V Národním Libuše, v Karlíně - sloni. A tak to i jelo dál. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
25.04.2026
Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Popisek: Národní divadlo
Myslím si, že kvůli těm maximálně dvěma sprostým slovům (dále v textu) by byla škoda odepřít si potěšení z přečtení docela pěkného povídání k 145. výročí založení dvou slavných pražských divadel.
Odborníkům na historii divadel asi neřeknu nic nového, ale moje dvě divadla, Národní a Karlínské, mají stejný rok narození 1881, tedy před 145 lety. Národní sice hned na začátku provozu vyhořelo, což se Karlínu zatím ještě nepovedlo, i když herců, kteří vlastní vinou vyhořeli na jevišti, jsem zažil hodně.
„Neměli tam lézt,“ říkal s oblibou jeden můj zkušený herecký kolega.
Národní má taky za celou dobu své existence teprve druhý název: po původním C. a k. Zemském a Národním divadle. Zato Karlín … Od dávného Varieté (které bylo mimochodem předobrazem k pražskému Varieté Humberto, kam se v románu Cirkus Humberto po krachu cirku přestěhoval Vašek Karas, když mu tip na něj dal tenťák Bureš alias mlynář Smetana – jehož předobrazem byl zase pradědeček Václava Havla Vácslav Julius Havel. Jo a mezi mezinárodní ansámbly, co tam na začátku 20. století hostovaly, patřila mimo jiné Karnova společnost s mladičkými britskými jevištními komiky – Charlie Chaplinem a Stanem Laurelem …) přes Prozatímní divadlo (za 2. světové války) a podivné poválečné názvy jako Městské lidové divadlo, Divadlo Umění lidu, Divadlo Československého státního filmu přes Státní divadlo v Karlíně až po předlouhý název Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích až k dnešnímu kratšímu, ale také dost dlouhému Hudební divadlo Karlín.
Ještě lesklejší je seznam jeho pomazaných uměleckých hlav: E. F. Burian, Jan Werich, Jiří Frejka, Oldřich Nový, zakladatel divadla Husa na provázku Zdeněk Pospíšil, herci Antonín Hardt a Ladislav Županič …
Ve slavném roce 1881, kdy se divadla otevírala, byl ale v jejich zahajovacích představeních určen jejich další odlišný vývoj. V Národním pustili na jeviště Libuši a v Karlíně – slony.
Jako dlouholetému členu zpěvohry Karlínského divadla mi dovolte pár osobních vzpomínek:
Každé divadlo potřebuje režiséry. Režisér je člověk, který má za úkol dát dohromady představení takovým způsobem, aby na něj přišlo publikum a zděšené neutíkalo hned po prvním jednání.
Ruda Vedral, kterého jsem měl rád a v klubu jsme si po představení často povídali o životě, byl tehdy ředitelem divadla a prvním režisérem v operetním divadle, který neměl rád operety. Také se ve svých začátcích pokoušel obohatit diváky operami jako bylo Brechtův a Weilův Vzestup a pád města Mahagonny, kde divákům vytřeštěným hrůzou zpíval slavný filmový Limonádový Joe Karel Fiala vysoké cé pověšený za nohy, což přede mnou po čase hodnotil slovy: „Takovou sr… jsem v životě nehrál“ a ohromených dvacet pět diváků, kteří se ztráceli v obrovském hledišti by s ním jistě souhlasilo. Naštěstí ale utekli už před koncem, a tak byli ochuzeni od zhlédnutí popravy hlavního představitele. Pro milovníky Krásné Heleny a Orfea v podsvětí jistě nečekaná změna.
Ruda jako režisér si po čase uvědomil, že tudy cesta asi nevede a začal se věnovat muzikálu. Problém byl, že muzikál se zatím u nás nedával a zprávy o něm byly jen kusé a neúplné, tak jako o všem, co přicházelo z nepřátelské ciziny.
Ruda se ovšem, i po debaklu Mahagonny, svého milovaného Brechta nechtěl vzdát a tak se pustil do Žebrácké opery, ve které mu dělal asistenta režie překvapivě Miroslav Horníček (který už předtím režíroval muzikály V+W v Divadle ABC a byl Brechtův známý), ovšem ani to do divadla vytoužené publikum nepřitáhlo.
Rudolf Vedral pochopil marnost svého snažení a rezignoval na místo ředitele. Místo něj nastoupil moudrý a rozvážný Ludvík Žáček z dabingu, který Rudu nehodil přes palubu, ale dal mu další příležitosti, a stal se zázrak. Dokonce několikanásobný. Divadlo dostalo povolení k provozování My Fair Lady. Další zázrak byl, že Ruda, už odepsaný, představení režíroval. Povedlo se mu to dokonale a už se začalo povídat o Vedralově stylu a skoro zázračné schopnosti přesně najít to, co na představení přitáhne diváky a hercům dodá chuť do strhujících výkonů. Na Rudovy zkoušky chodili režiséři z jiných divadel a potají sledovali jeho práci a pokoušeli se Rudovo tajemství odhalit.
Nepřišel na to nikdo, ale já se rozhodl, že to tajemství nezištně odhalím. Ruda si, aby na práci nebyl sám, vybral jako spolurežiséra pana Leo Spáčila. Pan Spáčil ani moc nerežíroval, jen tak seděl vedle Rudolfa v hledišti u režijního pultu, koukal do režijní knížky, mlčky sledoval Rudovo řádění a občas mu něco zázračného pošeptal do ucha. Ostatní režiséři, tajně ukrytí ve ztemnělých prostorách hlediště marně toužili zvědět, co Rudovi tichý a vzdělaný pan Spáčil radí. Věřím, že by za to někteří dali i rok života.
Ruda, aby neochraptěl neustálým křičením svých geniálních nápadů na nás, kteří jsme se jeho rady pokoušeli (často dost marně) na jevišti realizovat, používal pro sdílení svých dalších, lepších a nejlepších režisérských genialit mikrofon.
Jednou Rudu právě znovu ovanula Múza, pan Spáčil se k němu naklonil a než Rudolf stačil vypnout mikrofon, zašeptal svou připomínku tak, že se rozlehla po divadle:
„Rudo, na to se vy.er.“
Rozjetý Ruda, který si toho nevšiml, jako obvykle hned zareagoval: „Teď mi tady pan režisér Spáčil řekl ještě jednu důležitou připomínku. Abychom zjednodušili psychologický podtext jednání hlavního představitele, tak tu scénu raději vynecháme. Máš ještě nějaký nápad, Leo?“ zeptal se Ruda pobledlého kolegy, který lapal po dechu. A hned nás vyzval:
„Tak pojďte, uděláme, co nám pan Spáčil radí.“
Rudovi Vedralovi a panu Spáčilovi se režie povedla a My Fair Lady plnila divadlo několik roků a lidem dávala radost do života. A nesmím zapomenout na Otokara Korbeláře, ke kterému se v jeho mateřském Vinohradském divadle nezachovali zrovna nejlépe a tak našel na řadu let angažmá v Karlíně a v postavě plukovníka Pickeringa si v inscenaci střihl jednu ze svých životních rolí.
Byly to krásné doby. Hráli jsme, tuším, Polskou krev a my z jeviště jsme nevěřili svým očím. Během slavné modlitby se na hlediště začal zvolna spouštět obrovský několikametrákový křišťálový lustr. Pak někdo vykřikl a ještě nikdy jsme neviděli tak rychle vyklizené hlediště. Plus lustr, který se zvolna s praskotem položil na dřevěná, plyšem potažená (a jak zlí jazykové tvrdili, i blechami naplněná) sedadla.
Jindy se hrála Čardášová princezna, režíroval ji známý režisér z Maďarska. Skončila dřív, než si zasloužila, v rámci úspor byla scéna vypůjčená z inscenace Čardášky v Budapesti Operettszínház a převážela se. Bohužel: šofér si někde cestou odskočil na záchod a kamion mu ukradli. A bylo po Čardášce. V Praze, Budě i Pešti.
Kam se se svým požárem hrabe Národní.
Vložil: Jaromír Janák