Tajemní templáři nezanikli, stále někde jsou. Záhady života

Templáři jsou dodnes jedním z nejzáhadnějších tajných společenství dějin, a tak není divu, že v souvislosti s nimi koluje velké množství neověřených drbů, legend i dezinformací.

Nám se však podařilo pro vás připravit exkluzivní rozhovor se třemi vysoce postavenými představiteli nejdéle fungujícího templářského řádu v naší zemi, abychom si o něm mohli udělat lepší představu. Leccos se dozvíme nejen o historii Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu, jak se jim také říká, ale i o tom, co se o dnešním fungování řádu běžně nedočteme.

Pro lepší pochopení kontextu je však nejprve nutné ohlédnout se do minulosti, do krvavého středověku, kde se v napínavém a často krvavém příběhu templářů teprve začaly psát první stránky.

Kapičky historie aneb Co se píše

Přesné datum založení templářského řádu není dosud známo, většina současných zdrojů však uvádí, že k tomu došlo někdy mezi léty 1118 až 1120 v důsledku úspěšné křížové výpravy do Svaté země.U zrodu řádu podle všeho stála malá skupinka evropských rytířů, kteří se rozhodli usadit v nedávno dobytém Jeruzalémě. Chtěli tam žít asketickým mnišským životem, ale jak se ukázalo, neměli to napsáno v osudu. Vzhledem ke svým bohatým bojovým zkušenostem totiž byli povoláni, aby zajistili bezpečnost neozbrojených poutníků, směřujících z Evropy k Božímu hrobu.

Pod ochranou papeže i jeruzalémského krále

Aby se templáři už na první pohled odlišili od běžných šlechticů té doby, tak kromě nepostradatelného meče nosili i nepřehlédnutelné nakrátko střižené vlasy, dlouhé vousy a bílé pláště. Později bylo jejich roucho doplněno dalším unikátním symbolem, červeným rovnoramenným křížem s rozšířenými konci. Jedním ze zakladatelů řádu a prvním velmistrem se stal Hugues de Payens, který společně se svatým Bernardem de Clairvaux (svatým Bernardem) sestavil mravní kodex, jímž se měli všichni templáři vždy a za všech okolností řídit.

Hvězdy jim podle všeho byly na počátku 12. století více než nakloněny. Velmistr nově vzniklého řádu totiž získal i přízeň jeruzalémského krále Balduina II., který začal nově vzniklý řád nejen významně financovat, ale také mu poskytl bezpečné zázemí přímo v Jeruzalémě, templáři mohli obývat část královského paláce nedaleko Šalamounova chrámu.

Je až se podivem, co všechno tito muži společně dokázali. Z původně malé skupinky zkušených bojovníků (mnichů)se postupem času stala rozsáhlá elitní armáda, které se obávali i mnozí králové. Ovšem z jiného důvodu, než bychom mohli, vzhledem k jejich nezměrné vojenské síle, předpokládat.

První bankomaty

Templáři v průběhu 13. století zažívali svůj největší rozkvět. Pověst o jejich železné poctivosti, vynalézavosti a drtivé silové převaze vůči jakýmkoliv banditům je totiž předcházela a vstoupila v takovou známost, že mnozí obchodníci, šlechtici, a dokonce i někteří vládci si u nich ukládali drahocenný majetek. Podnikaví rytíři, kteří byli v kontaktu s těmi nejšikovnějšími evropskými finančníky, se od nich rychle učili. Posléze vytvořili mezinárodní, robustní a do té doby zcela nevídaný bankovní systém, který fungoval po celé Evropě. Podobně, jako dnešní banky. Ukázalo se, že je to velice výhodné. Poutníci i jiní lidé cestující do vzdálených končin jejich služeb rádi využívali s vědomím, že nebudou o svůj majetek oloupeni, a rádi za to zaplatili.

Jak se podnikání rozvíjelo, templáři začali oplývat ohromným společným majetkem, skupovali lodě, honosná sídla a vše, co ke svému podnikání potřebovali. Jejich nevídaný úspěch na poli bankovnictví se však zároveň stal i jejich prokletím, protože časem v podstatě spravovali celé finance anglického i francouzského království. To bylo něco neslýchaného a v hlavě francouzského krále Filipa IV. Sličného se zrodil zrádný plán, jak by bylo možné templáře jednou provždy smést z povrchu zemského. Napůjčoval si totiž od templářů tak obrovské množství peněz, že pro něj bylo nepřijatelné je poctivě vracet.

Tvrdý pád

V pátek 13. října roku 1307 začalo na příkaz krále docházet k postupnému zatýkání představitelů templářského řádu i k postupné konfiskaci jejich majetku. Není bez zajímavosti, že soudní procesy a výslechy s obviněnými rytíři provázela až neobyčejná brutalita. Čelili krutému mučení, potupě (museli například plivat na kříž) a byli nuceni se přiznávat k mnohým vykonstruovaným obviněním.Například k sodomii a uctívání ďábla. Templáři pak byli posléze veřejně popravováni a v roce 1312 byl jejich řád oficiálně zrušen. Poslední právoplatný velmistr, Jacques de Molay, byl vězněn a o dva roky později jej Francouzi upálili na hranici.

V této souvislosti existuje zajímavá legenda. Jacques de Molay měl údajně přímo na hranici proklít francouzského krále i papeže (a celé jejich rody) a oběma mužům předpověděl smrt, která si pro ně přijde „do roka a do dne“. A tak se podle všeho i stalo. Papež Klement V. zemřel asi o měsíc později na „neznámou“ nemoc a Filipa Sličného ranila při honu mrtvice. Ale to nebylo všechno. Během následujících čtrnácti let zemřeli všichni královi synové i vnuci a velmistrova kletba konečně dosáhla svého strašlivého naplnění.

Nyní ale obraťme svou pozornost ke třem mužům, kteří vám možná o templářích prozradí mnohem víc, než mnohé knihy a články na internetu.

Pánové, dějiny byly k templářskému řádu neúprosné. Jakým způsobem došlo k jeho obnovení a mají vůbec dnešní templáři něco společného s mravním kodexem svých předchůdců? Nebo je to jen jakási hra některých současníků na středověké rytíře?

Stanislav Kazbunda: Co se týče takzvaného rozprášení templářů v roce 1312, kdy byl řád oficiálně zrušen, nelze předpokládat, že se jej během jediného dne, pátku třináctého, podařilo úplně zničit. Mnozí rytíři se o hrozícím nebezpečí ze strany krále samozřejmě včas dozvěděli a utekli před jeho hněvem do jiných zemí. Dokonce i k nám. Není totiž žádným tajemstvím, že v Čechách ještě dlouho poté jeden z vysoce postavených templářů nakládal jménem řádu s jejich majetkem.

Někteří templáři se dostali i mnohem dál, na místa, kde se nebraly papežovy výnosy nikterak vážně. Například do Portugalska. Templáři se zde ze zjevných důvodů přejmenovali na Kristův řád, který se časem dokonce přetransformoval až do podoby portugalského státního vyznamenání. Zkrátka na zřetelné stopy dokazující, že templáři nikdy nebyli zlikvidováni v plném rozsahu, narážíme takřka po celém světě. Možná ani není od věci pátrat po tom, jakou symboliku měl na plachtách své lodi Kryštof Kolumbus, když připlouval k Americe.

Dohledala jsem si to a je to templářský kříž. Neuvěřitelné.

Stanislav Kazbunda: Nerad bych se dopouštěl nějakých spekulací. Jenže pokud bychom poskládali řetězec nepřímých důkazů naznačujících, že templáři nikdy nepřestali existovat a stále se významně podíleli na chodu světa, had se kousne do ocasu a kruh se uzavře.

Pavel Halada: My templáři obecně za datum zrušení templářského řádu považujeme den, kdy byl usmrcen jeho poslední velmistr Jacques de Molay. Pak nastalo období jakéhosi útlumu, ale jisté legendy praví, že mnohá tajemství templářů (včetně jejich posvátných rituálů a ceremonií) nadále udržovali spřátelení (a v mnohém zasvěcení) svobodní zednáři. Neexistují k tomu však žádné důkazy.

Další mohutná vlna lidí, kteří se začali hrdě hlásit k odkazu středověkých templářů, vyplula na povrch 11. 4. 1705. Filip I., vévoda orleánský, toho dne založil Řád rytířů Krista, což byla ve své podstatě první snaha o obnovu templářského řádu. Po Velké francouzské revoluci, konkrétně v roce 1804, se na světlo světa dostaly velice ožehavé dokumenty, z nichž tím nejvýznamnějším byla tzv. Larmeniova listina. Dodnes je předmětem mnoha spekulací a legend. Někteří tvrdí, že je pravá, jiní, že se jedná o padělek, nebo že ve skutečnosti nikdy neexistovala.

V čem byla ve své době tak výbušná?

Pavel Halada: Dodnes je. Její podstatou je, že jejím autorem má být sám Jacques de Molay, poslední právoplatný velmistr středověkých templářů. Listinu měl údajně sepsat v době, kdy byl vězněn a bylo mu jasné, že řád nemá stanoveného žádného oprávněného pokračovatele. Z tohoto důvodu sepsal jakési testamentum, v němž se důkladně zabýval tím, jaké konkrétní šlechtické rody, jak bylo tehdy zvykem, budou mít právo po jeho smrti v řádu nastoupit jako velmistři. Larmeniovu listinu objevil na počátku 19. století příslušník jednoho rodu (který byl mimo jiné v dokumentu zmíněn) a na základě toho byl templářský řád oficiálně obnoven, i když v jiné podobě než dřív.

Jak se liší od té středověké?

Pavel Halada: Nyní je necírkevní a již nepodléhá Vatikánu. Je to proto, že papež Klement V. řád templářů zrušil a žádný z jeho nástupců jej už nikdy znovu neobnovil. Takže i když řád stále zůstává křesťanský, zároveň je nově i ekumenický, což znamená, že je úplně jedno, zda se templáři hlásí k pravoslavné víře, ke katolicismu nebo jiným směrům.

Významnou roli v obnovení templářského řádu sehrál i slavný vojevůdce Napoleon Bonaparte, je to pravda?

Pavel Halada: Ano. Uvádí se, že byl jejich schopnostmi uchvácen natolik, že strávil mnoho času v archivech, aby se o templářích dozvěděl co nejvíc. Napoleon navíc také provedl příslušnou ceremonii, v jejímž důsledku se z templářů stal opět rytířský řád, který ve své podstatě na mnoha místech světa funguje dodnes, i když má více odnoží. Existují ale dvě hlavní větve řádu. Za prvé O.S.M.T.H., jehož jsme součástí i my, a pak O.S.M.T.J.

Co název ve vašem případě znamená?

Pavel Halada: Je zkratkou latinského názvu Ordo Supremus Militaris Templi Hierosolymitani, česky řečeno jde o Svrchovaný Vojenský Řád Jeruzalémského Chrámu.

Proč Napoleon toužil po ceremoniální obnově řádu? Z vojenských důvodů?

Pavel Halada: Bezpochyby, musíme si ale připomenout, že prvotní myšlenka, na jejíchž základech se templářský řád kdysi v Jeruzalémě zakládal, násilná vůbec nebyla. K témuž dnes směřujeme i my. Prvních devět zakládajících členů řádu nejprve asi deset let žilo v ústraní na Chrámové hoře životem prostých poustevníků. Nikoho nechránili ani nijak neohrožovali a věnovali se především svědomitému bádání a archeologickým vykopávkám.

Co hledali?

Pavel Halada: Na základě mnoha indicií máme právo se domnívat, že zakládající členové řádu pátrali v srdci Jeruzaléma především po duchovních a esoterických vědomostech, významných listinách a posvátných artefaktech, spojených s Kristem. Tento prostý fakt se stal základem mnoha legend, například že tam templáři objevili Kámen mudrců a mnoho dalšího.

Pravdou ale je, že templáři jako věrní papežovi služebníci vše, co v posvátném chrámu nalezli, studovali a to, co považovali za významné, předali do Vatikánu. Jak se získanými informacemi a nálezy naložil papež, to už je věc druhá. Každopádně není náhoda, že templářský řád už od svých prvopočátků oplýval značnými a velice rozsáhlými vědomostmi v oblasti křesťanské mystiky. Znali skryté zákonitosti viditelného i neviditelného světa, o tom není pochyb.

 

Současní čeští templáři

Mohli byste mi osvětlit celkovou roli papeže ve vztahu k templářům?

Pavel Halada: Traduje se, že v roce 1119 se zmíněných devět rytířů sešlo na Chrámové hoře a templářský řád byl uznán papežem na koncilu v Troyes o deset let později. Papež dal členům řádu zvláštní privilegia (například nemuseli platit daně) a templáři mu od té chvíle začali přímo podléhat. Nikomu jinému se zodpovídat nemuseli. Mnoho lidí té doby proti vzniku takového společenství protestovalo, došlo tím totiž ke „zkřížení“ bojovníků a mnichů, což bylo do té doby nemyslitelné. A to je, myslím, na templářích vůbec to nejzajímavější. Museli se naučit smysluplně propojovat svůj drsný světský život, který druhým přinášel i smrt, s vlastní duchovní praxí.

A vy si myslíte, že to bylo možné? Mohli mít lidé, kteří z rukou často smývali krev svých protivníků, vyzrálou duši?

Pavel Halada: Jsme o tom bytostně přesvědčeni.

Stanislav Kazbunda: Musíme si zde připomenout, že u zrodu templářského řádu stál svatý Bernard z Clairvaux, významný středověký teolog, filozof, myslitel a mystik, který templářům ustanovil řeholi, obsahující i mravní kodex, jímž se museli řídit. To zaručovalo, že svatí rytíři nebyli žádní hrdlořezové utržení z řetězu, jak se mnozí domnívají. Měli vysokou morálku a také obrovský smysl pro čest a povinnost. Nezabíjeli proto, že by se jim to líbilo.

Řekněte mi něco o svatém Bernardu, který jejich morální kodex ustanovil.

Vycházel při tvorbě řehole z osvědčených principů mnišských řádů, ale zároveň dal templářům do ruky i meč, aby se mohli aktivně bránit. Součástí kodexu svatého Bernarda byla i přesná pravidla, upravující způsoby komunikace, vzájemné spolupráce, odívání, stravování atd. Kromě svého roucha a meče nesměli nic vlastnit. Veškeré jmění, které svou šikovností poctivě vydělali či řádu předali ze svých rodových majetků, patřilo templářům a nakládali s ním společně.

Co ještě bylo napsáno v templářském kodexu?

Obsahoval třeba i zákaz lovu, vyjma lovu lva. Zajímavé ustanovení, že? Museli se vyvarovat alkoholu a nadbytečných světských požitků, existovaly ale určité výjimky. Když si to okolnosti vyžadovaly, např. v tzv. Outremeru (křižácké státy založené na východě po první křížové výpravě – pozn. red.), mohli se zdržet půstů, aby byli fyzicky schopni dostát svým posvátným slibům.

V mírových časech templáři mívali ve svém jídelníčku málo masa (preferovali zejména ryby) a velké množství zeleniny a vlákniny, ale před bitvami to bylo jiné. Pro boj jim bylo doporučeno, aby naopak jedli masa hodně, aby z něj získali potřebnou sílu. Také měli povoleno dát si večer sklenici vodou naředěného vína, do níž si z dezinfekčních důvodů přidávali i šťávu z aloe vera. Je až neuvěřitelné, jak se jejich stravovací zvyklosti shodují s našimi dnešními poznatky o zdravé výživě.

Teď jste mi hezky nahrál. Nedávno jsem četla vědecký výzkum, že templáři se v době svého rozmachu dožívali průměrně o dlouhých čtyřicet let více než jejich současníci. Důvodem podle nich měly být právě hygienické a stravovací předpisy, které jim stanovil svatý Bernard.

Pavel Halada: Je tomu tak. Ve středověku totiž lidé běžně preferovali stravu bohatou na tuky a kalorie, což vedlo k tomu, že zejména bohatší lidé jedli hodně masa, a to jim způsobovalo obrovské zdravotní problémy. Dnu, obezitu, cukrovku, vysoký tlak a tak podobně. Templáři se, na rozdíl od nich, těšili dobrému zdraví a dlouhověkosti. Samozřejmě zde významnou roli sehrála i genetika, o tom není pochyb.

Jak se člověk tehdy dostal mezi templáře? Přijímali rytíři mezi sebe kohokoliv, kdo o to projevil zájem a měl k tomu předpoklady? Stačilo, že byl dobrý bojovník?

Zdeněk Sedlák: K templářům vedlo více cest. Jednak se mezi ně mohli dostat šlechtici, kteří splňovali určité předpoklady, ale nebylo to nutné. I obyčejný sedlák se mohl stát templářským rytířem, pokud byl ochoten projít tvrdým drilem a postupovat vzhůru skrze složitou hierarchii.

Jakou?

Nováčci se stávali pážaty templářského řádu. Dokud byl muž pážetem, v podstatě si na zbraň ani nesáhl. Sloužil všem a všude. Pážata pracovala v kuchyni, uklízela, starala se o koně, zkrátka posluhovala, kde bylo zapotřebí. Když se někdo osvědčil, byl povýšen na zbrojnoše. V tu chvíli byl přidělen ke konkrétnímu rytíři, jemuž čistil zbroj, pečoval o zbraně a pracoval jako osobní sluha. I když zbrojnoši nikdy nevlastnili meč, měli již nárok na dýku nebo jiné zbraně. Učili se od svého rytíře ctnostnému způsobu života a byli mu v mnoha ohledech nablízku. V okamžiku, kdy se rytíř za svého zbrojnoše zaručil, ostatní rytíři rozhodli, zda bude přijat mezi ně. Když ano, získal stejná privilegia jako oni. Mohl od té chvíle nakládat se společným majetkem a podílet se na rozhodování. Ne každý toho ale dosáhl.

Zdeněk Sedlák: Tady by určitě bylo dobré zmínit, že v dobách největšího rozmachu patřily k templářskému řádu tisíce lidí, avšak rytířů bylo jen asi deset procent z nich. Ostatní zůstávali pážaty či zbrojnoši, nebo jen obyčejnými zaměstnanci, vždyť templáři měli velké množství panství a nejrůznějších podniků, které bylo nutné udržovat. Byl to obrovský středověký korporát, jehož skutečný rozsah si ani dnešním pohledem neumíme dost dobře vzhledem k mezinárodnímu propojení představit.

Ještě jste mi neodpověděli na otázku, proč papež templáře kdysi přijal pod své přímé vedení. Bylo to z politických důvodů, když uvážíme, jak velké množství šlechticů se k templářům hlásilo, nebo kvůli penězům a moci?

Stanislav Kazbunda: O tom se vedou diskuze, polemiky a také různé fantasmagorie mnoha konspiračních teoretiků. Ti se například domnívají, že devět zakládajících členů řádu našlo při vykopávkách na Chrámové hoře něco tak významného, že je to opravňovalo takzvaně držet církev pod krkem. Na základě jejich nátlaku, že objev zveřejní, jim prý papež přislíbil práva a privilegia, která byla dosud pro kohokoliv kromě králů nemyslitelná. Mohla by to být do jisté míry pravda, to se však už nikdy nikomu nepovede prokázat. Já se však domnívám, že templáři měli veškeré své kroky politicky ošetřeny už předem, a než se svým návrhem předstoupili před papeže, bylo již rozhodnuto. Nezapomínejme, že svatý Bernard se ve jménu templářů angažoval více než dost a svému řádu na mnoha úrovních umetl cestičku.

A přinesli tedy templáři ze Svaté země něco významného do Evropy? Nějaké vědění, které by stálo za řeč?

Pavel Halada: No jednoznačně! Vždyť v době, kdy řád vznikal, duchovně působil a silně se rozrůstal napříč Evropou, zažil obrovský boom jeden z nejslavnějších a nejvíce ceněných stavebních slohů, gotika. Je výsledkem toho, že templáři získali dosud utajované informace ze Svaté země, které se týkaly posvátné geometrie. Ve stavitelství tady po sobě zanechali hluboké stopy a gotické stavby nás všechny ovlivňují na energetické i estetické úrovni dodnes.

Hodně často se v souvislosti s templáři hovoří o utajovaných rituálech a podivných ceremoniích, které templáři za zavřenými dveřmi prováděli. Co byste mi k nim řekli a jak tyto nezvyklé tradice mohly tehdy působit na pověrčivé křesťany?

Zdeněk Sedlák: Na prostého člověka, který se uměl ohánět maximálně hráběmi, musel každý mnich s dlouhým mečem u pasu působit hrůzostrašně. Tyto rytíři byli vzdělaní, mocní, moudří, bohatí a často i dlouhověcí, což mohlo na prosté venkovany působit i tak, že oplývají nadpřirozenými schopnostmi. Faktem je, že vykonávání různých rituálů je blízké všem církevním řádům, ale mohou se lišit v drobnostech.

Stanislav Kazbunda: Spekuluje se o tom, že templáři v některých svých moudrech a taktických postupech vycházeli z principů jiných mocných řádů tehdejšího světa. Například že se mnohé věci naučili od Starce z hory, Rašída ad-Dín Sinana, slavného vůdce syrských asasínů, který vládl v letech 1227-1247. Samozřejmě je to možné, vždyť templáři na svých cestách po Blízkém východě získávali ohromné zkušenosti a tato kultura jimi více než prosákla.

Na bigotně křesťanské obyvatelstvo mohly jejich zvyky a mnišské rituály působit více než rozporuplně. Ale že by templáři vzývali nějaké démony? To je podle mě úplný nesmysl, i když to skutečně mohlo na první pohled tak vypadat. Minimálně z poloviny to byli mniši! Mohli zkrátka dodržovat určité duchovní zvyklosti, které nebyly prostému lidu srozumitelné, ale jedná se jen o nepochopení v plném rozsahu.

Pavel Halada: K tomu bych přidal naši osobní zkušenost. Jak už jsem naznačil, děláme s ostatními templáři z celého světa různé výzkumy a jsme zapojeni do velké mezinárodní skupiny. Byli jsme několikrát ve španělském Toledu, v místní katedrále, kde templáři kdysi měli základnu. Byl tam vytvořen skrytý komunikační systém podzemních chodeb, kudy se dostávali do hlavní katedrály. Traduje se, že právě v těchto jeskyních se kdysi prováděly tajemné rituály během přijímání nových členů.

Ví se o nich alespoň něco?

Pavel Halada: Jeden z výzkumníků, který bádání v podzemních chodbách už léta provádí, nám leccos prozradil. Například že se našly dokumenty, odhalující úžasné věci. Templáři své novice, kteří se chtěli stát rytíři, spouštěli na laně do podzemních labyrintů. Pokud chtěli uspět, museli v naprosté tmě najít způsob, jak se správně orientovat srdcem. Rytířem se stal pouze ten, kdo našel ve spletitém množství chodeb a jeskyní správnou cestu do srdce katedrály. Pokud by novic v psychicky náročné zkoušce zpanikařil, nikdy by nebyl mezi rytíře přijat. Co z toho vyplývá? Že tyto a mnohé jiné rituály, které templáři prováděli, mohly na lidi zvenku skutečně působit více než bizarně, ale pro ně měly obrovský význam. Rytíři totiž novice testovali řadu let, jací jsou uvnitř, než jim byla svěřena tajemství řádu i jejich vlastní životy.

Máte konkrétní informace, jak utajované templářské rituály kdysi vypadaly, a mohli byste nám o nich prozradit něco víc?

Stanislav Kazbunda: Mnoho bylo zapomenuto, ale pravdou je, že existují určité historické prameny, z nichž ve své duchovní praxi čerpáme. Veřejně ale o těchto ceremoniích a rituálních postupech nemluvíme, aby neztratily své kouzlo. Také by nemuselo být bezpečné, kdyby se tyto přísně střežené duchovní postupy nekontrolovatelně dostaly na veřejnost.

Jak jste se k templářům dostali vy?

Zdeněk Sedlák: Už roky jsme se společně zabývali projekty, které byly zaměřené na zkoumání posvátné geometrie chrámů. Jenže, jak jsme zjistili, bez souhlasu majitelů těchto prastarých budov to není možné u nás ani v zahraničí. Zrovna jsme přemýšleli nad tím, jakou organizaci si založíme, aby nám všichni vyšli vstříc a nechali nás bádat, když nám jeden náš známý poradil: „U nás v Srbsku takové věci řeší templáři, kteří tam obnovili řád a mají velice dobré vztahy nejen s místními úřady, ale i církvemi.“ Začali jsme se o vše zajímat a nakonec jsme se k templářům také přidali. Nejdřív si nás ale samozřejmě důkladně prověřili. V současné době nejsme závislí na nikom zvenčí, přestože mezinárodní spolupráce funguje skvěle a společně se podílíme na mnoha projektech.

Jaké jsou předpoklady dnešního templáře? Co musí splňovat? Má mít adept určité duchovní předpoklady a charakterové vlastnosti, bojové zkušenosti, peníze, nebo něco jiného?

Stanislav Kazbunda: To je individuální. Máme mezi sebou lidi různého typu, s nimiž se podílíme na různých projektech. Nelze očekávat, že starší naši členové se budou ohánět mečem, nebo že naopak mladí bojovníci budou oplývat moudrostí, filozofickým nadhledem či financemi. Důležité je, aby měl každý náš člen určité „rytířské“ morální kvality, které jsou pro nás cennější než zlato.

Pavel Halada: V současné době je to tak, že nám lidé, kteří projeví zájem o vstup do řádu, neslouží jako ve středověku pážata, jen si je na společných akcích nenápadně oťukáváme. Neplatí žádné příspěvky, ale také nejsou součástí řádu, jsou zkrátka jen jeho přáteli. V případě, že si někoho z pážat vyhlédne rytíř, který je ochoten s ním spojit svůj osud, a oba s tím souhlasí, je páže povýšeno na zbrojnoše a přicházejí mu do života první větší zkoušky. Nutno říci, že rytíř si při výběru zbrojnoše vždycky musí dávat velký pozor a svou volbu si pečlivě rozmyslet. Pokud by se totiž ukázalo, že se zaručil za někoho, kdo nemá požadované morální kvality a něco nekalého by provedl, mohlo by dojít k vyloučení nejen jeho, ale i rytíře, který mu důvěřoval.

Setkáváte se někdy s tím, že váš řád lidé považují za sektu?

Zdeněk Sedlák: To víte, že ano, a vždycky se tomu od srdce směji. Do sekt se totiž člověk dostává velice snadno a jen těžko se z nich daří odejít. U nás je tomu právě naopak. Noví členové se k nám dostávají jen těžko a kdokoliv chce odejít, je bez námitek a jakéhokoli naléhání propuštěn.

Mluvili jste o tom, že společně s ostatními templáři pracujete na určitých projektech. Jakých?

Pavel Halada: Máme jich víc. Třeba Zdeněk má hrad Buzice, kde se odvíjí různé aktivity, a kdo se na nich podílí, prokazuje tím členství v řádu. Já mám na starosti středočeskou komendu a momentálně se staráme o dva kostely. Snažíme se je obnovovat a ve spolupráci s obcemi i místními obyvateli do nich znovu vdechnout duchovní život. Pořádáme tam nejen mše, ale také různé kulturní akce a koncerty. Naši členové se tam mohou realizovat podle svých zájmů i možností. Takových projektů ale máme samozřejmě mnohem víc, některé jsou i v zahraničí a mnohé z nich zahrnují i vědu a výzkum.

Zdeněk Sedlák: My se na hradě podílíme na různých charitativních akcích. Naposledy jsme dělali koncert pro malého chlapečka, kterému jsme sháněli peníze na léčbu. Děláme zkrátka všechno možné, co má pro nás smysl a povznese nás to na duši.

Jak konkrétně?

Podstatou všech našich projektů je bratrská láska mezi námi. Týká se nejen společných pracovních a byznysových projektů, ale také duchovních rozměrů. Je to právě spiritualita a křesťanská mystika, která nás všechny stmeluje a posiluje. Bez duchovna je každý lidský život pustý a vnitřně vyprázdněný, a to je důvod, proč je tak důležité.

Templářský řád pro nás znamená rodinu, kterou jsme si sami vybrali. Dokážeme v něm společnými silami skloubit duchovno s materiálnem, protože víme, že je to možné. Pro každého platí, že pokud vede bohatý a smysluplný duchovní život, daří se mu i finančně. I středověcí templáři to věděli a v tom bylo velké tajemství jejich úspěchu. A přestože si stále mnoho lidí naivně myslí, že budou šťastní teprve až zbohatnou, není to pravda. Štěstí je v něčem úplně jiném. 

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Templáři,