Pravda o Rudolfech Vedralovi a Cortésovi. Sobota Jaromíra Janáka
glosa
30.05.2026
Foto: Se svolením CzechTourismu - Kudy z nudy
Popisek: Hudební divadlo Karlín
„Janáku, seš mladej a perspektivní, mám pro tebe něco, co ti pomůže se prosadit, tak hele, poslouchej,“ řekl mi po zkoušce na jevišti Ruda Vedral, režisér a jeden čas i ředitel Hudebního divadla v Karlíně.
Jak jsem to slyšel, koukal jsem, kudy bych se ztratil. Takové řeči jsem samozřejmě už po pár letech u divadla znal. Říkají se tehdy, když v divadle chtějí, abyste udělali něco, s čím je už před vámi oslovení poslali někam.
Protože jako na potvoru v dekoraci nebyly žádné dveře, zaujal jsem neutrální postoj, protože jsem si pamatoval slova, která mi v dětství říkávala maminka: „Když ti někdo kolem huby maže med, příště se mu raděj vyhni hned.“
V té době měl Ruda Vedral v divadle volnou ruku, mohl si vybírat představení. Nastudoval skvělou My Fair Lady, na kterou se lidé hrnuli, a potom překrásnou inscenaci Muž jménem La Mancha. Na tu se už tolik nechodilo, hodně ji poznamenal dozor cenzorů a také že titulní roli musel odřeknout Rudolf Cortés, který, jsa synem napůl Španělky, napůl Brazilky, by byl Dona Quijota jistě sehrál skvěle (ještě na zkouškách zpíval tak krásně, že se tajil dech). Jenže už tehdy po něm bohužel sahala Alzheimerova choroba, která nakonec přervala i naši spolupráci. Zaplaťbůh, že jsem s tímto velikánem zažil aspoň společné zkoušení, i z něj jsem se hodně naučil.
Ruda s legendárním kapelníkem Karlem Vlachem tehdy dokonce vyrazili i do Ameriky, aby okoukli, jak se dělá muzikál tam, a Ruda, když jsme pak seděli v klubu, mi říkal, že to co oni umíme taky.
„A jsme u toho, Janáku. Budu s tebou dělat West Side Story.“
Nasadil jsem skromný výraz, že když mi Ruda nabídne Tonyho, budu chvíli dělat fóry, a pak řeknu, že to beru.
Trochu jsem se přecenil. Ruda pokračoval:
„Vidíš ten žebřík tam vzadu? Tak o tom to bude.“
Pro WSS bylo už připravené jeviště. Ruda nechal odstranit všechny zbytečnosti, nechal jen pár šál v portálech, aby nebylo vidět herce, jak se klepou, než vylezou na jeviště. Kromě toho odstranil celou zadní oponu, která dělá vzadu horizont, holou stěnu na konci nechal nabarvit na modro a na té stěně byl jakýsi žebřík z ocelových skob, takový, po jakém se leze na tovární komín. Jen bez těch ochranných obručí a v divadle. Sahal asi tak do dvaceti metrů výšky.
„Janáku, tohle bude tvoje chvíle. Dávej pozor, ať to nespleteš. Ty po těch skobách vylezeš rychle až nahoru, jednou rukou se samozřejmě musíš držet, abys nespad, pak se otočíš do hlediště a zařveš: SERŽANT KRAPKÍ! (To je ten Krupke, voni to ti Američani neuměj správně vyslovit.) Pak zase SLEZEŠ dolů. Neskákej! Budou ještě reprízy…“
„A co bude dál?“ zeptal jsem se, jako bych Rudu neznal a v divadle byl první rok.
„No nic, pak už jen počkáš na děkovačku.“
Je taková zásada, že v divadle se předpokládá, že všechno umíte. Herci vědí, že tomu se neodporuje. Za takových okolností režisérovi těžko vysvětlíte, že máte závratě, už když si stoupnete na židli. Proto mi nezbylo, než být podobně geniální jako režisér. Při první zkoušce zrealizoval svůj nápad. Lezl jsem nahoru opatrně – a HODNĚ pomalu.
„Zrychli!“ zavolal na mě Ruda. Zpomalil jsem a přidal jsem ještě klouzání nohy ze žebříku. Pro jistou jsem – u vědomí, že je to naposled – občas sklouzl i oběma, přičemž jsem se raději nedíval dolů a pevně se držel oběma rukama.
Režiséři Ruda a pan Spáčil dali v hledišti hlavy dohromady a mně, lezci s kapacitou jedné skoby za půl minuty, se splnilo to, po čem jsem toužil:
„Polez dolů, to bysme to nedohráli do půlnoci,“ řekli režiséři a poslali místo mě na žebřík agilního člena baletu, který už číhal, jak uplatnit své nadání. Zahučel dolů už ze sedmé skoby. Když ho přivezli z nemocnice, režiséři pochopili, že s rukou v sádře toho moc nenahraje, a dali znovu hlavy dohromady.
„Janáku, nemůžeme okupovat všechny pražský sanitky. Nikam nelez a zařvi to dole.“
A bylo to.
Obával jsem se, aby Ruda na mě ještě něco nevymyslel, ale došly mu síly a já opět nepřesvědčil o své perspektivnosti. Navíc to bylo jedno z mých nejdražších představení. Za ty dvě hodiny, kdy jsem po svém slavném výstupu dvě hodiny čekal na děkovačku, bych na jiných scénách jistě zvládl odzpívat dva lukrativní melouchy. Ale to by mi Ruda Vedral nikdy neodpustil.
Vložil: Jaromír Janák