Antabus, „blinkačky“, odvykačka u Skály... Pražská záchytka
16.05.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: První pražská záchytka vznikla v budově bývalého kláštera u kostela sv. Apolináře
ČASOSBĚR: Alkohol. Požitek, který zná lidstvo tisíce let. Obvykle slouží k oslavám a uvolnění, v horších případech k zapomenutí. V naší zemi se stal více než kde jinde součástí národní kultury i společenských debat.
Kromě konzumace a literárního zpracování jsme se ale zapsali do dějin alkoholismu i jinak. Řešením pro případy, že to člověk přežene. V Časosběru jsem kdysi vzpomínala, jak otec vlasti Karel IV. zakládal v Praze vinice. Další panovníci si střežili „právo várečné“, certifikát k vaření piva patřil k těm nejcennějším glejtům, co město mohlo od krále získat.
Jiný příběh píší pálenky, hlavně na Moravě, o které se hezky říká, že je „plně zkvasitelná“. Pálení se zde stalo součástí kultury i se všemi riziky, které to přináší. Třeba když se do procesu výroby dostane chyba, která pak vede k oslepnutí a úmrtím. Metanolovou aféru si pamatuji dost živě. Dva dny před vyhlášením prohibice jsem odjela na studijní pobyt do Berlína a tam mi od rodiny a přátel najednou začaly chodit objednávky a dotazy, jestli v tom Německu nechci radši zůstat.
Jaký to byl průšvih mi došlo až zpětně. To když mi moravský spolužák z vysoké vyprávěl o otci, který zrovna v té době slavil kulaté životní jubileum a od příbuzných, sousedů i známých se mu sešlo hned několik flašek s domácí slivovicí. Vyděšen historkami o množství jedovatých pálenek v oběhu je všechny vylil do záchoda.
Nedělám si iluze, že takto opatrní byli všichni. Pár let poté jsme v Muzeu Becherovky dostali od veselé paní průvodkyně výklad o vzniku Becherovky Lemon. Zákazníkům ve dnech prohibice chyběl jejich bylinkový destilát tak moc, že v Karlových Varech vymysleli fintu. Becherovku prostě rozředili citrónovou šťávou tak, aby dosáhla přesně takového množství alkoholu, na které už se zákaz nevztahoval.
Jak vidno, ani v takové situaci Češi neztráceli humor ani kreativitu. Jenže pití vás může zabít, i když při jeho výrobě nikomu „neujede ruka“. Pod heslem „chlastá první ligu“ se obvykle skrývají velmi smutné rodinné příběhy. Osobně nejsem propagátorkou prohibice, ale nějakou regulaci v podobě spotřební daně uznávám. Nejen kvůli výrobcům, ale i konzumentům. Statistiky dokazují, že laciný a dostupný alkohol je až příliš velkým lákadlem.
Konzumace alkoholu se může stát závislostí. A takový alkoholik si málokdy sám uvědomí, že potřebuje pomoc, natož aby se s problémem, vnímaným jako stigma, někomu svěřil. Odborníci přitom mají řešení, jak se závislosti postavit. A Česko, země, kde ke sklence nikdy nebylo daleko, k tomu zásadně přispělo.
V září 1946 se v Bruselu konala konference o alkoholismu. A v delegaci Československa se účastnil se i Jaroslav Skála, třicetiletý rodák z Plzně. Absolvent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který zároveň vystudoval Institut pro tělesnou výchovu a sport, byl čerstvě zaměstnán na psychiatrické klinice a hledal si téma, na které by zaměřil své terapeutické i výzkumné ambice.
Jako výborně jazykově vybavený byl do Bruselu vyslán pouhých čtrnáct dní po nástupu. Konference mu změnila život, otevřela oči a Československo vynesla na špici v léčbě závislosti na alkoholu. Ale to trošku předbíhám.
V Bruselu Jaroslav Skála především navázal vztahy s americkým sdružením Anonymní alkoholici. Za oceánem tato organizace vznikla už před válkou a v zemi, kde se alkoholismus rozmohl ještě více než v Evropě, už měla docela dost zkušeností. Spolupráce s Prahou se začala docela slibně rozvíjet.
Rok 1948 nepřinesl jen komunistický převrat, ale také stěhování pacientů do prostor U Apolináře. Poprvé vzniklo samostatné protialkoholní oddělení, podle Skály bylo jedním z nejpodstatnějších bodů oddělení pacientů „s hladinkou“ od ostatních závislostí. Moderní metody se snažil sledovat i přes železnou oponu, která vědecký kontakt velmi ztěžovala.
Pacienti u Apolináře se tedy dočkali moderních metod léčby. Důležitou součástí terapie byl přípravek Antabus, který v kombinaci s alkoholem vyvolával skutečně pekelné stavy, po kterých si člověk rozmyslel, zda chce dál pít.
Za moderní postup byla tehdy považována i averzivní terapie. Pacient dostal injekci s látkou Emetin a začalo mu být na zvracení. Mladý progresivní doktor tomu říkal princip negativního podmiňování, mezi pacienty se vžil pojem „blinkačky“.
Postupně Skálovi došlo, že závislým je potřeba jít naproti už předtím, než se odhodlají přijít sami. Základem se stalo zařízení, kde mohl skončit jakýkoliv opilec, sebraný v průběhu noci či dne na ulici.
Hlavním záměrem „záchytné stanice“ byla uchránit lidi pod parou od nebezpečných situací. Jak víme, alkohol otupuje smysly a některým dodává velmi nezdravé sebevědomí. Člověk se tak dostane i do život ohrožujících situací. Převezení na „záchytku“ jej od těchto nebezpečí mělo ochránit a současně zde pacient dostal odbornou péči a „podanou ruku“ k dalšímu řešení svého problému.
V Praze se zrodil světový unikát, který kopíroval celý svět. Záchytná stanice přivítala svého prvního klienta 15. května 1951, právě před 75 lety. Byl to ruský námořní inženýr, což se moc nezdůrazňovalo, ale zasvěcené to také moc nepřekvapovalo.
Jaroslav Skála vytvořil alkoholikům prostor, kde mohli v klidu vystřízlivět, a následně jim nabídl léčbu. Byl si vědom, že jsou to nemocní lidé, ale na druhou stranu měl ke svým klientům velmi tvrdý přístup. Pokud jste se rozhodli léčit, tak vás čekala řehole. Když jste zvládli absolvovat „odvykačku“ u Skály, bylo to považováno za výkon hodný uznání.
Jeho metody byly drsné, ale jedinečné. A v té době považovány za moderní. Pacienti se například v rámci terapie starali o právě přivezené nešťastníky, aby si na vlastní kůži zažili péči o alkoholika a současně viděli, do jak bezmocných a potupných stavů člověka pití dostává. Účinky této zkušenosti prý byly mimořádné.
Kromě zmíněných medikamentů pacienty v léčebně u Apolináře čekal až vojenský řád. Na druhou stranu si Skála sám ke svým pacientům budoval blízké vztahy. A zkuste zklamat někoho, kdo vám věří a podporuje vás.
Jaroslav Skála nebyl tvrdý jen na své alkoholiky, ale především na sebe. Nechtěl po nich nic, co by sám nedokázal. Jako vystudovaný tělocvikář zapojil do terapie i fyzickou aktivitu a s pacienty ji absolvoval osobně. Cvičení, běhání, otužování. A tento kemp začínal ve velmi brzkých ranních hodinách.
Za perličku považuji jeho rafinované kontroly dění v léčebně v nočních hodinách v pozici utajeného obyvatele. Prostě se lehl do postele a sledoval zaměstnance i pacienty.
Tvrdý styl mnohým nevyhovoval, ale ze vzpomínek pacientů i lékařů vyplývá, že tvrdost a přísnost byla vyvážena mimořádným citem pro spravedlnost. Doktor Skála nesoudil a snažil se pomoci. Chápal, že léčba závislosti je záležitostí celé rodiny, takže pracoval i s příbuznými alkoholiků, pro které pořádal i tábory v přírodě.
Skála pracoval v době, kdy se společnost na alkoholiky dívala svrchu a příliš neakceptovala, že jsou to nemocní lidé. On se je snažil léčit a pomáhat jim. Metodami, které odpovídaly tehdejšímu poznání, ale i takovými, které dobu předběhly.
Téma boje proti alkoholismu se mu dařilo i popularizovat a dostávat mezi veřejnost. Není náhoda, že prostředí protialkoholní léčebny v té době proniklo do literatury i na filmová plátna. Veřejný pohled na alkoholiky se Skálovi nakonec podařilo změnit.
Oddělení a záchytku vedl až do svého odchodu do důchodu v roce 1982. V oboru, který mnozí přehlíželi, se nakonec jeho koncept rozšířil do celého světa. A mnozí připustili, že přes vtipy jako „alkohol nelze porazit, ale Moraváci remizovali“ je alkoholismus závislostí, kterou je třeba léčit.
Sám se ve zdraví a skvělé fyzické kondici dožil jednadevadesáti let.
Zdroje: Česká televize (ZDE), Český rozhlas (ZDE, ZDE a ZDE), Pražský deník (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo