Čím Josef Chvalina zaplatil za Štěpničkovou
29.04.2026
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Josef Chvalina v celovečerním debutu režiséra Hynka Bočana z roku 1965, sarkastické tragikomedii nikdo se nebude smát. Scénář k ní napsal Pavel Juráček, který byl koncem roku 1971 propuštěn z Barrandova, protože „narušil svou činností socialistický společenský řád“.
TAJNOSTI SLAVNÝCH: I v těch nejtěžších chvílích dokázal brát život s humorem, a když zapomněl text, odskočil si na cigárko. Svou přímostí a zásadovostí si ale dokázal pořádně zavařit.
Proradný špion, úslužný úředník, zaměstnanec udavač, kněz cizinecké legie, banderovec… před kamerou si zahrál celou plejádu malých českých lidiček pochybného charakteru. Opravdu výraznou příležitost dostal teprve pár měsíců před smrtí a film už zhlédnout nestihl. Nejspíš to byl trest za vzdor. Dne 2. listopadu 1952, v závěrečný den procesu s herečkou Jiřinou Štěpničkovou, která byla souzena za pokus o nezákonné opuštění republiky, totiž přečetla prokurátorka Ludmila Matušínská dokument, sepsaný s armádními důstojníky z Divadla československé armády (Divadlo na Vinohradech – pozn. autorky), který ale nebyl nikdy nalezen. Její kolegové v něm pro ni žádali trest nejvyšší, tedy trest smrti. A v celém souboru se tenkrát našli jen čtyři odvážní, kteří ho odmítli podepsat, mezi nimi Josef Chvalina a jeho manželka Ludmila Vostrčilová. Upadli tím v nemilost mocných. V divadle sice hráli dál, před kamerou ale dostali stopku.
Ach, ta paměť!
Pro odvážlivce, který pak dlouhé roky platil za vzdor v době nejtvrdší poválečné perzekuce a zinscenovaných politických procesů, to nebyl první tvrdý zásah, jimiž historie naší země navždy měnila životy. Ten prví způsobili už nacisté, nebýt druhé světové války, nejspíš by se pro hereckou kariéru nikdy nerozhodl. Sám upřímně přiznával, že mu pro ni něco chybí, a i mezi jeho kolegy se tradovalo, že má problém zapamatovat si text. „On byl vyhlášený recesista. Zapomněl text, tak během představení odešel do šatny, tam si zapálil cigáro a nalistoval příslušnou pasáž ve scénáři. A Karel Augusta, který hrál jeho sluhu, na jevišti celou dobu stál jako blbec s tím prázdným vozíčkem a opakoval: ‚Kde ten můj páneček jenom je?‘ Chvalina si do toho vozíku konečně sedl, nadechl se a zjistil, že to zase zapomněl. Tak tu celou anabázi zopakoval. A pak se teprve nastartoval,“ připomněl jeho vyhlášenou slabost v časopisu Téma Pavel Zedníček.
Jihlavský azyl
Narodil se 30. dubna 1920 v Praze a patřil ke generaci a ke studiu herectví na pražské Státní konzervatoři se po maturitě přihlásil, aby se vyhnul totálnímu nasazení v nacistickém Německu. Před filmovou kamerou stanul poprvé už během studia, v roce 1939 si zahrál jednoho ze studentů v roztomilé komedii režiséra Miroslava Cikána Studujeme za školou. Na dramatickém oddělení úspěšně absolvoval v roce 1941 a dostal první stálé angažmá v činoherním souboru Zemského divadle v Brně, které ale už tehdy zápasilo s represemi okupačních úřadů. V listopadu 1941 bylo uzavřeno a na jaře následujícího roku byl soubor definitivně rozpuštěn. Josef se pak uchýlil do Horáckého divadla Jihlava, které bylo založeno v roce 1940 jako historicky první česká oblastní scéna. Tenkrát ještě sídlilo v Třebíči a postupně se v něm sešla mimořádná sestava budoucích výrazných osobností, od Niny Popelíkové a Oty Sklenčky přes Jarmilu Balašovou po Miloše Williga.
Láska z kabaretu
Na rozdíl od řady kolegů se Josefovi podařilo už v roce 1943 vrátit do Prahy. Získal angažmá v slavném zábavním podniku s tanečním a varietním programem Alhambra, který sídlil v druhém suterénu paláce Passage na Václavském náměstí, který je od roku 1922 součástí hotelu Ambassador. Díky tomu se také seznámil se svou budoucí manželkou a oporou souboru Divadla na Vinohradech Ludmilou Vostrčilovou. Působení v rodné metropoli mu umožnilo i návrat před kameru, v roce 1943 dostal vedlejší roli zaměstnance obchodu v romantickém dramatu Josefa Alfreda Holmana Bláhový sen. Projekt nevalné úrovně měl především působit výchovně a poukázat, jak nebezpečná může být touha po slávě, nepodpořená skutečným talentem, a o jeho úspěšnost u publika se významně zasloužila svou svéráznou výřečností a půvabem především představitelka hlavní hrdinky Nataša Gollová.
Přehlídce velím já:
Plán, který nevyšel
O dva roky starší Ludmilu si vzal už za války a v roce 1945 se stali oba členy souboru Divadla 5. května, které bylo založeno jen pár dnů po osvobození a působilo v budově dnešní Státní opery. Josefovi nejvíc „seděly“ postavy různých nenápadných mužíků, ustrašených úředníčků, zbabělých maloměšťáků či konformních a úslužných příslušníků inteligence, které ztvárňoval jednoduchými gesty a střídmou mimikou. Měl ale i mimořádný smysl pro humor, i když tragikomické rysy svých hrdinů zvýrazňoval hlavně prací s hlasem. Navzdory velkolepým plánům nabízet především lidovou zábavu levicového zaměření ale zájem publika kolísal, scéna se brzy začala potýkat s finančními problémy, a nakonec byla v roce 1948 zrušena. Na jednu sezónu pak Josef získal angažmá v Realistickém divadle, poté následoval manželku do Divadla státního filmu (dnešní Hudební divadlo Karlín) a teprve v roce 1951 zakotvil na delší dobu na Vinohradech.
Od Kundery po detektivku
Spojení s Divadlem státního filmu mu vyneslo řadu filmových rolí, i když jen vedlejších. Například si zahrál písaře Percyho v nadčasové veselohře Hostinec U kamenného stolu, starostova syna Slávka ve válečném dramatu Mordová rokle, Piskače v Plaveckém mariáši či tiskaře Novotného v satirické komedii Martina Friče Nechte to na mně. V roce 1964 odešel do Divadla Na zábradlí, kde ale zůstal jen jednu sezónu. Pak několik let vystupoval jako host v legendárním Semaforu a mezitím rok hrál v Divadle S. K. Neumanna. V roce 1969 se vrátil do Divadla Na zábradlí, kde pak zůstal dalších deset let. Šedesátá léta mu ale vynesla dlouhou řadu vedlejších filmových rolí. Zahrál si mimo jiné Josefa Zátureckého v komedii Nikdo se nebude smát, kterou natočil Hynek Bočan podle povídky ze sbírky Milana Kundery Směšné lásky, či Josku Nejtra v Soukromé vichřici, zfilmovaném příběhu stejnojmenné knihy Vladimíra Párala. Publikum ale dobře zná jeho tvář především z populárních detektivek, které se dodnes pravidelně vracejí na obrazovku, od Pokladu byzantského kupce přes Znamení Raka po Na kolejích čeká vrah.
Mistr recitace
V šedesátých letech odstartoval pravidelnou spolupráci s televizí, objevil se v dlouhé řadě úspěšných inscenacích a neminuly ho ani seriály, od Muže na radnici, v němž ztvárnil ředitele školy Šebesty, přes Kazdu v Třiceti případech majora Zemana až po dalšího ředitele školy v Okrese na severu. Mezitím opět změnil domovskou divadelní scénu a vrátil se do Divadla na Vinohradech. Na pražské DAMU učil umělecký přednes, byl skvělý recitátor, takže mimo jiné často vystupoval v poetické kavárně Viola a spolupracoval i s rozhlasem a dabingem. S přibývajícími lety se mu staly téměř souzenými postavy různých pedagogů, nepřehlédnutelný je například jako učitel matematiky v poetické hudební komedii Kopretiny pro zámeckou paní či profesor Doucha v povídkovém filmu Václava Vorlíčka Zelená vlna. V roce 1982 stanul před kamerou naposledy jako profesor Matyáš v historickém životopisném dramatu Otakara Vávry Putování Jana Amose, premiéry, která se uskutečnila 1. prosince 1983, už se ale nedočkal. Zemřel náhle na srdeční infarkt 19. listopadu 1982 v Praze.
(zdroje: Český film, Wikipedie, ČSFD, Filmový přehled, Česká televize, Téma, Horácké divadlo Jihlava, totalita.cz)
Vložil: Adina Janovská