Matuška a Gott jako souboj ďábla s bohem. Tohle museli soudruzi zarazit!
03.06.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Jako bůh a ďábel. Waldemar Matuška (voják Patrik) a Karel Gott (zpěvák Benjamin Novák) v legendárním filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů.
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Hned dvě hvězdy vyšly počátkem šedesátých let na československém hudebním nebi téměř současně. A zrodila se taková divočina, že na soudruhy na „úvé“ padla panika.
Pokračování z pondělí 1. června
Každá měla své fanoušky a mezi nimi panovala podobná nevraživost, jako když se mají utkat fotbalová Sparta se Slavií. Waldemar Matuška získal v roce 1962 v tehdy nové anketě týdeníku Mladý svět historicky prvního Zlatého slavíka, o rok později ho ale z první příčky popularity vyšoupl na další čtyři roky další benjamínek hudební scény Karel Gott. Sytý baryton versus jiskřivý tenor, rebel v ošoupaných džínách versus uhlazený elegán, divoký ďábel z předpeklí versus uhlazený vládce nebeských výšin… Oba budili pozornost i svým vzhledem, každý prostě z úplně jiného „těsta“, takže i vlastně nelezli do zelí. Svého konkurenta ale Waldemar předběhl i před filmovou kamerou.
Chuligán a padouch
Premiéra dělnického dramatu Karla Steklého Lucie, v kterém dostal první „pojmenovanou“ roli brigádníka přezdívaného Tričko, se konala počátkem ledna 1964, důležité rozhodnutí ale padlo ještě v době, kdy hrál a zpíval v Semaforu. Právě tam totiž zaujal v roli chuligána režiséra Oldřicha Lipského, když plánoval obsazení nesmrtelné westernové parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera. Poprvé se pak sešli v hotelu Palace, kam Waldemar dorazil v kovbojském oblečení. „Ano, tak to je jasné, toho ani nemusíte převlíkat,“ vzpomínal Waldemar v první knížce z roku 1967 To všecko vodnes čas… A padouch Kojot Kid byl jeho. Naše babička pak před obrazovkou vždycky vzpomínala na paní, která seděla v kině vedle ní, a zatímco se celé hlediště válelo smíchy, ta dobrá žena žmoulala kapesníček a poplakávala se slovy: „Proboha, jak se takové hrůze můžete smát!“ Už během natáčení vibrovala v létě Zámeckou dolinou v Kokořínském dole, kde jsme trávili prázdniny, Waldova Zuzana, aby se k ní o příštích prázdninách přidala Tereza z „Klarinetů“.
Nejdražší film doby
V roce 1964 už bylo divadlo Semafor tak úspěšné, že se Barrandovu vyplatilo investovat do nákladného muzikálu inspirovaného divadelní hrou, která měla v roce 1958 premiéru v Divadle Na zábradlí. Vyplatilo se, už samotná premiéra filmového muzikálu režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů 29. ledna 1965 napověděla, že investovaných sedm milionů, což byla tehdy suma přímo závratná, se vyplatí. Před kamerou se sešli v úžasné harmonii soubory obou konkurenčních pražských scén Semaforu a Rokoka, sotva bychom našli některou ze známých tváří tehdejší umělecké scény, která by v něm chyběla. Už tenkrát byl Waldemar tak pracovně vytížený, že ho v davových scénách nahrazoval dvojník, který ale své podoby využíval nejen před kamerou a nadělal mu prý spoustu problémů.
Kdyby tisíc klarinetů:
Dámo, jděte do pr…
Popularita obou zlatých slavíků i Evy Pilarové už začala být tak obrovská, že se soudruzi začali obávat, aby lid „nezvlčil“. A tak byla na příkaz ÚV KSČ rozšířena fáma, jak během natáčení opilí močili na sovětskou delegaci z balkonu hotelu Slovan ve Františkových Lázních, kde byli během natáčení ubytováni. Waldemar s Evou pak dostali téměř roční zákaz vystupování v televizi a rozhlasu. Jak se vousatý ďábel stal téměř lovnou zvěří, vzpomínala mimo jiné Eva Pilarová před lety v rozhovoru pro deník Aha!. „Waldemar před ženami dokonce utíkal. Někdy je i dost tvrdě a nevybíravě odbýval. Musel, vlezly by mu až do postele,“ prohlásila. „Vzpomínám si na Lucernu v první polovině 60. let. Po koncertě jsme se v zákulisí podepisovali svým příznivcům a k Waldemarovi přistoupila hezká mladá dívka. Zeptala se: Pane Matuško, kolik peněz bych vám musela dát, abych se s vámi mohla vyspat? Waldemar se na ni skoro ani nepodíval a suše odpověděl: Dámo, jděte do p….“
První domov
Díky „Klarinetům“ se mu začalo konečně blýskat na lepší časy si v každodenním životě, při natáčení se totiž poprvé setkal s herečkou Jitkou Zelenohorskou. Krásnou brunetku si určitě vybavíte, o dva roky později jí v Menzelově slavném filmu Ostře sledované vlaky razítkoval Josef Somr sexy zadeček. Padla mu do oka, jenže se jí vůbec nelíbil. Navíc jí bylo teprve osmnáct a on byl o téměř patnáct let starší. Jenže byl pozorný, milý a vtipný, a tak ji časem ukecal. Snadné to s ním ale neměla. Mimo jiné byl vyhlášené nemehlo, takže třeba každé své auto, a byly jich prý nejméně dva tucty, dokázal do měsíce nabourat. Navíc byl i neuvěřitelně pověrčivý. Například by si v divadle nikdy nesedl do první řady, protože to mělo přinášet smůlu, a když mu přeběhla přes cestu černá kočka, okamžitě si třikrát odplivl přes levé rameno. Když po zákazu nesměl vlastně vůbec nic než vystupovat v Rokoku, začal trpět depresemi, a tak mu Darek Vostřel zařídil hospitalizaci u svého kamaráda Miroslava Plzáka v bohnické psychiatrické léčebně. A když vyšel ven, byl bez práce a neměl kde bydlet. A tak ho Jitka přivedla domů.
Jako sardinky
Opravdu ho milovala, takže by pro něj udělala všechno na světě. Svědčí o tom i fakt, že v bytě 1+1, do nějž Waldemara přivedla, žila s rodiči a dvěma bratry. „Naši spali v kuchyni, já v předsíni a bráchové s Waldou v pokoji. Ač jsme neměli žádné peníze, byla to krásná doba. Nakonec si ho naši oblíbili a moje babička ho přímo milovala,“ vzpomínala po letech v rozhovoru pro Blesk. Až zhruba po roce se konečně mohli přesunout do rozestavěného bytu v zadním traktu na Václavském náměstí. A v rekonstrukci pak jejich domov zůstal vlastně napořád. Waldemar vymýšlel jedno vylepšení za druhým a od Jitky očekával, že všechno zařídí. Byli krásný a populární pár, kam vkročili, všude budili pozornost. Jitka prý dobře věděla, že si její partner občas „užije“ s nějakou fanynkou, příliš ji to ale netrápilo. „Spíš jsem si z toho dělala srandu. Byla jsem nezkušená a blbá.“ Prožili spolu pět let, dokonce se i zasnoubili. Matuška prý tehdy hodil dva prstýnky do sklenice se šampaňským a požádal Jitčiny rodiče o její ruku. Brzy ale mělo být všechno úplně jinak.
Pokračování v pátek 5. června
Zdroje: Wikipedia, ČSFD, Supraphon, Česká televize, Český rozhlas, Blesk, Aha!, Městská divadla pražská, Waldemar Matuška, Ivan Foustka: To všecko vodnes čas..., Libuše Jelínková, Jiří Schneider: Zlato pro dva slavíky, Magnet 11/1968, Jiří Suchý: Tak nějak to bylo)
Vložil: Adina Janovská