Padesátník Matuška už zase s prázdnýma rukama. Tajnosti slavných
10.06.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Waldemar Matuška naposledy ve filmu, jako hajný Josef Kalina s Laďkou Kozderkovou v bláznivé hudební komedii Trhák z dílny tvůrčího dua Smoljak – Svěrák, kterou natočil v roce 1980 Zdeněk Podskalský. Produkce nezapomněla ani na Olgu, která si zahrála jednu z jeho dcer.
Zdálo se, že si nemá na co stěžovat. Byl stále populární, na tehdejší československé poměry měl příjmy přímo pohádkové, k tomu syna a krásnou manželku… Jenže Olga chtěla ještě víc.
Pokračování z pondělí 8. června
V roce 1981 se Waldemar Matuška konečně dočkal povolení i k soukromé cestě do Spojených států. Velký sen se tím splnil především Olze, protože za Velkou louží žil už od roku 1967 její starší bratr Antonín, později ale dostal vystěhovalecký pas, takže k němu mohli oficiálně jet na pozvání. A pak už tam jezdili každý rok. V polovině osmdesátých let bylo ale skupině K.T.O. oznámeno, že už těch koncertů mají nějak moc, a zvukaři dostali limit, směli zvučit jen deset vystoupení měsíčně. V září 1946 vysílalo britské rádio BBC jako první zprávu, že se Waldemar Matuška rozhodl emigrovat do USA, a vzápětí se celé Československo dozvědělo z novin o „morálním pádu jednoho zpěváka“. Všichni bez rozdílu byli v šoku. Co mu doma chybělo? Měl zajištěnou existenci, krásný byt, jezdil mercedesem, zpívat mu nikdo nezakazoval… Přesto ve svých čtyřiapadesáti letech tohle všechno vyměnil za nový život za Velkou louží.
Sen o svobodě
Teprve později se důvod snažila vysvětlit Olga. „Walda měl v Československu v té době různé problémy. Někde něco řekl o Černobylu, zvali si ho k výslechu a byl v tom i nějaký anonym,“ zavzpomínala Olga pro novinky.cz v pražském divadle Ta Fantastika při vzpomínkovém koncertu k jeho nedožitým osmdesátinám v roce 2012. Když pak znovu odjeli k bratrovi na Floridu, Waldemar prý nechal rozhodnutí na Olze, protože už v Československu nikoho neměl, a tak mu prý bylo fuk, kde bude mýt nádobí. A tak zůstali a jí se splnil životní sen. „Neodjížděli jsme s tím, že zabouchneme dveře a už se nevrátíme. Popud k naší emigraci dal v Americe Walda. Chtěl, aby Waldík, kterému bylo devět, vyrůstal ve svobodném světě. Řekl, že bychom se měli rozhodnout a že bude respektovat můj názor.“ A tak se z dovolené na Floridě nevrátili.
Znovu na začátku
Peníze prý měli jenom na měsíc, krajané ale nenechali milovaného Matušku ve štychu. Nechali je zadarmo bydlet, nosili jim jídlo… Pronajali si první byt, bylo jim ale jasné, že k uspořádání velkého turné pro krajany po celých Spojených státech musí nejprve vydat album. První emigrantská deska Teče, voda, teče se „chytla“ stejně jako první „šňůra“. Za dva a půl měsíce projeli celé státy od západu na východ, 24 koncertů jim vydělalo na vlastní dům na Floridě, zaplacení školy pro syna a finanční „polštář“ na celý další rok. Za vysněný domov v St. Petersburgu Matuškovi zaplatili přes sedmdesát tisíc dolarů a zrekonstruovali ho podle svých představ. Následovalo další turné, na jaře 1989 začal Waldemar chystat reedici vánočního alba Merry Christmas a připravoval nový program pro kanadsko-americkou túru. Olga brzy začala podnikat v realitách, kupovala domy, které po rekonstrukci zase prodávala. A právě když konečně dostali zelenou kartu, tedy povolení k trvalému pobytu v USA, došlo v Československu k listopadovému převratu. V té době získal kontakt na emigranta Petra Kratochvíla a jeho ženu Miladu, kteří na Floridě vlastnili černé divadlo Ta Fantastika, takže Kratochvíla vyslal do Prahy, aby připravil půdu pro svůj velký návrat.
Waldemar a Olga opět v Lucerně:
Velkolepý návrat
První porevoluční koncert v pražské Lucerně se měl uskutečnit 6. března 1990, málem na něj ale nedošlo, protože Waldemar dostal první těžký astmatický záchvat vyvolaný chřipkou. Několik dnů dokonce strávil na kyslíku v nemocnici v Miami, nic ho ale nemohlo zastavit. Když 26. února 1990 přistál s Olgou a synem na pražském ruzyňském letišti, vítaly je nadšené davy a halou zněly jeho největší hity. Prezident Václav Havel mu zařídil ubytování v hotelu Alcron ve Štěpánské ulici a jeho koncert v Lucerně málem zboural Prahu. Pak už se domů vracel pravidelně, nastálo ale zůstal na Floridě. Jeho dvoupokojový pražský byt v zadním traktu domu č. 39 na Václavském náměstí propadl po jeho emigraci státu, nakonec ho získal hudební producent František Janeček. Waldemar so sice o něj soudil, ale neuspěl.
Manévry na Žofíně
S přibývajícím časem se vracel domů stále méně, protože se jeho těžké astma navzdory příznivému floridskému podnebí stále horšilo. Nakonec mu lékaři dlouhý let přes oceán raději zakázali. Zemřel v St. Petersburgu na Floridě 30. května 2009, v umělém spánku v nemocnici na selhání srdce, které bylo následkem těžkého zápalu plic. Poslední rozloučení, které se konalo na pražském Žofíně kvůli složitému převozu z USA až o tři týdny později, se proměnilo v manévry. Obřad byl rozdělen do dvou částí, první se účastnili rodinní příslušníci, umělci, politici a pozvaní smuteční hosté. Od dvanácti hodin byl pak sál přístupný veřejnosti a s milovaným Waldou se přišly rozloučit tisíce lidí. Druhý den byla urna s jeho popelem uložena na pražském Vyšehradě.
Spokojená vdova
Po Waldemarově smrti deník Blesk vyšťoural, že na Floridě rodina vlastní ještě dalších pět domů. „Domy se tady v Americe normálně nakupují, předělávají, prodávají nebo pronajímají,“ vysvětlila Olga Blesku. O pět let později se rozhodla konečně zúčtovat se všemi, kteří jí, podle jejího názoru, někdy ublížili. Napsala knihu s prapodivným názvem Waldemar a Olga – zákulisí našeho života, v níž pod pláštíkem hrstky vzpomínek na manžela pořádně umyla hlavu jeho bývalým kolegům a přátelům. A servítky si při tom nebrala. Po téměř deseti letech vdovské samoty se znovu provdala za rodinného přítele Jiřího Plannera a na otázku CNN Prima News k tomu dodala: „Když mu zemřela jeho manželka Janička, s níž byl asi čtyřicet let, začali jsme se vídat častěji. Nakonec nás takhle spojil osud a my si užíváme krásného života, který ani jeden z nás nikdy neplánoval.“
Zdroje: Wikipedia, ČSFD, Supraphon, Česká televize, Český rozhlas, Blesk, Aha!, novinky.cz, Městská divadla pražská, Waldemar Matuška, Ivan Foustka: To všecko vodnes čas..., Libuše Jelínková, Jiří Schneider: Zlato pro dva slavíky, Magnet 11/1968, Jiří Suchý: Tak nějak to bylo, Michaela Kováříková, Michal Bystrov: Snům ostruhy dát, Olga Matušková: Waldemar a Olga – zákulisí našeho života)
Vložil: Adina Janovská