O jednom likvidovaném českém umělci. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
06.06.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Místo pro diváky
Někdy tu píšu o divadelních režisérech, se kterými jsem se potkal: Karel Jernek, Otto Haas, Bedřich Füsseger... Dnes se ale naposled vrátím k režisérovi svého srdce, Rudolfu Vedralovi.
„Když to začne s někým jít z kopce, tak už se to dá těžko zastavit,“ povídal mi v karlínském divadelním klubu mnou stále v dobrém vzpomínaný a nedoceněný režisér Ruda Vedral. Skromně jsem předpokládal, že začne mluvit o MÉ nevýznamné divadelní kariéře, ale pak se rozpovídal, takže jsem pochopil, že mluví o sobě.
Měl pravdu, začínal koncem 50. let studiem na AMU a zanedlouho se v době, kdy se mladí domnívali, že změní svět, stal ředitelem divadla. A protože tihle mladí měli už plné zuby stalinského repertoáru předchozích mladých, šel na to Ruda zgruntu a sáhl po mezinárodním hlubokém umění. V operetně-muzikálovém divadle v Karlíně… A výsledek se brzy dostavil – do kdysi silně navštěvovaného divadla přestali chodit diváci. Díla Bertolta Brechta a Dmitrije Šostakoviče pro ně byla sfáráním do přílišné hloubky.
(Dnes by možná Šostakovičovu operetu Moskva-Černjomuški, o níž je řeč, diváci naopak uvítali, a to z více důvodů. Jednak proto, že pojednávala o tom, jak těžké je sehnat byt v hlavním městě, což je dnes za bratru 30 milionů v Praze stejné, a taky že ruská témata jsou dnes v českém divadle neoficiálně zakázána, což by inscenaci dodalo punc odbojné pikantérie. Kolega Tomáš Koloc, který v Krajských listech sleduje sociální témata, by pak představení určitě prosazoval i proto, jak opakovaně zmínil ve svých textech, že moskevská čtvrť Černjomuški už léta poskytuje městskou hromadnou dopravu zdarma.)
Jak diváci sjížděli do dolů hlubokého umění, šla z kopce dolů i hvězda kariéry Rudy Vedrala. Nebyl to ale sjezd zase až tak rychlý, protože nový ředitel našeho divadla Ludvík Žáček (jinak zakladatel české dabingové školy a autor legendární hlášky: „Být abstinent a nekuřák je první krok k fašismu“) si Rudu nechal v divadle aspoň jako režiséra. A udělal dobře. Ruda se za vydatné pomoci svého režisérského souputníka Spáčila podepsal na skvělých karlínských inscenacích, o nichž jsem v této rubrice už psal: My Fair Lady, West Side Story, Muž jménem La Mancha…
Jenže těsně před slavným rokem 1968 se do Karlína nechala angažovat herečka Jožka Walterová, kterou v soukromí charakterizovala její galarole, kterou sehrála ještě v plzeňském divadle: Tornádo Lou. Ač z rodiny geniálního houslisty Jaroslava Kociana, sama byla umělkyně podprůměrná, na obor mladokomičky, do něhož byla obsazována, už i trochu obstarožní, ale bohužel se známostmi na těch správných místech. Tak to v Čechách bývá. Bohužel, Ruda radši pracoval s lidmi, a tak novopečenou karlínskou divu do svých inscenací ani jednou neobsadil.
A tady se teprve naplno rozjel jeho sešup.
Ruda přestal dostávat práci na muzikálech a musel se spokojit s režií operet, které nikdo jiný nechtěl. Jestli vám nic neříká opereta U Bílého koníčka, tak se ani nedivím, protože (i když ji do češtiny přeložil opereťák na slovo vzatý, otec Jany Paulové Franta Paul) jde o typicky německou řachandu, jejíž oktoberfestová poetika se u nás nikdy nesetkala s pochopením.
Pak Ruda přece jen chytil druhý dech a režíroval starý (říká se, že vůbec první) americký muzikál Loď komediantů, se skvělou Laďkou Kozderkovou, představení tak krásné, že nám (a zejména Laďce, která se v nalíčení promenovala po Praze v přestrojení za americkou černou turistku) nevadilo, že jsme nalíčeni načerno až za ušima. Jenže normalizace postoupila a Jožka Walterová, tehdy už předsedkyně (předtím příjemně reformní) organizace KSČ v našem divadle, se pustila do práce. Vyštvala z místa nového ředitele Jindru Jandu, zničila svým účinkováním Oldřichu Novému představení Ženitba, do jejíhož televizního záznamu se vnutila za Laďku Kozderkovou, na což velký Kristián zareagoval tak, že navždy odešel nejen z našeho, ale z celého českého divadla. Nakonec dosáhla i svého vysněného cíle, že Ruda musel odejít k lopatě a místo jeho původních hlubokých her a pozdějších úspěšných muzikálů se opět začaly hrát hry, jako východoněmecký Casanova nebo sovětský Orfeus a Eurydika, ze kteréhožto veledíla vyděšené publikum prchalo k nemalé radosti okolních restaurací do jejich útulného prostředí, když zjistilo, že stejný název rozhodně neposkytuje stejnou kvalitu, jakou ve své operetě poskytl Offenbach.
Nejen v současném, ale i minulém režimu měl ovšem zakázaný umělec naději, že když se ho ujme někdo, kdo má odvahu (i když, mezi námi Čechy, takových je u nás pomálu), pak má „černá ovce“ šanci vrátit se „do fochu“. Ten, který podal pomocnou ruku, byl často ten, jemuž většina nemohla přijít na jméno, jako byla Jiřina Švorcová, anebo v tomto případě ředitel Divadla E. F. Buriana Josef Větrovec, který ve svém divadle (jako kulisáky) zaměstnal nejen slavné spuštěče Charty, skupinu The Plastic People Of The Universe, ale taky v něm dal Rudovi Vedralovi znovu příležitost k režii. Ruda pak režíroval v Ostravě a na Slovensku, a i když v roce 2012 zemřel, jeho divadelní rod žije dál v synovi Janovi, skvělém divadelním a rozhlasovém dramatikovi, a vnucích, z nichž jeden divadlo produkuje a druhý recenzuje.
Stýská se mi po režisérech typu Rudy Vedrala, který i když připravoval podřadnou hru, jako byla zmíněná s…ka U Bílého koníčka, režíroval ji s takovýmto nasazením:
Ruda: „Hele, Vráťo, ty k ní půjdeš, vezmeš ji za ruku, ona tě odstrčí, ty vyběhneš na ten balkón, skočíš dolů, obejmeš ji, ona tě políbí a opona jde dolů. Je ti to jasný?“
herec Vráťa: „No, Rudo, jasný mi to je, ale nejsem sebevrah, ten balkón je tři metry vysoko.“
Ruda: „Do prdele, Vráťo, seš snad herec, ne? To zvládne každej blbec!“
Vráťa: „Vážně? Tak mi to, Rudo, ukaž!“
Načež Ruda se slovy „Tak hele, koukej!“ vlétl z hlediště na jeviště, odstrčil Vráťu, vyběhl po schůdkách na balkon, skočil – načež následovala sanitka a několik let, kdy musel chodit o berlích.
Bývali (skuteční) čeští umělci statní jonáci. A těch, co se jich zastávali, bylo nějak víc…
Vložil: Jaromír Janák