Jak muž roku 1968 našel lásku v blázinci. Tajnosti slavných
12.06.2026
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Zakladatel Linky důvěry a vědního oboru o manželství Miroslav Plzák v roli psychiatra v kriminálce Petra Schulhoffa z roku 1966 Vrah skrývá tvář
„Zatloukat, zatloukat a zatloukat!“ Kdo doopravdy přišel s legendární radou pro nevěrníky a proč nejpopulárnější šoumen osudového roku 1968 málem přišel o místo primáře.
Dnes z klasického šuplíčku showbyznysu trochu odbočím. Muž, na kterého chci zavzpomínat, velký šoumen rozhodně byl, přestože jeho obor byl světu zábavy na hony vzdálen. Ale vlastně jen velmi zdánlivě. Přivedl mě k tomu v jednom rádiu rozhovor s odbornicí na téma, jak moc a proč vlastně děti a mládež stále více trpí psychickými problémy. Paní doktorka upozornila, že teenager zmítaný emocemi si snadno může dohledat na internetu či sociálních sítích svoji „diagnózu“. A pak už se v tomto přesvědčení začne utápět. Do takové situace se naše společnost rozhodně nedostává poprvé, například počátkem šedesátých let byla přímo alarmující. S průměrně třemi sebevraždami denně se Československo dostalo společně s Maďarskem na první místo na světě, takže se soudruzi rozhodli s tím něco udělat. A zrodil se úkol pro psychiatra Miroslava Plzáka, který založil nejen historicky první Linku důvěry v zemích východního bloku, ale také první vědní obor, zabývající se manželstvím.
Éra domácích mejdanů
Dodnes o něm kolují dva mýty, že byl třikrát rozvedený a že je autorem výroku doporučovaného nevěrníkům a nevěrnicím: „Zatloukat, zatloukat a zatloukat!“ Ve skutečnosti se rozvedl pouze jednou a onen slavný výrok prý padl kdysi během vystoupení s legendární country skupinou Fešáci, nikoli ale z jeho úst, ale od některého z muzikantů za jeho zády. Narodil se 25. srpna 1925 v Libušíně u Kladna do rodiny bankovního úředníka, vyrůstal ale v pražských Holešovicích. Maminka z něj chtěla mít důlního inženýra, jenže byla velkou milovnicí divadla a operety, a právě po ní zdědil smysl pro humor. Rok před koncem druhé světové války odmaturoval na reálném gymnáziu, takže vzápětí musel nastoupit do fabriky v Libni, kde mu prý dělníci brzy říkali, ať místo práce dělá nějakou srandu. V té době prožil také bujarou éru domácích mejdanů a tancovaček při hudbě z gramofonu, protože po prohrané bitvě o Stalingrad v únoru 1943 Němci veškerou veřejnou zábavu zakázali.
Nespolehlivý pétépák
Po osvobození začal studovat medicínu, ve druhém ročníku si zvolil jako specializaci psychiatrii a začal docházet do bohnického Ústavu pro duševně choré. A v roce 1946 se také stal po vzoru svého otce členem Československé strany národně socialistické, což mu bylo později přičteno k tíži. Ještě jako medik se seznámil s první manželkou Eliškou, která v bohnické léčebně pracovala jako sociální pracovnice. Jako dcera továrníka neměla na studium na vysoké škole šanci, až později se konečně dostala na práva a stala se advokátkou. Vzali se v roce 1949 a po promoci v roce 1950 působil krátce ve známé léčebně v Kroměříži, kde se mimo jiné léčila v roce 2007 ze závislosti na lécích a vyčerpání zpěvačka Iveta Bartošová. Pak musel povinně narukovat a jako politicky nespolehlivého ho poslali šupem rovnou do severočeského Mostu, kde další čtyři a půl roku léčil „pétépáky“ (PTP = pomocné technické prapory, určené k „převýchově“ nespolehlivých živlů, kteří byli nasazováni na nejtěžší manuální práce – pozn. autorky).
Dvoukariérní manželství
Mezitím se v roce 1952 narodila jeho dcera Renáta, a když byl konečně propuštěn do civilu, bylo mu už jednatřicet. Další tři roky působil v léčebně v Horních Beřkovicích a teprve v roce 1959 konečně nastoupil na pražské klinice profesora Vondráčka. A problém byl na světě. „Já však po příchodu na pražskou kliniku potřeboval manželku, která by byla doma. Já dělal kariéru, ona rovněž, což byl problém,“ přiznal před lety časopisu Reflex s tím, že dlouho sice s Eliškou spolu bydleli, ale reálně vlastně spolu nežili, a rozvedli se, až když byla dcera téměř dospělá. Poté co ho přítel gynekolog Jiří Presl seznámil se svou ženou Věrou, která hrála v Divadle Rokoko, přivedli ho do uměleckého světa a prý se z něj stal snob. Koneckonců lékař, zejména pak psychiatr, se u divadla vždycky hodil, nejen v šedesátých letech, ale ještě mnohem víc během následné normalizace. Brzy nyl jako doma i v Semaforu, Redutě i Viole. „Tehdy jsem byl nezávislý, volně promiskuitní muž. Byla to krásná šedesátá léta, na ulicích, v kavárnách a divadlech se hojně vyskytovaly krasavice,“ vzpomínal na dobu, kdy jeho náručí prošly dvě slavné krásky, herečky Marie Drahokoupilová a Olga Schoberová. A důvod ukončení obou vztahů byl stejný, příliš velké pracovní vytížení. „Oba však byly programovány pýchou! Muž by se měl vyvarovat prestižního přístupu při výběru partnerky,“ dodal.
Zavěste, prosím, volá Semafor:
Tři sebevraždy denně
Už počátkem šedesátých let začaly ve společnosti výrazně přibývat psychické problémy, s průměrně třemi sebevraždami denně stanulo Československo společně s Maďarskem na špici tohoto celosvětového tragického žebříčku. Soudruzi rozhodli, že je nutné s tím něco udělat, a zrodil se úkol pro doktora Plzáka, který se specializoval na klinice na výzkum a léčbu depresí. „K založení Linky důvěry mě inspirovala britská organizace samaritánů, ale oni radili nešťastným lidem po telefonu poněkud amatérsky. To se mi nelíbilo. Proto jsem vytvořil tým, v němž byl psychiatr, psycholog, právník, gynekolog i sociální pracovník. O telefonátech se vedly záznamy, byť anonymní. Snahou bylo dostat volajícího na ambulanci. Z dvaceti až třiceti volajících za večer jich přišla čtvrtina, což byl úspěch.“ Provoz linky byl zahájen v roce 1964 a funguje dodnes. Brzy ale bylo jasné, že duševní poruchou trpí jen zhruba dvacet procent volajících, ostatní spíš trápí problémy v párovém soužití. Závěr byl jasný, v Praze musí vzniknout i manželská poradna (jedna už v té době fungovala v Karlových Varech, založili ji později známí sexuologové, manželé Pondělíčkovi – pozn. autorky).
Muž roku 1968
Doktor Plzák vstoupil na dosud neprobádanou půdu věd manželských a našel svoji životní „parketu“. Vedle výzkumu maniodepresivních psychóz napsal v roce 1967 knihu První pomoc při nehodách manželských a rychle se stal populární osobností. Pořádal přednášky a besedy o partnerských vztazích, často na toto téma hovořil i na obrazovce. A tehdy prý přestal být snobem. Věnoval se psaní a stal se úspěšným autorem divadelních i televizních komedií. Jenže přišla srpnová okupace, pak normalizace a přednostovi kliniky profesoru Dobiášovi se jen s nejvyšším úsilím podařilo udržet „muže roku 1968“ ve funkci primáře. Televize se s ním vypořádala ještě rázněji a dalších deset let na obrazovku nesměl vůbec. Tak si s ním vyřídila účty obávaná náměstkyně, soudružka Milena Balašová, která stála v čele personálních čistek a dohlížela na striktně socialistické a normalizační vyznění vysílání. A její manžel, děkan lékařské fakulty, Plzákovi zase nepovolil obhajobu docentské práce.
Krásná Pygmalion
Odradit se nenechal, knihy psal dál a s většími či menšími obtížemi je i vydával. Spoustu přátel měl mezi pražskou bohémou, leckomu pomohl řešit politické problémy hospitalizací, pro léky si k němu chodili třeba i Václav Havel či Jan Werich, takže je logické, že byl pro tehdejší „strážce pořádku“ mimořádně zajímavým objektem. Přesto trval na tom, že si s StB nikdy ani v nejmenším nezadal. V roce 1972 se podruhé oženil a vzal si svůj vysněný ideál. O téměř čtvrt století mladší Emilii, která prodávala televizory v obchodním domě Bílá labuť, znal od jejích čtyř let a rád říkával, že je „veselá a pracovitá, takový pygmaliónský jev“. Prostě partnerka, která netouží po kariéře. O dvacet let později je ale zasáhla krutá rána, když jejich jediný syn spáchal večer před maturitu sebevraždu, dodnes není jasné proč. Na stole po něm zůstaly dva dopisy na rozloučenou, které ale nic nevysvětlily.
Recept na spokojenost
A jak to jedy je s jeho základními axiomy pro spokojené fungující manželství, tedy tvrzeními, která není třeba dokazovat? Jsou to finanční hospodaření, péče o děti, organizace volného času a domácnost. Kromě toho nabádal k životu ve třech sektorech, tedy v práci, rodině a v hobby, což je oblast, která nejspolehlivěji obstará životně důležité podněty k radosti. Pevný partnerský vztah se pozná díky tomu, že v něm nechybějí tři základní pocity, stesk, soucit a starost. Za největší rozvraceče vztahů naopak považoval výčitky, osočování a výhrůžky. A k tomu s oblibou dodával: „Manželství musí být párová instituce, což lidi stále neradi slyší. Myslí si, že se berou, aby uskutečnili lásku a byli šťastní. To je velký omyl! Na pražské psychiatrické klinice působil čtvrt století, stal se zakladatelem matrimoniologie neboli vědy o manželství a partnerských vztazích. Na toto téma také napsal více než sedm desítek vědeckých a populárně-naučných publikací a také první vysokoškolskou učebnici o poruchách manželského soužití. A také jednadvacet vědeckých prací na téma žárlivosti.
Pravidla manželství
Jeho tvůrčí činnost se ale neomezovala jenom na práce odborné, napsal také devět divadelních her, podílel se na scénářích a působil jako odborný poradce. Často se objevoval na obrazovce v zábavných i populárně naučných pořadech a několikrát i v hraných projektech. Poprvé ho do role psychiatra obsadil v roce 1966 režisér Petr Schulhoff v nestárnoucí detektivce Vrah skrývá tvář. Populární psychiatr a zakladatel manželského poradenství, který zemřel 13. listopadu 2010, rád zdůrazňoval, že milenecké manželství neexistuje, přestože si to naivnější ženy občas vynucují. Hlavně ale stanovil čtyři základní axiomy pro jeho správné fungování. I úředně posvěcený párový vztah je totiž věda, i když by se rozhodně nemělo brát smrtelně vážně. „V našich končinách žije vytrvalý blud, že když se mají dva rádi, tak jim to klape. To je omyl. Tvrdím, že v manželství musí partneři dělat všechno pro to, aby jim to klapalo. Teprve pak se mají správně rádi.“
(zdroje: Wikipedia, Česká televize, ČSFD, Reflex, Lidové noviny, Supraphon, Miroslav Plzák: Klíč k výběru partnera pro manželství, Miroslav Plzák_ Muže ani květinou…)
Vložil: Adina Janovská