzpomínek na budoucnost. Světový bestseller podle Součka vykazoval řadu nedostatků a nepřesností, ne-li přímo omylů. Vypíchl je ve svých poznámkách a pustil se dál po jejich stopách.

Stejně jako jeho zahraniční kolegové i on došel k názoru, že s naší minulostí není všechno tak v pořádku, jak to vypadá na stránkách učebnic dějepisu. Pochopitelná touha historiků vnést do vývoje lidské civilizace logiku a řád je vedla k tomu, že fakta přizpůsobovali k obrazu svému, a ty skutečnosti a nálezy, které se jim nehodily do jejich schémat, prostě opomíjeli. Souček je naopak zdůrazňoval a nakonec si položil otázku: Vděčíme přinejmenším za některé znalosti dávné zaniklé civilizaci, nebo mimozemšťanům? Případně oběma?

Světlu vstříc!

Po úspěšném Tušení stínu následoval v roce 1978 druhý díl, Tušení souvislosti. Končí kapitolou naznačující možnost přesunů věcí a živých bytostí v prostoru a čase. V době, kdy se objevil na pultech, jeho autor dokončoval třetí a poslední část této trilogie, Tušení světla.

Těsně před Vánoci 1978 měl rukopis hotový, stačilo ho jen dát přepsat načisto. Zatímco jiné texty diktoval rovnou do stroje své manželce Dagmar, v tomto případě tvořil své dílo sám. Přitom ho prý úzkostlivě střežil a všude nosil s sebou, což s jinými svými rukopisy nedělal. Nikomu nevěřil. Zrazovalo jej však zdraví, trápilo ho srdce a nadváha a bolavá kolena mu umožňovala jen velmi omezený pohyb. Nechal se proto „kýmsi“ odvézt do nakladatelství Albatros a tam své dílo „komusi dalšímu“ předal. Nebo nechal předat.

Tím historie Tušení světla končí. Anebo začíná?

Těsně po Vánocích, 28. prosince 1978, Ludvík Souček zemřel, podle lékaře na infarkt, konkrétně devátý. Jeho manželka Dagmar věděla, že po něm zůstala hotová knížka a že by měla být v Albatrosu. Nevěděla však přesně u koho, protože Součkova spolehlivá písařka nedávno zemřela a tu novou neznala. Obrátila se proto tehdy dokonce i na Veřejnou bezpečnost, aby rukopis vypátrala. Už jen proto, že jako Součkova dědička by měla nárok na honorář. I toto oficiální pátrání vyznělo do ztracena, ať už pro nezájem, nebo neschopnost kriminalistů. Nelze samozřejmě vyloučit, že to mohlo být i úmyslně.

Podivné úmrtí

Součkův poslední rukopis zmizel doslova, jako by se do země propadl, a nic na tom nezměnilo ani uplynulých téměř padesát let. Objevily se jen nové otazníky. Podle vyprávění pamětníků se Souček v poslední době před smrtí zabýval okultismem, dokonce i prakticky. Snad prý dokázal i pohybovat předměty na dálku nebo je nechávat mizet. Když se však mágovi vymknou takové síly z ruky, dokážou ho i zabít.

Jedna drobná indicie naznačuje, že přesně takový mohl být Součkův konec. Kdy s přesností na minutu anebo na hodinu nastala smrt, nevíme. Souček v poslední době spával v kuchyni na gauči. Když se jeho žena ráno 27. prosince vzbudila, do kuchyně jen nahlédla a viděla manžela ležícího na gauči. Logicky předpokládala, že ještě spí. Nechtěla jej budit, došla si na drobný nákup a čekala, až se probudí. Před polednem jí začalo být divné, že ještě nevstává, a když se ho pokoušela probudit, zjistila, že je mrtvý.

Potom na mrtvém těle spatřila něco zvláštního: „Ležel ke mně zády, čelem ke stěně… a já si najednou všimla, že má na zádech takové modré pruhy…“ Odkud se vzaly, nikdo nevěděl ani neřešil. Aspoň tak tuto autentickou výpověď zaznamenává Luboš Y. Koláček ve svých Vzpomínkách na Ludvíka Součka. Zároveň v té souvislosti nastoluje další pochybnost. Dagmar Součková vlastně mrtvému nepohlédla do obličeje, a nemůže tedy s jistotou tvrdit, že to opravdu byl její manžel.

Jenže jaký smysl by to mělo? Že Souček svou smrt jen fingoval a vytvořil si někde jinde novou existenci a identitu? Nebo před něčím utíkal? Nebo ho někdo zlikvidoval i s rukopisem Tušení světla? Už jen sehnat dvojníka aspoň stejné váhy a velikosti by byl nemalý problém…

Po stopách bludiček

Ale zpátky k rukopisu. Ne že by se o nalezení rukopisu v minulosti nikdo nepokusil. Už jen proto, že sliboval alespoň náznak rozluštění záhad, nadhozených v předchozích dvou Tušeních. Z pozůstalosti nakonec přece jen vyplavala na světlo údajná první kapitola Tušení světla, nazvaná Po stopách bludiček. Vyšla v roce 1992 jako součást stejnojmenné publikace a Souček v úvodu k této kapitole píše: „Do hry vstupují dosud nezakalkulované možnosti, jejichž aplikací zůstáváme stále na pevné půdě vědy, ocitáme se však nebezpečně blízko hranicím takzvaného zdravého (též selského) rozumu…“

To jsou slova tak silná, až jim skoro těžko věřit. Jenže klidně mohla být i pravdivá. Dochovala se totiž část korespondence mezi Součkem a jiným naším význačným badatelem Věnceslavem Patrovským, týkající se přípravy Tušení světla. Ten ve svém dopise Součkovi probírá zjevení z Fatimy, možnosti navození (vybuzení) psychické energie a jejích vnějších projevů, molekulární paměť (?) a údajné zmizení jedné pražské tramvaje na počátku 20. století. Již o tomto by se dalo spekulovat donekonečna…

Vraťme se ale raději na chvíli od spekulací na pevnější půdu pátrání podle obvyklých kriminalistických zásad a položme si zásadní otázky:

1) Kdo byla osoba, které Ludvík Souček v Albatrosu před Vánoci předal svůj rukopis?

To se odhalit nepodařilo. V této souvislosti můžeme proto spekulovat, že ve skutečnosti k žádnému předání rukopisu do Albatrosu nedošlo.

2) Kdo byla osoba, která Ludvíka Součka do Albatrosu dovezla, a viděla tedy rukopis kromě Součka jako poslední?

To se také neví. Jen se spekuluje o tom, že to byl český publicista Pavel Toufar (23. 7. 1948-26. 9. 2018). Vzhledem k tomu, že byl o devatenáct let mladší než Souček a že si zřejmě rozuměli v osobní i pracovní rovině, podle Dagmar Součkové mezi nimi vznikl vztah připomínající vztah otce a syna. Kdyby se měl Toufar rukopisu zmocnit, mohl to třeba udělat tak, že se pro něj do Albatrosu později vrátil s tím, že ho chce Souček ještě zpátky, třeba k nějakému doplnění. Nebyl by důvod mu ho nevydat.

Nicméně, proč by to dělal? Aby z rukopisu později vytěžil fakta a zajímavosti do svých vlastních prací? Nikdy se je tam objevit nepodařilo. Rovněž Toufar sám toto nařčení vždy popíral, nejprve asi dotčeně, později už s pobavením.

3) Objevily se někde jinde informace, které by mohly z Tušení světla uniknout?

S největší pravděpodobností ne. Já sama jsem narazila pouze na jedinou takovou možnost. V doslovu knihy A. Mostowicze My z kosmu z roku 1988 Toufar píše: „Podvrhem jsou i sošky z Acambary… ostatně psal to u nás už i Ludvík Souček, na kterého bych se tu mohl odvolat.“ (str. 434).

Problém je v tom, že přes veškerou mou snahu jsem v žádné Součkově knize tuto zmínku nenašla. O soškách z Acambary, blízkých to příbuzných černých kamenů z Icy, Souček nepsal. Mohla to tedy být informace z Tušení světla, kterou Toufar použil, aniž si v té chvíli uvědomil, odkud přesně pochází.

Pátrání po Tušení světla uvízlo na mrtvém bodě už před mnoha lety. Já osobně jsem se k němu dostala až poměrně pozdě, na podzim roku 2016, společně s manželem Ladislavem Lenkem (1953-2021). Navázali jsme přitom právě na Součkovu výše zmíněnou publikaci Po stopách bludiček, na které spolupracoval s Františkem Novotným a v níž je otištěna i ona první kapitola Tušení světla.

Když jsme tehdy o možných dalších směrech pátrání diskutovali s badatelem Petrem Vokáčem (1940-2020), Láďa vyslovil i myšlenku, že Tušení světla zmizelo jen tak beze stopy proto, že vlastně nikdy neexistovalo. Že jej Ludvík Souček prostě vůbec nenapsal a veřejnost v tomto ohledu mystifikoval. Nebyla by to ostatně první mystifikace, které by se dopustil.

Magická ochrana?

V nastalých zimních měsících jsme se soustředili na rekapitulaci dosavadního pátrání, zejména pak na možné okultní pozadí zmizení Tušení světla. Láďa v té souvislosti připomněl, co mu před lety vyprávěla paní Součková.

V noci z 26. na 27. prosince 1978 slyšela v kuchyni, kde manžel spal, jakési rány, jako „kdyby tam padaly kameny“. Podívat se tam v tu chvíli raději ani nešla. Manžel za ní však přišel sám do pokoje, aby ji uklidnil. Podivné rány vysvětlil slovy: „Už si pro mě jdou…“ a vrátil se do kuchyně, aniž by k tomu dodal cokoliv dalšího.

Dagmar Součková rovněž sdělila, že se její manžel ke konci života velmi zajímal o čerty. Sbíral prý i pohádky, v kterých se vyskytují. Byla paní Součková, která o manželovu práci nejevila zájem a údajně jí prý ani nerozuměla, schopna rozlišovat mezi čerty a třeba démony? A kdo by, jen trochu znalý věci, hned nepomyslel na světelné démony, které opět údajně vyvolávali John Dee a Edward Kelley a komunikovali s nimi?

Když jsme paní Součkovou počátkem února 2017 společně navštívili, abychom si vše upřesnili, ráda na manžela zavzpomínala, ale ony podivné zvuky si už nevybavila. Také jinak než dřív líčila i některé další věci a nerozpomněla se ani na žádnou souvislost s esoterikou a podobnými záležitostmi. Bohužel.

Přestože Souček nejenže připouštěl existenci lidí, kteří ví a umí víc než ostatní, a také toto téma opakovaně různými způsoby ve svých dílech zmiňoval, například v Případu psa baskervillského nebo povídce Desetioký. Mohl mít takové informace dokonce i z první ruky, protože jeho strýc, knihkupec a vydavatel Ludvík Souček, byl svobodným zednářem, členem Lóže míru č. 5. Otázkou také zůstává, jaké všechny podklady k této tematice měl spisovatel doma ve své obří knihovně, která se po jeho smrti jaksi rozplynula.

U paní Součkové jsme tehdy nepochodili, stala se však jiná věc. Nedlouho poté, 10. března 2017, jsem si na badatelské výpravě s kolegy na prokleté místo, konkrétně do Skelné huti na Plzeňsku, zlomila nohu v kotníku tak nešťastně, že se to neobešlo bez operace, dvoutýdenní hospitalizace a půl roku o berlích. Manžel si tuto událost vyložil tak, že jsem narazila na magickou ochranu kolem Tušení světla a takto na ni doplatila. Tím pro něj pátrání po Tušení světla skončilo, tentokrát definitivně. A nevrátila jsem s k němu ani já, ani tehdy, ani později po manželově úmrtí. Prostě byly jiné starosti.

Překvapivý telefonát

Tím spíš mě předloni překvapil telefonát Václava Bendy (nar. 1948), který žije v Domažlicích. A jestli se pořád ještě zajímám o Součka a Tušení světla, že by prý měl něco k tématu. Postupně jsme se dostali až k tomu, že Součka osobně znal a scházel se s ním i v době nedlouho před jeho úmrtím.

S panem Bendou jsme se setkali spolu s mým kolegou a badatelem Karlem Dudkem 18. června 2024. Seděli jsme u něj na zahradě u jeho chatky v Domažlicích, panovalo zrovna horké letní počasí. Při studené limonádě a jednohubkách jsme se snažili vyzvědět co možná nejvíc. Během rozhovoru Václav Benda nikde a nad ničím ani vteřinu nezaváhal, o ničem nepřemýšlel, prostě plynule vyprávěl, jak to tehdy bylo. Proto jeho sdělení považuji za zcela autentické a to podstatné z něj si teď můžete tady přečíst i vy.

Snad se nám tak podařilo, i po tolika letech, přidat další kamínek do téhle barvité, ale pořád neúplné součkovské mozaiky. Přijde někdo ještě s nějakým dalším?

Pane Bendo, jak jste se vlastně s Ludvíkem Součkem seznámil?

Jednoduše. Zajímal jsem se o sci-fi a měl jsem přečtené všechny jeho knížky. Chtěl jsem mu udělat radost, a tak jsem mu poslal dva linoryty se sci-fi tematikou, které jsem udělal na nějakou soutěž. Na jednom byla startující raketa, jak se na ni dívá muž s přetrženými okovy, na druhém loď na moři, marťanský bůh, ta kresba z Tassílí, a nad tím UFO. Pan Souček mi poslal dopis, poděkoval, a tak jsme se poznali nakonec i osobně.

Jak jste se setkávali?

Já v té době bydlel v Nešicích, to je tady kousek od Přeštic, pracoval jsem v kotelně a měl jsem vždycky sedm dní ranní, sedm dní odpolední a sedm dní volno. A když jsem měl ten volný týden, jel jsem do Prahy, kde jsem přespal u kamaráda v Dobřichovicích. Obvykle jsem na Součka čekal dole v Albatrosu, on mě pak vzal k sobě nahoru.

A to bylo v době, kdy už pracoval na Tušení světla.

Ano. Už tam měl jenom takový malý kanclíček, tak tři krát tři a půl metru, někde v patře, už si nevybavím v kterém. A ještě ten kanclíček neměl jenom pro sebe, protože na dveřích bylo kromě jeho jména i jméno A. Fiedler. To jsem si myslel, jaké mám štěstí, že to je Arkady Fiedler, spisovatel. Napsal třeba Kanada voní pryskyřicí. Ale Souček mi povídá: „To není on, toho na mě nasadili.“

A byla to pravda?

Nevím. Obvykle tak za hodinu dvě se Souček zvedl, a že půjdeme. Chodili jsme do nedaleké vinárny, určitě se tam šlo dolů do suterénu, protože neměla okna. Byla to nějaká moravská vinárna nebo sklípek, když se vyšlo z Albatrosu, tak na Národní vpravo. A tam Souček věděl, který stoly jsou napíchnutý, tedy odposlouchávaný, a který ne. A sedli jsme k tomu nenapíchnutému. Povídali jsme si o záhadách a tak. Jednou si Souček postěžoval, že nemá fotku „prokleté“ křišťálové lebky a že by ji moc potřeboval do knížky.

Měl jsem známého promítače, Ládíka, zrovna se promítaly Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost a ta lebka tam byla. Ládík to potom udělal tak, že se film jakoby přetrhl a musel se slepit, to jedno filmové okénko s tou lebkou přitom vystřihl a dal mi ho. Nebo jsem Součkovi přinesl výstřižek s článkem o prostřelené lebce nějaké ovce někde na Ukrajině nebo v Rusku. A on říká: „Do prdele, já si platím výstřižkovou službu a nemám to, a ty to máš?!“ (V. Benda tady mínil známou pravěkou prostřelenou lebku pratura – pozn. autorky)

O jakých záhadách jste si povídali ještě?

O Atlantidě a její zkáze, třeba. Já s ním tehdy nesouhlasil, ale už jsem svůj názor změnil. Zajímavé třeba je, že nejvíc ze všech svých knih si cenil Jantarové komnaty. Říkal, že tam přišel na něco opravdu zásadního. (Vyšla v Albatrosu v roce 1970 a pojednává o nacistických diskoplánech – pozn. autorky.)

Co tím myslel?

To, že Adolf Hitler zůstal naživu. No a taky mě zval k sobě domů s tím, že jeho syn je takovej divokej. Aby viděl, že Součkovy knížky zajímají i někoho mladšího, jako jsem já. Tehdy jsem to bohužel odmítl, řekl jsem, že příště. A pak už žádné příště nebylo. Proto taky možná Tušení světla nepřepisovala Součková doma. Kvůli synovi.

A Tušení světla jste u něj viděl kde?

V Albatrosu. Čekal jsem na něj jako obvykle, dole. Tam na takovém pódiu seděla paní, která se mi představila jako Fryčová, někdy pila kafe z termosky. Vrátná. A najednou povídá: „Náš pan doktor už je tady.“ Vešel Souček a v ruce nesl takový objemnější balík, zabalený v bílém balicím papíře, převázaný provázkem. „Tak tady to je,“ řekl mi, „mám tu jedenáct Tušení světla.“ To už muselo být těsně před jeho smrtí.

To slyším poprvé, že jich bylo jedenáct?

No, bylo to tak. Tak mu říkám, jestli by mi jedno Tušení nedal. On nejdřív souhlasil, a pak povídá: „Radši ne. On to nakladatel nevidí rád, když se knížka rozdává, než vyjde.“

Knížka? Čili už to bylo vytištěné?

Ne, to určitě ne. Musely to být strojopisy na průklepovým papíře. Jedenáct strojopisů. Pak jsme šli nahoru do toho kanclíčku.

Možná kdybych víc přitlačil, tak jsem ten rukopis dostal a dneska ho měl. Ten balík nechal tam a šli jsme do vinárny. Nevím, proč to měl zrovna jedenáctkrát. Tolik průklepáků s kopíráky se nedá do psacího stroje najednou nacpat.

Možná to nechal opsat dvakrát po šesti strojopisech a jeden už předtím někomu dal?

I to je možný. Ten jeho původní rukopis, ten tzv. slepenec, jsem neviděl. Nevím, co dělal s přepsanými rukopisy. No a pak mi pár dní nato volal Karel Naxera: „Víš, kdo umřel? Ludvík Souček.“ Karel je můj kamarád a spoluautor, potom jsme spolu psali nějaké povídky. Se Součkem jsem ho seznámil já. Ale když se dozvěděl, že jsem mu dal to filmové okénko s tou křišťálovou lebkou, tak se rozčílil: „Ty prodáváš rodinné stříbro!“ Pak už jsem do Albatrosu nechodil. A rukopis se ztratil, nejspíš celý ten balík. Škoda, že jsem ho tenkrát ze Součka nevymámil…                                  

Jitka Lenková

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Ludvík Souček,