Jak fousatého Matušku stvořila jedovatá ženská
29.05.2026
Foto: Se svolením Supraphonu
Popisek: Waldemar Matuška, vycházející hvězda počátku šedesátých let
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Pro řemeslo, které se vyučil, byl prý ale moc slabý na plíce, zato když začal zpívat, málem hlasem boural i středověké hrady.
Uhrančivé oči, černé kudrny a typický plnovous, energii jako by čerpal z nějakého tajemného a bezedného zdroje. Provázel mě odmalička. Když jeho hit vyřvávaly ampliony na celou Zámeckou dolinu v Kokořínském dole, moje maminka vždycky prchala s kočárkem do lesa, jako by jí za patami hořelo, aby mě neprobudil. Tenkrát to bylo o létě, třešních a jeho hitu Jó, třešně zrály, znám to ale jen z vyprávění. Písničku Jailer, Give Me Water složil a nazpíval v roce 1962 americký zpěvák a muzikant Bobby Darin a o dva roky později ji Ivo Fischer otextoval pro Waldemara Matušku. A Walda nezklamal. Byl živočišný a přirozený, takže snadno získával přízeň fanoušků a lidé se s ním snadno ztotožňovali. Nejspíš ovlivnil i mě, protože pro tmavovlasé chlapy s vousy mám celý život slabost, zvlášť když mají v rukou kytaru. Historicky první Zlatý slavík se stal hvězdou právem, ať zazpíval sebehorší odrhovačku, vždycky ji proměnil v perlu. Málokdo ví, že se vlastně nejmenoval Waldemar a že na vrchol české pop music s sebou vlekl rodinnou anamnézu, která mu hodně komplikovala život.
Synek cikánského primáše?
Malý divoch a potížista, který se narodil 2. července 1932 v Košicích, dostal mimořádný hudební talent i hlasový fond do vínku od obou rodičů. Jeho matka, která vystupovala pod jménem Mia Malinová, byla hvězdou vídeňských operetních scén a východoslovenskou ocelářskou metropoli zapsali jejímu synovi do rodného listu jenom proto, že tam právě byla na turné a. Tenkrát prý chybělo jen málo, aby porodila přímo na jevišti. Šuškalo se, že byla partnerkou věhlasného vídeňského operního pěvce, rodáka z moravského Šumperka Leo Slezáka, jiní zase tvrdili, že otěhotněla s primášem slavné cikánské cimbálovky. Kdekdo se přikláněl spíš k druhé verzi, zvlášť když synek povyrostl. Snědá pleť, uhrančivé oči, nezkrotný temperament a mimořádný hlasový fond napovídaly spíš na cikánské předky. Samotný Matuška se k těmto spekulacím nikdy nevyjádřil, bůhví, jestli se sám vůbec někdy pravdu dozvěděl.
Kde se vzal Waldemar
Říkalo se také, že mu v našich končinách netradiční jméno Waldemar dala maminka po dánské hvězdě němého filmu Valdemaru Psilanderovi, Eva Pilarová ale médiím potvrdila, že na vlastní oči viděla jeho občanku, v níž měl uvedeno jméno Vladislav. Maminka mu prý ale říkávala od dětství Valdíku, navíc ve světě populární hudby zněl Waldemar určitě líp. Úředně si ale nechal křestní jméno změnit až v roce 1975. Navzdory dohadům o exotickém původu vyrostl v úplné rodině, měl starší bratry Jaromíra, Jana a Františka, později ale mezi nimi vedl prim v divokosti. Otec František Matuška byl za první světové války legionářem a pak pracoval jako vězeňský dozorce. Rodina žila v Horních Mokropsech na břehu Berounky, teprve v roce 1938 se přestěhovala do Prahy, nejprve do Spálené, a pak do Klimentské ulice. Tenkrát byl ještě tichý a zakřiknutý a zpívat prý vůbec neuměl. „Ten se nenaučí zpívat, poněvadž o to nemá zájem. To je úplně zbytečné,“ vzpomínal, co rázně oznámil učitel jeho mamince, ve své první vzpomínkové knížce z roku 1969 To všecko vodnes čas… S tím se ale bývalá operetní subreta smířit nehodlala, a tak synka přihlásila do Husova sboru v Jungmannově ulici.
Suvenýr:
Jak se neufoukat k smrti
Ve škole se stal vyhlášeným průšvihářem a potížistou, dokonce nosíval domů na vysvědčení čtyřku i z hudební výchovy. Nepropadl jenom proto, že se z hudebky prostě nepropadalo. Prospěch pro studium na střední škole neměl, takže šel do učení ve sklárnách v Poděbradech. Bydlel na internátě a už tenkrát hrál na kdeco, co mělo struny, od kytary přes banjo po kontrabas, a pokoušel se uchytit u některé kapely. Když se v roce 1949 rodiče přestěhovali do Staré Role u Karlových Varů, šel s nimi a nastoupil ve světoznámých karlovarských sklárnách Moser. Brzy ale bylo jasné, že to nebyl dobrý nápad. „Měl jsem místo hrudníku lavór obrácený dovnitř,“ říkával, když se vracel ve vzpomínkách do mládí. Byl zkrátka slabý na plíce, přesto se ale s urputností sobě vlastní snažil i v práci prosadit. Až mu mistr jednoho dne řekl: „Nemůžeš to dělat, kluku, ty bys nám tady chcípnul!“ A tak raději začal hledat jinou práci, dřív než se ufouká k smrti. Řešení bylo jasné. Odmalička dokázal zahrát prakticky na cokoli, a tak vsadil na muziku a dlouho bez práce nezůstal. Hrál v různých kapelách, co právě bylo potřeba, od folklóru přes dechovku po taneční hudbu.
První den D
V roce 1950 rodina uvažovala o odchodu do Západního Německa, kde už žili Waldemarovi bratři, nakonec ho ale udrželo doma, že tehdy udělal konkurz do Státního souboru písní a tanců. Kvůli tomu se také přestěhoval do Prahy, nakonec ale ze souboru brzy odešel, vrátil se za rodiči do Karlových Varů a pracoval jako knihovník. V roce 1953 musel narukovat, díky „své“ kapele přežil i dva roky na vojně v relativním klidu. Pak nastoupil jako osvětový pracovník v Chebu, jenže neměl kde bydlet, takže přespával v kanceláři. Pořád to ale nebylo to pravé ořechové. A pak nastal jeho první Den D. Poté co se nestihl oholit před oslavou MDŽ a jedna z přítomných ho za to zkritizovala, postavil se na zadní. „Já vím, že zarostlej mužskej vypadá vošklivě. Ale ona taky do mě nemusela tak tvrdě. Snad si myslela, že se půjdu okamžitě oholit, protože mě neznala a nevěděla, že já na všecko reaguju úplně obráceně.“ A tak se v roce 1956 zrodil jeho plnovous.
Soukromá revoluce
Hrával s kdekým po vinárnách a barech, tenkrát ještě nosil brejličky. Bylo mu už osmadvacet a přišlo to jako blesk z čistého nebe. „V noci ze šestého na sedmého února roku šedesát došlo v Karlových Varech k poněkud neobvyklé revoluci. V jednom baru se tam totiž v kapele vzbouřil kytarista, banjista, basista, violista, houslista a bubeník v jedné osobě, aby se definitivně rozloučil s nasládlým přítmím, cukrujícími párky a s gáží barového muzikanta,“ popsali výstižně událost autoři v časopisu z edice Magnet z roku 1968 Zlato pro dva slavíky. Matuška se zkrátka naštval a sedl do prvního vlaku na Prahu s jasným cílem – Reduta. Právě ta totiž byla už několik let domovem představitelů generace, která se bouřila.
Pokračování v pondělí 1. června
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Supraphon, Česká televize, Český rozhlas, Městská divadla pražská, Waldemar Matuška, Ivan Foustka: To všecko vodnes čas..., Libuše Jelínková, Jiří Schneider: Zlato pro dva slavíky, Magnet 11/1968)
Vložil: Adina Janovská