Iva Janžurová: Proč odmítla Menzela a souboj s krásnou Brejchovou
15.05.2026
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Iva Janžurová jako Adéla ve filmové adaptaci divadelní hry irského spisovatele Seana O’Casey Pension pro svobodné pány
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Na svět pospíchala stejně bezhlavě jako dlouhá řada jejích postav. Odjakživa stejně nepřehlédnutelná jako živelní pohroma, která ale nepřináší zkázu a zmar. Naopak hladí po duši a pomáhá napravovat ty, které napáchali jiní.
Až neuvěřitelný temperament, rychlost, nezničitelná dobrá nálada a pohoda. Tu dokázala rozdávat, i když jí samotné nebylo právě do skoku. Iva Janžurová se pro mě stala už v dětství ztělesněním velké moudrosti, kterou mě učila bojovat se životem moje maminka. I když máte pocit, že už máte boty plné smůly až po okraj, na každém novém dnu si najděte něco hezkého, pro co stojí za to se dál se životem rvát. Třeba jenom to, že sice leje jako z konve, mohlo by ale ještě víc, takže vlastně je to fajn.
Iva mě jako malou holku navždy vzala za srdce, když ve svých šestadvaceti letech hrála v seriálovém muzikálu Píseň pro Rudolfa III. patnáctiletou Šárku. Divokou holku v pubertě, která vymýšlí skopičiny, tajně si půjčuje máminy lodičky (což jsem dělala o pár let později taky), prožívá první velkou lásku… Energie a fantazie má na rozdávání a málokdo si umí tak udělat legraci sám ze sebe, jako právě ona. „Jiří Krejčík říkal, že mám třicetkrát víc mimických svalů v obličeji než normální člověk,“ říkává s oblibou a tahle hláška nechybí ani v její biografii Včera, dnes a zítra, kterou s ní sepsal spisovatel Petr Macek. Je až neskutečné, že jedna z nejlepších českých komiček právě slaví pětaosmdesátiny.
To byl ale fofr!
Rodačka ze Žirovnice u Pelhřimova na Vysočině spatřila poprvé světlo světa 19. května 1941 a narodila se hodně rychle. Maminka, která právě chtěla uvařit čaj, jen stihla zavolat o pomoc a tatínek sotva stačil drobnou zrzavou holčičku chytit, aby nespadla na zem. O herectví snila odmalička a ráda bláznila se dvěma staršími bratry. „Řekla bych, že mě dokonce zneužívali pro své komické výstupy a scénky, které psali. Například mě nalíčili za muže a sami představovali ženy, což rozveselovalo hlavně rodiče. Myslím, že právě v tomhle věku se začal brousit můj smysl pro gag a pro komediální herectví,“ zavzpomínala před lety v rozhovoru pro deník Aha!, jednom z mála, který kdy poskytla.
Pro herectví příliš ošklivá?
Přes to všechno ji ale od herectví celá rodina zrazovala, bratr jí prý dokonce jednou řekl, že je na herečku příliš ošklivá. A rodiče, oba učitelé, s ní měli úplně jiné plány, chtěli ji také vidět za katedrou. Proto také nejprve vystudovala Pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích. A když se jí zeptáte, co považuje za počátek své herecké kariéry, vždycky připomene přehlídku uměleckého přednesu a divadla poezie Wolkerův Prostějov, kterou v osmnácti letech vyhrála. Po maturitě v roce 1959 odvážně vykročila za svým snem a přihlásila se na DAMU, zkušební komise ji ale odmítla „pro absolutní nedostatek temperamentu“. Když pak seděla na chodbě a neúspěch zajídala jablkem, jiná uchazečka ji požádala, jestli by jí „nenahrávala“ repliky při zkoušce. Přikývla a bez ambicí a trémy předvedla jako Strouhalka z Maryšy takový „koncert“, že byla nakonec přijata. „Umínila jsem si, že budu klidně i ošklivá herečka. Na škole mi tenkrát prorokovali, že budu dobrá v divadle, ale že si moc nezafilmuji. Tak jsem docela ráda, že jim to tak úplně nevyšlo.“
Kočár do Vídně:
Odmítnutý Menzel
Na obrazovku totiž vstoupila poprvé už během studia na DAMU v ročníku, který vedla Vlasta Fabianová, v rodinné komedii Mášenka a v dalším roce už si zahrála ve třech filmech, mimo jiné v nestárnoucí komedii Hledá se táta!. Po absolutoriu nastoupila v roce 1963 do angažmá v libereckém divadle F. X. Šaldy, už po jedné sezóně se ale stala členkou pražského Divadla na Vinohradech. A mezitím už dostávala stále víc příležitostí. Mimo jiné i Alenu v televizní adaptaci divadelní hry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně. Ústřední dvojici, císaře Karla IV. a královnu Elišku, hráli Vladimír Ráž a Jiřina Bohdalová, a první muzikálovou podobu, za níž stojí režisér František Filip, provázely dobové domácí i zahraniční hity. Třeba vládcův příjezd na hrad oznamovala Písnička Waldemara Matušky Jó, třešně zrály. V roce 1966 Ivě režisér Jiří Menzel nabídl postavu Zdeničky Svaté v hořké válečné komedii Ostře sledované vlaky, natočené podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala, díky níž vedle dalších významných ocenění přivezl do Československa i z Los Angeles Oscara pro nejlepší cizojazyčný film. Iva ho ale odmítla, protože se styděla ve slavné „razítkovací“ scéně ukázat celému světu zadeček, takže se místo ní navždy zapsala do historie Jitka Zelenohorská.
Omyl pana prezidenta
Opravdovou hvězdu z ní udělal v roce 1966 režisér Karel Kachyňa, který jí svěřil první hlavní roli, postavu vdovy Kristy ve válečném psychologickém dramatu Kočár do Vídně, natočeném podle stejnojmenné knihy Jana Procházky, které získalo hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Současně ale vyvolal řadu nesouhlasných komentářů z nejvyšších vládních kruhů včetně prezidenta Novotného, který prohlásil, že „takový film národ nepřijme“. Mýlil se. Pak už odváděla jeden skvělý výkon za druhým. V roce 1967 měla hrát hlavní ženskou postavu, prodavačku Haničku v komedii Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen, natočené podle skutečného případu, zveřejněného v Kriminalistickém sborníku 10/1961, díky půvabům byla ale nahrazena Janou Brejchovou. S jejím výkonem ale režisér spokojený nebyl a ani trochu se s tím nemazal, takže populární krásku po pár dnech nekompromisně vyhodil a Iva díky tomu rozehrála před kamerou první velký komický koncert s Jiřím Hrzánem.
Vavříny pro hvězdu
Stejný „souboj“ hvězd se odehrál i při obsazení slavného dramatu Noc nevěsty, v očích režiséra Karla Kachyni ale Brejchová nakonec zvítězila. Krejčík využil situace a Ivu obsadil jako Andělu v bláznivé komedii Pension pro svobodné pány. Divadelní hra Bedtime Story irského spisovatele Seana O’Caseyho ho tak uchvátila, že ji nejdříve adaptoval v roce 1965 pro televizi v hlavní roli s Jiřinou Jiráskovou, 19. června 1965 měla premiéru v pražském Činoherním klubu a 26. dubna 1968 se poprvé představila publiku filmová verze. Už 29. března ale Iva slavila první velký triumf, na konferenci Svazu československých filmových a televizních umělců FITES v pražském Slovanském domě získala cenu Trilobit za výkony ve Svatbě jako řemen, Pension pro svobodné pány a Kočáru do Vídně. Ve světě seriálů se poprvé mihla už v roce 1965 v adaptaci povídek Karla Čapka Případy komisaře Mejzlíka, vzápětí si zahrála učnici Moniku v populárním projektu Eliška a její rod. A pak přišel osudový projekt Jaromíra Vašty a Jaroslava Dietla Píseň pro Rudolfa III., který rozbouřil vlny její kariéry i soukromí.
Pokračování v pondělí 18. května
(Zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Filmový přehled, Aha!, Činoherní klub, Petr Macek: Včera, dnes a zítra)
Vložil: Adina Janovská