Manžel má demenci a můj syn se potatil. Generál a já

Foto: AI / Gemini

Popisek: Ilustrační obrázek

Filda, náš syn, je zrovna ve věku, který dává zabrat nejen rodičům, ale i dětem samotným. A právě v tomhle období se musel poprat s tím, co postihlo jeho tátu. Upřímně – tohle pro mě bylo velmi citlivé.

Filda se sice odmalička tvářil podobně jako jeho táta, že ho nic jen tak neporazí. Pak se ale ukázala i jeho křehká stránka. V pubertě obzvlášť. Tak jsem kromě péče o generála musela pečovat i o Fildovo duševní i fyzické zdraví – dvakrát tolik, než kdyby jeho táta s ním chodil na fotbal a občas si s ním dal páku.

Namísto toho se Filda díval, jak jeho táta nosí pleny a plete si ho se svým vlastním bratrem. Možná to někdy vypadalo, že je to pro puberťáka legrace. A občas si skutečně Filda dokázal udržet nadhled a humor. Ale to se nedalo vydržet pořád. Pořád to byl jeho táta. A Filda byl jeho dítě. To, že ještě nebyl dospělý, se projevovalo i tak, že občas dělal naschvály. Svého otce mátl ještě víc, než byl on sám zmatený. Pak bylo u nás veselo ještě víc, než bylo naší normou. Třeba jednou svému tátovi namluvil, že se bude stěhovat. Přikázal mu, ať se sbalí a jde si stoupnout na dvorek, že pro něj přijede speciální sanitka a odveze ho tam, kam patří.

Generála na té informaci nejvíc zajímalo, kam se pojede a jestli Filda jede s ním. Kupodivu syna poslechl, ale dokázal jen rozházet všechno svoje oblečení po pokoji. Nakonec vyčerpáním usnul na gauči. Já mezitím nakupovala. Když jsem se vrátila, nechápala jsem, co se u nás zase dělo. Filda se nakonec přiznal a já nevěděla, jestli ho mám seřvat, nebo s ním rozebrat jeho frustraci z vlastního otce. Když jsem na něj zvýšila hlas, protože mi přišlo krajně nevhodné vyhazovat nemocného otce z domu, urazil se a jak to u puberťáků bývá, tvrdě mi řekl, že odmítá žít s dementním otcem. Že se za něj stydí. Křičel na mě, proč ho nedám do ústavu. Že jemu je stejně jedno, kde je – hlavně že se nají. A nezapomněl dodat, že vyjídá lednici a na něj nic nezbyde.

I když mě tím, co říkal, štval, viděla jsem, jak je ze stavu svého otce zoufalý. Ve vteřině jsem se ovládla a nechala ho, aby všechnu tu frustraci ze sebe vyhodil ven. Nic jiného jsem pro něj v tu chvíli udělat nemohla. Nakonec se trochu zklidnil a řekl spíš už zoufale: „Mami, já se na něj nechci dívat, chci normálního tátu.“ Objala jsem ho a zašeptala mu do ucha: „Já vím, Fildo, já vím.“

Druhý den byl Filip úplně v pohodě. Jako kdyby se nic nestalo. A tehdy jsem si všimla jedné věci. V určitých momentech se začínal podobat svému otci. No jasně. Geny prostě nepřečůráš.

Když se generál ocitl v nemocnici po mrtvici, Filda se začal měnit – víc si všímal věcí, které šly do té doby kolem něj, víc viděl, co a jak dělám, a častěji to komentoval, dokonce radil – jako kdysi generál.

A pak v okamžiku, kdy se generál vrátil domů z nemocnice a Filip zjistil, že jeho pozice není ze strany otce už nijak ohrožená, převzal generálovo velení úplně. Z té jeho proměny jsem byla úplně konsternovaná, zvlášť v momentě, kdy se jal role údržby našeho domku. Prý je potřeba vyčistit sekačku, připravit vše na sezonu. Dožadoval se dosevu trávy, aby byl trávník hezký a jednotný.

Začal mě taky poučovat o tom, že nemám generála nechat vyjídat lednici. Že to pro něj bude mít zdravotní dopady. Že ho znovu klepne, zhorší se mu cukrovka, ztloustne – a kdo se s ním pak bude tahat.

Vůbec přitom nechápal, že jídlo bylo v jednu dobu jediný způsob, jak generála uklidnit a utlumit. Vím, že to nebylo zdravé. Že jsem tím ohrožovala jeho zdraví. Ale panebože – co jsem měla dělat? Léky nezabíraly. Já byla vyčerpaná.

Filip ale jako by se převtělil do svého otce. Stejné hlášky, stejný výraz, stejný tón hlasu. Vzhledem ale víc podobný mně, jak už to u kluků bývá.

Nedávno jsem mu řekla o svém plánu, že pojedeme v létě k moři a vezmeme i tátu.

„Fildo, co říkáš?!“ Ještě jsem chtěla dodat, že by to mohlo tátovi pomoct, ale on mě přerušil:

„Mami, to nemyslíš vážně. Podívej se na něj. Copak ho můžeš někam vzít? Vždyť se ztratí. Udělá ostudu. A co když ho znovu klepne? No to ne.“

To „ne“ používal v podstatě na všechno, co vybočilo z vyjetých kolejí, z vyzkoušených stereotypů. Koukala jsem na něj jako opařená a vůbec nevěděla, co říct. Jen se mi do hlavy cpala nepříjemná myšlenka, že mám doma dalšího generála.

A tak jsem se znovu přepnula do režimu: generál je tu stále, musím být ve střehu. Mávla jsem rukou a stočila řeč jinam. Tak už jako tisíckrát s generálem, kdy jsem se jeho dobře míněnými radami nehodlala řídit.

Nevím, co bylo horší. Jestli to, že táta měl demenci a nikdy už nemohl vnímat svého syna – a ten tím trpěl. Nebo to, že z něj zdědil víc, než bych si přála.

Když jsme seděli u večeře všichni tři, někdy mě napadlo, jestli jsem tomu generálovu kolapsu mohla tenkrát zabránit. Byla jsem přece pár metrů od něj. A stejně jsem tam nebyla. Ale kdybych u toho byla, možná by dřív přijela sanitka, ale jinak? Co bych mohla změnit? Některé věci prostě odvrátit nejdou. Ať chceme sebevíc.

Tím končí příběh generála, autorka brzy přijde s něčím novým…

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová