Nic proti Lančmítšaftu. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Vytvořeno za pomoci AI Hailuo

Popisek: Baletka na klíček

Hele, Janáku, proč ty se vlastně neoženíš? zeptal se mě režisér Rudolf Vedral, o kterém jsem psal už v minulé části této rubriky. Byl to tak dobrý chlap, že ani to sprosté slovo, které na jeho adresu padlo, nebylo myšleno vážně.

Nedokážu odhadnout, jestli to bylo kvůli tomu slovu, před kterým jsem minule předem varoval, nebo jestli si Rudu Vedrala ještě někdo pamatoval a udělal jsem mu svým povídáním radost, každopádně jsem minule měl nečekaně mnoho čtenářů, a tak jsem se rozhodl, že napíšu ještě krátké pokračování příběhu o Rudovi a také se dočkáte další řeči o sprostých slovech. Tu zmíněnou první epizodu najdete zde:

Psali jsme

V Národním Libuše, v Karlíně - sloni. A tak to i jelo dál. Sobota Jaromíra Janáka

Tož (jak se říká v našem hudebním divadle) repetice:

„Hele, Janáku, proč ty se vlastně neoženíš,“ zeptal se Ruda při příležitosti našeho ne náhodného setkání u barového pultu v divadelním klubu Karlínského divadla.

Otázka to byla ryze účelová, jen tak, aby se začala řeč o mých mizerných sykavkách, a hned potom přišla očekávaná nabídka, že za dva panáky gruzíňáku mě Ruda ty sykavky odnaučí a já konečně uplatním talent, který ve mně dříme – o němž, protože jsem znal své možnosti, jsem upřímně pochyboval. A protože my v Karlíně jsme penězi na zbytečné výlohy neoplývali, gruzíňáky jsem do Rudy neinvestoval, a tak jsem se nezapsal do divadelních análů, protože za PSy (divadelní výraz podle „paní, nesu vám psaní“) se Thálie nerozdávají. A tak jsem radši dialog vrátil zpět do původních kolejí:

„Protože, Rudo, každej nemá tu kliku, že si vzal tak skvělou manželku, jako máš ty,“ řekl jsem s jistotou, že jsem definitivně hodil výhybku od koňaků i od MÉHO ženění. Tu příhodu jsme už všichni v divadle znali – a taky radost, s jakou ji Ruda vyprávěl.

„A to ani nevíš, že já jsem se musel ženit,“ řekl Ruda tak lítostivě, až mě napadlo, že změnil taktiku, jak ze mě dostat ten gruzíňák.

Pak se rozhovořil:

V šedesátých letech režíroval v Berlíně, tedy v tom „našem“, hlavním městě NDR, v Divadle Metropol. Po premiéře seděl u vína s vedením divadla a někoho napadlo zahrát si karty. Od tohoto bodu začíná pohádka o tom, jak český režisér ke štěstí přišel. Hrálo se a hrálo, Ruda nějakým zázrakem pořád vyhrával, ředitel divadla už prohrál všechny peníze, a tak ho (měli už dost vypito) napadlo, že by mohl do hry vsadit svou partnerku. Stejným způsobem pouhý rok po svatbě přišel bonviván Miloš Kopecký o svou ženu Stellu Zázvorkovou. Hádáte správně: Ruda Vedral znovu vyhrál.

Druhý den se objevil v Divadle Metropol u soudruha ředitele:

„Tak já si pro ni jdu,“ řekl rozespalému řediteli, jenž vykazoval známky nemoci, které v německy mluvících zemích říkají Die Katze. Proto ze začátku nechápal, o co se jedná, a chystal se vytáhnout láhev, že se spraví, čím se zkazili.

„Kdepak, já si jdu pro tu výhru,“ trval na svém Ruda.

„To přece byla jen taková legrace,“ vykoktal ředitel, který zvolna začínal chápat. Rychlejší ale byla slečna, o niž se jednalo, která už asi byla o všem zpravena a která se v kanceláři zčistajasna zjevila, naházela si do tašky pár svršků, které tam měla ve skříni, řekla řediteli Tschüss a vyběhla vstříc pohlednému Rudovi.

Ředitel berlínského Divadla Metropol v tu chvíli vypadal jako první ředitel pražského Národního Jan Nepomuk Maýr, když mu vyhořelo divadlo.

Ruda (jenž v tomto případě okopíroval českého knížete Břetislava, který si taky přivezl svou Jitku z Německa) si slečnu opravdu odvezl do Prahy, a protože se už zpátky nechtěla vrátit, oženil se s ní. A udělal dobře. Všichni jsme ji znali. Často chodila k nám do divadla, ač zaměstnání měla na Národní třídě, kde prodávala gramodesky a noty z NDR. Říkali jsme jí Vedralka, a když jsme se chtěli zasmát, tak jsme ji učili česká slova, kterých se na veřejnosti ve slušné společnosti nesmělo použít. (Jejím ekvivalentem v oblasti českého výtvarna byla Eva Natus-Šalamounová, manželka otce Maxipsa Fíka, taktéž rodačka z NDR, která na všech večírcích českých výtvarníků musela předvádět své galačíslo recitaci Erbenovy Polednice – což v jejím podání byla „Pohlednice“.)

Kdyby snad někdo měl za to, že toto mé vyprávění je nějakou symbolickou pomstou za sjezd spolku gurmánů (v originále Lančmítšaftu) v Brně, pak se mýlí. O Rudovi Vedralovi se vám tu totiž chystám vyprávět i příště, a stejně jako minule to nebude mít žádnou souvislost s Německem. Zklamaným zájemcům o explicitní sprosté slovo pak slibuji, že příště už určitě zase padne.

Přeji všem dny aspoň tak pěkné, jako byl ten včerejší, plný slunce, který nám dal naději, že snad už bude lépe.

A tím nemyslím jen počasí.

Vložil: Jaromír Janák