Co měl Puškin s Němcovou, Gončarovovou… Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Wikimedia Commons. By Thomas Wright - Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=185749244

Popisek: Alexandr Sergejevič Puškin

Pro svou dnešní sobotní rubriku jsem si připravil hádanku:

Hádejte, kdo je autorem veršů, které se mi tak líbí, že bych vás o ně nerad připravil. (Pokud nevíte, netýrejte si zbytečně hlavu, v titulku už jsem to stejně prozradil ....)

Tu krásu do češtiny v 70. letech převedl básník a překladatel Emanuel Frynta a myslím, že je to překlad hodně podařený, i když originál je ještě zpěvnější, jako ostatně celý jeho jazyk. Jenže originálu bychom my Češi, i ti, co jsme se ten jazyk učili, tak dobře nerozuměli. A naše děti a vnoučata už vůbec ne.

Autor té krásy je Alexandr Sergejevič Puškin a napsal ji roku 1820. Toho roku, kdy se úředně narodila Božena Němcová, tajemná už tím, že všichni víme, že se ve skutečnosti narodila o nějaké tři, čtyři roky dřív. Umělkyně, kterou dnešní česká měna směňuje v nespravedlivém kurzu 4 Němcové za 1 Destinnovou a které jsme se ve škole vyhýbali jako čert kříži kvůli nenáviděné povinné četbě, a nebýt toho, že jsem si ji několikrát přečetl už předtím, neznal bych ani její Babičku.

Stejně tak jsem to ostatně měl s Puškinovým Evženem Oněginem a Pikovou dámou, které mi skryla nenávist k povinné četbě a poznal jsem je až z oper Petra Iljiče Čajkovského stejně jako Borise Godunova díky opeře Musorgského. Dnes už bych to s tím poznáním měl těžší, protože vše, co je ruské, je tabu nejen ve školách, ale někdy i na operních scénách, ačkoli Čajkovskij byl ve skutečnosti původem Ukrajinec (jenže mluvil a psal rusky, což je dnes „kádrově“ ještě horší, asi jako to za normalizace měl těžké bývalý soudruh, který se za Pražského jara zapletl s liberalizací…).

À propos: Puškin a Němcová byli taky pestře geneticky namíchaní, zatímco Puškinův pradědeček byl černý syn náčelníka domorodého kmene, o němž se už dnes neví, zda pocházel z dnešní Etiopie, Eritreje nebo Kamerunu (ví se jen, že ho v Istanbulu z tureckého otroctví vykoupil první car Petr a pradědeček pak skončil jako gubernátor Estonska), tak všeobecně známý biologický tatínek naší národní spisovatelky byl syn Rakušana a Češky a její maminka dcera Poláka a Němky (jejíž sestra, tedy prateta B. N., byla „shodou okolností“ svobodomyslná spisovatelka Elisa von der Recke, kterou si jako svou první spisovatelku nárokují Němci i Lotyši…).

Pestře namíchaní, ale „špatně“ sebedefinovaní. Němcová si to od*rala od c. a k. rakouských úřadů za to, že se po slibných německojazyčných literárních začátcích stala svorníkem české literatury, a Puškin si to zase od*írá dnes od našich eurošovinistů, že (ač jeho prvním jazykem byla, jak tomu bylo zvykem u tehdejší ruské šlechty, francouzština) svůj až neskutečný talent dal do služeb RUSKÉ poezie…

Puškin měl ale politické problémy už za života. Zapletl se s hnutím děkabristů, které v roce 1825 neúspěšně plánovalo zabít cara (ačkoli se proslýchá, že to bylo hlavně proto, aby udělal dojem na Mariju Nikolajevnu Volkonskou, která byla předobrazem Oněginovy Taťány a jejíž manžel byl jedním z vůdců povstání), když se ale atentátníci začali sjíždět, odjel radši domů. Což ho nakonec (spolu se zásluhami černého pradědečka-vojevůdce) zachránilo a vše se vyřešilo fešáckým domácím vězením na jeho i cizích panstvích, kde se mohl věnovat vášnivému hraní karet i svým mnoha milenkám. (Neb po svém africkém pradědečkovi zdědil i šarm, což měl mimochodem také společné s naší paní Boženou Němcovou. Důkazem Puškinovy krásy je i to, že jeho potomkyně Natálie Puškinová, která se narodila v Praze, v roce 2025 pro Českou republiku vyhrála soutěž Miss Earth.) Nakonec se ale přes to všechno přece jen podařilo Puškina vehnat do chomoutu, který byl víceméně šťastný. Hlavně díky tomu, že on (tak jako náš Tyl) své choti zahýbal s její sestrou, zatímco ona jemu…

A tady začíná příběh Puškinovy smrti. Básník totiž nemohl strpět, že mu s oběma  jeho milovanými sestrami Gončarovovými (tedy s jeho manželkou a milenkou) postupně randí carův gardový důstojník z Alsaska, jistý Georges-Charles d'Anthès. I vyzval ho na souboj, Alsas ho ruče střelil, načež zakladatel ruské poezie Puškin zemřel ve stejných bolestech břicha jako čtvrt roku před ním zakladatel české poezie Mácha (který ty bolesti měl z cholery). Střelil ho do něj navíc člověk, který se jmenoval stejně jako slavný Edmond Dantès, jehož posléze hrabětem Monte Christem udělal autor románu o něm Alexandre Dumas, který měl stejně jako Puškin tmavou pleť (po své babičce původem ze západní Afriky). Když ještě zvážíme, jak na Puškinův konec celý jeho život symbolicky ukazovalo i jeho příjmení, zbývá nám jen, abychom se spolu s Mirkem Černým zeptali: Je to všechno jenom náhoda...?

P. S. Omlouvám se, že opět vyrukuji s tímtéž jménem jako minule, ale nemohu než na závěr dodat příběh, který dokládá moc Puškinovy poezie, a ten mi vyprávěl můj redakční kolega Tomáš Koloc. Před čtrnácti lety byl pozván do San Franciska, kde se sešlo několik desítek překladatelů jedné a téže americké náboženské knihy do mnoha světových jazyků. Kolega K. se moc těšil zejména na bratry-překladatele do slovanských jazyků. Jenže ze všech těch Slovanů, co se omluvili, se neomluvil a přijel jen jeden, a ještě ze San Diega. Vlastně přijela. Kira Samuilovna. Stařičká paní profesorka z Leningradu, která celý život snášela ústrky sovětského režimu, až to dotáhla na ředitelku polytechnické školy a byla na tom kádrově tak dobře, že ji roku 1980 poslali na konferenci do USA, kde (tak jak si to celý život přála) okamžitě zůstala.

Můj kolega i z toho jediného slovanského setkání v indiánské zemi měl obrovskou radost. Oba Slovani usedli v hale hotelu Tiburon Lounge, aby si v místní angličtině konečně trochu popovídali – ale hned zkraje se pohádali o politice… Paní profesorka, třebaže i ona byla překladatelkou knihy, týkající se odpuštění, byla totiž politicky něco jako pánové Mitrofanov, Romancov a Fištejn dohromady – rodilá Ruska, která by ale už tehdy (rok 2012) svou rodnou zemi nejradši vybombardovala do základů. No a Tomáš. Přece ho z jeho textů znáte… Ctitel nevinných kultur, zemí i lidí, vždy připraven číkoli vlast hájit mottem (minulý čtvrtek zemřelé) íránsko-francouzské spisovatelky Marjane Satrapi: „Prostí lidé různých národů a kultur k sobě mají navzájem daleko blíž, nežli mají k politikům svých vlastních zemí...“

Kira Samuilovna se na Tomáše Petroviče od té doby mračila jak čert a Tomáš přemýšlel, až se z něj ve vlhkém prostředí střední Kalifornie kouřilo, co kde četl o rozzlobených ruských ženách, jak se jim přiblížit. Nakonec na to přišel…

Druhý den při snídani usedl k paní Kiře a v procítěné klasické ruštině začal s omluvou:

Ačkoli z Taťánina dopisu Oněginovi uměl Tomáš jen sedmnáct veršů, které se kdysi na fakultě naučil co student češtiny, který potřeboval zápočet z jiného slovanského jazyka, mnohem dřív, než je dořekl, profesorka techniky (!) Kira se na něj už usmívala jako matka na vlastního syna. Stali se z nich pak celoživotní přátelé. Takovou sílu má esenciální poezie A. S. Puškina i víc než dvě stě let nato, co byla napsána.

Vložil: Jaromír Janák