Pražské jaro s nedovzdělanými VIP. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením Pražské jaro

Popisek: Pražské jaro, letošní zahajovací koncert

Dvanáctý květen je významný den, úmrtní den šedesátiletého Bedřicha Smetany. Patnáctého května 1884 pak byl pohřben na pražském Vyšehradě.

Smetana byl skladatel nejen stále svěží Prodané nevěsty a pro mne nekonečné Libuše, ale i nedokončené Violy, ve které ze svých posledních sil předznamenal vývoj hudby dvacátého století.

Slavný český dirigent Václav Talich už během druhé světové války připravoval vznik hudebního festivalu a hned po jejím ukončení dal podnět k jeho vzniku.  Kupodivu ho nenazval jménem slavného skladatele, ale zcela prostě ho pojmenoval Pražské jaro. Název evokoval krásu probouzející se přírody, radost z konce války a z našeho osvobození (a to Talich ještě nevěděl, jakého významu jím vymyšlený název při vzpomínce na ročník 1968 nabude pro politické dějiny naší země i lidstva).

Zkrátka, na zahájení takového festivalu není lepší volba než zahrát jednu z nejkrásnějších skladeb, jaké byly kdy napsány, cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast.

Festival Pražské jaro je prestižní záležitost a sehnat vstupenky normální cestou je pro znalce a milovníky hudby většinou neřešitelný problém. Na zahájení festivalu se ve Smetance rády ukáží VIP osobnosti, zvláště je-li přítomna televize, a tak se VIP dámy rády pochlubí svými exkluzivními kostýmy od věhlasných módních návrhářů dneška. Ty nejpovedenější by dříve okouzlily leda diváky Velké pardubické. VIP hosty poznáte snadno: sedávají v předních řadách, především na místech, kam dohlédnou čočky televizních kamer, s výrazem odborníků nadšeně tleskají po každé odehrané části rozsáhlého díla a zlými pohledy trestají stálé návštěvníky a milovníky hudby za jejich nepředstavitelnou drzost, odváží-li se jim naznačit, že potlesk se lépe uplatní až po skončení skladby.

Bedřich Smetana rozložil cyklus do šesti částí a na dvě poloviny. Dnes se hrává bez přestávky, k nemalé nelibosti provozovatelů pultů s občerstvením. Pozvané VIP osobnosti si ještě dělají svými telefony poslední selfíčka a na pódiu již slyšíte překrásné rozložené akordy harf v úvodu první části, která se jmenuje Vyšehrad. Zmínění hudby neznalí hosté ani nestačí zatleskat a už začne Vltava. Kdysi ji hrávali v letadlech ČSA blahé paměti, hned po přistání. Ten, komu Vltava připomene oblíbenou píseň dětských let Kočka leze dírou, potvrzuje, že má úžasný postřeh, jen ta Kočka je oproti Vltavě v dur. Kdybyste ji zahráli v Izraeli, postaví se mnozí tamní do pozoru, protože jejich hymna Hatikva je skoro stejná, Slované v Lužici by se postavili všichni, protože naši hymnu převzali.

Šárka, která následuje, je nejerotičtější hudba, jakou Smetana napsal, a věřte, že on byl znalec. Příběh lásky, zrady, nenávisti a zklamání. Možná nejerotičtější hudba, jakou kdo napsal, kam se hrabe Wagner s Tristanem a Saint-Saëns s Dalilou, co lákala Samsona. Po erotickém vyčerpání si orchestr chvilku odpočine, dirigent si otře do kapesníku rozměru menšího prostěradla litr a půl potu z obličeje a otrávení VIP hosté, kteří se právě chystali vyrazit za občerstvením, zklamaně usednou s vědomím, že šampaňské nebude.

Líbezná část, nazvaná Z českých luhů a hájů, kde si kvarteto lesních rohů zahraje melodii z nejkrásnějších, které skladatel stvořil, dává poslední možnost, jak na nevhodném místě potleskem projevit přízeň orchestru, protože Tábor a Blaník, poslední části, se hrají attacca, to jest hned za sebou, jen s malým oddechem. Pak, zatímco milovníci hudby litují, že už je konec, VIP hosté spěchají, aby zjistili, není-li pro ně připravena recepce.

A nyní to celé zopakuji stylem agenturní zprávy:

12. května večer jsem sledoval v televizi přímý přenos ze zahájení hudebního festivalu Pražské jaro ze Smetanovy síně pražského Obecního domu. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál Smetanovu Mou vlast, řídil Petr Popelka. Koncertu se zúčastnil předseda vlády Ing. Andrej Babiš, v primátorské lóži seděl MUDr. Bohuslav Svoboda s rodinou a Smetanova síň byla zaplněna do posledního místa. Orchestr koncertem oslavil neuvěřitelné sté výročí svého vzniku a Pražské jaro osmdesáté výročí založení.

Nakonec zcela osobně:

Já, když si představím, že Smetana, až na pár taktů, celou skladbu napsal již ohluchlý, tak bych, kdybych nosil klobouk, smekl a hluboce se uklonil. Navíc orchestr hrál tentokrát krásně, s nesmírným zaujetím, absolutním soustředěním a velikým citem pro představu. Byl to jeden z nejkrásnějších hudebních zážitků mého života…

Vložil: Jaromír Janák