Otec zakládal české noviny, nadaný syn zemřel v chudobinci. Časosběr
06.06.2026
Foto: Wikimedia, volné dílo, Památkový katalog č. 38503/1-217, Michal Kmínek
Popisek: Měšťanský dům U Zlatého půlkola v Michalské ulici č. 21 na Starém Městě pražském, v kterém sídlila Krameriova Česká expedice
Národní obrození má v našich představách trochu legendární charakter. Za těmi legendami se ale skrývají často velmi pozoruhodné lidské příběhy, které nám dobu vzdálenou už skoro čtvrt tisíciletí mohou přiblížit mnohem živěji. Některé věci se totiž nemění.
Začátek vyprávění nás zavede do 18. století, kdy se český element začal teprve pomalu probouzet a jedno z nejplodnějších období naší kultury bylo teprve vizí budoucnosti. A k našemu hrdinovi se musíme dostat přes jeho otce. Jednu z nejvýraznějších postav první generace obrozenců, po které se dnes jmenuje i online knihovní systém.
Václav Matěj Kramerius, narozen 12. února 1753 do měšťanské rodiny v Klatovech jako Matěj Valentin. Jméno Václav přijal později, z vlasteneckých důvodů. Spíš než obrozencem byl původně osvícencem, vyznavačem směru filozofie, práva a humanity, který se na konci 18. století prohnal celou Evropou.
Touha po vědění a nových myšlenkách byla v té době takřka bezbřehá. Evropa se po celém století konečně vzpamatovala z následků třicetileté války, která podstatnou část kontinentu obrátila v prach a populaci zdecimovala jako žádná jiná událost předtím. Nyní lidé opět mohli hledět s nadějí do budoucnosti. A na vídeňském trůnu vystihl náladu doby Josef II., který v roce 1780 vystřídal Marii Terezii. Na rozdíl od matky nemusel o trůn bojovat, tím více se věnoval nápadům, jak říši reformovat.
A tato atmosféra formovala i mladého Krameria. Ten díky známosti s Josefem Dobrovským získal místo katalogizátora knihovny u rytíře Jana Norberta z Neuberga. Práce v knihovně tehdy byla pro mladého muže toužícího po vzdělání výhrou v loterii a Václav Matěj se skutečně vrhl do studia.
Už předtím vystudoval filozofii a právo a v roce 1782 vydal první díl své Patentní knihy pro měšťana, což byl dnešními slovy komentář k císařské legislativě, radící měšťanům (v dalších dílech i sedlákům), jak předpisy chápat, vykládat a využít pro své podnikání.
Kramerius různé právní předpisy a nařízení také překládal do češtiny, což byla jeho první jazykovědná zkušenost. Práci s textem, složitou disciplínu, které se dnes věnuje celé vysokoškolské studium, postupně zvládl na mistrovské úrovni. Redakční a editorský talent se spojil s jeho vlasteneckým nadšením a 4. července 1789 vyšly v prvním čísle Krameriovy císařsko-královské vlastenecké noviny, původní název byl Císařské královské pražské poštovské noviny.
Původní náklad novin byl 450 kusů, ve vrcholné fázi popularity až 1500 kusů. Z dnešního pohledu se nejedná o nijak závratné číslo, ale optikou tehdejší doby to byl mimořádný sukces. Zejména když uvážíme, že se jednalo o první ryze český novinářský počin.
Autorem většiny textů byl sám vydavatel, jejich obsah se od dnešního až moc nelišil. Mohli jste si přečíst o tom, co se právě děje, součástí byla i kulturní rubrika, kterou samozřejmě četl každý správný vlastenec.
Zajímavostí je, že se Václav Matěj věnoval i tématu vyvracení pověr, chce se napsat fake news. Přesto na jeho noviny přišla krize, když na počátku devadesátých let vystřídal císaře Josefa jeho bratr Leopold, který přitáhl šrouby cenzury.
Kramerius ale větřil ještě jinou obchodní příležitost. Když viděl, jak jsou populární noviny, napadlo jej vydávat i knihy. V roce 1790 založil nakladatelství, knihkupectví a antikvariát v jednom a nový podnik pojmenoval jednoduše – Česká expedice. Z jeho krámku se stalo také vyhledávané místo osvícenců a vlastenců.
Roku 1791 se vydavatel dobře oženil, vzal si dceru zlatníka a spojení s měšťanem mu dalo pro jeho vydavatelské počiny finanční jistotu a také „dobré jméno“ a z něj vyplývající doporučení. Na vyšší úroveň své podnikání posunul v roce 1795, když zakoupil knihtiskárnu. To přineslo významné zefektivnění procesu, který v té době stále závisel hlavně na lidské síle.
V roce 1792 navíc do podniku přibyl dědic a budoucnost se zdála být zajištěna. Otázka nástupnictví se však musela začít řešit už na jaře 1808 a místo syna se České expedice musela ujmout vdova Jenovéfa.
Václav František Čeněk Kramerius po otci zdědil bystrou mysl a spisovatelský talent. Bohužel však nezdědil podnikatelskou obratnost nakladatele. Zato se tak jako otec nechal vlastenecky přejmenovat, místo dvou posledních jmen si dal vlastenecké Rodomil.
Už za otcova života v podniku působil jako typograf a pravděpodobně se o jeho řízení i ledacos dozvěděl. Později se snažil matce s vedením podniku pomáhat, ale místo redigování textů jiných raději psal vlastní. Redaktora začal dělat v roce 1813, když už podnik začínal mít finanční problémy a přijímal úsporná opatření.
Roku 1823 se rodina nakonec rozhodla prodat podnik včetně vydavatelského práva hned na několikery noviny. Václav Rodomil Kramerius se pak živil jako korektor a typograf v tiskárnách po celém Českém království. Oplýval velkým talentem na jazyky a kromě psaní vlastních děl se věnoval i překladům. Zvládal do našeho jazyka převádět originály psané německy, anglicky, rusky či francouzsky.
Jeho literární rozkročení také bylo obdivuhodné, novely a povídky čtenářům přinášely vše, od cestopisů přes pohádky až po historická témata.
I dnes se říká, že psaní a překládání nepatří mezi povolání, která by vás dokázala zabezpečit. A v 19. století to nebylo jinak. Nedostatek finančních prostředků Krameria mladšího zavedl až do hlavního města tehdejší monarchie, ve Vídni se z něj stal prodejce brakové literatury. Po návratu do Čech se snažil oživit nakladatelství, ale doba se už změnila. Vlastenecké noviny rostly jako houby po dešti, český tisk už nebyl senzací, ale jen další konkurencí na pultě.
Syn mediálního magnáta zemřel 6. června 1861 v chudobinci U milosrdných bratří na Karlově. Pohřben je stejně jako jeho otec na Olšanských hřbitovech.
I když je mezi vlastenci 19. století spíše zapomínán, jeho zásluhy o českou literaturu jsou nesporné. Výbor z jeho tvorby, nazvaný Knížky lidového čtení, byl vydán až v roce 1988, ale naplno ukázal šíři jeho talentu.
Název mi přijde dost trefný. Jak otec, tak syn se snažili dělat mezi lidmi osvětu. První pozvedl češtinu do veřejného prostoru, kde předtím po několik staletí chyběla. Syn s tímto jazykem dokázal bravurně pracovat. Literárního talentu měl asi více než otec. Uznání se za to v životě nedočkal, ale tím spíš bychom dnes neměli zapomínat na tohoto příslušníka rodu, který se zasloužil o to, že mluvíme česky.
Zdroje: Wikipedia, Encyklopedie knihy v českém středověku a raném novověku (ZDE), Česká divadelní encyklopedie (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo