Pojedeme k moři, demence nedemence. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Změnit prostředí. To bylo to nejvíc, co jsem si teď přála, a hlavně nutně potřebovala. A o tom, že by to prospělo i Filipovi, jsem taky nepochybovala. Jediný, komu to bylo jedno, byl generál.

Generál sice furt nechápal, o čem to pořád mluvím, proč by měl jet k nějakému moři. Jeho spíš zajímalo, co bude jíst, nebo že se mu chce spát, ale neví, kde je jeho postel. Uklidňovala jsem se tím, že mu Středomoří udělá dobře, i kdyby měl sedět celou dobu na pláži pod slunečníkem a ucucávat nějaký nealko koktejl. Zvuk moře a jeho barva, solí prosycený vzduch a všudypřítomné slunce probudí snad každého.

Takhle jsem svoji teorii o prospěšnosti cesty k moři vybalila i na jeho lékařku, když jsem s ní svůj nápad konzultovala. No, překvapivě pro mě tolik optimismu se mnou nesdílela. Spíš váhavě přikyvovala, a nakonec mě upozornila, že to na cestě nemusí být s takovým člověkem vůbec jednoduché. A já místo toho, abych se zamyslela nad tím, co mi říká, jsem se asi zbláznila, protože jsem jí tvrdila, že to znám, že jsme s generálem už několik takových cest absolvovali. A nikdy to s ním nebylo jednoduché, ale nakonec se mu to tam vždycky líbilo. Přitom jsem úplně zapomněla, že generál je teď v úplně jiném stavu.

Lékařka si musela myslet, že jsem snad pošahaná. Dokonce se mě opatrně zeptala, jestli netrpím nespavostí či jinými potížemi, třeba úzkostí. No to já si nemůžu dovolit, paní doktorko, chtěla jsem na ni manicky vyhrknout, ale nakonec jsem sama sebe zarazila a ubezpečila ji, že spím dobře. Kdybych mohla, klidně zůstanu v posteli déle, ale generál vyžaduje péči hned po ránu, jakmile se vzbudí a má hlad jako lev. Když jsme pak dorazili domů, generál se hned hrnul do kuchyně, kde v pravidelných intervalech otevíral a zase zavíral ledničku, aniž by si z ní něco vzal. Byl jako zaseknutá deska. A já si vzpomněla, že tohle občas dělal, i když byl ještě relativně v pořádku.

„Počkej, oběd bude hned,“ řekla jsem mu doufajíc, že uhne. Generál u lednice ale stál dál, tak jsem ho jemně odsunula, abych mohla vyndat hrnec s gulášem. Generálovo oblíbené jídlo, které jsem se s ohledem na jeho zdraví snažila uvařit trochu víc light – méně koření, zahušťování a knedlík z celozrnné mouky.

Jakmile se po kuchyni rozprostřela vůně guláše, generál si šel konečně sednout ke stolu a způsobně čekal, až mu talíř s omáčkou a knedlíky přistane pod nosem. Nepromluvil přitom ani slovo. Poslední dobou měl takové chvíle a mně to popravdě vůbec nevadilo. Jakmile jsem před něj postavila talíř s jídlem, pustil se do toho. Jedl lžící, příbor by nezvládl. Knedlík jsem mu nakrájela, takže si jen nabíral malé kousky namočené v omáčce a mlaskal. Pusu měl za chvíli upatlanou a vypadal šťastně.

Chtěla jsem být taky chvíli šťastná, a proto jsem musela odjet k moři. Měla jsem radost, že jsem překonala strach, nenechala se nikým zviklat a všechno zařídila. Stačilo už jen zabalit.

Ale jak se den našeho odjezdu blížil víc a víc, měla jsem častěji obavy, jak to zvládneme. Generál byl zase víc neklidný, pořád se šoural sem a tam, přitom něco nesrozumitelně brblal a měl často naděláno v plenkách, i když jsem mu dokola připomínala, aby šel na záchod.

Dva dny před cestou se stalo něco, co otřáslo celým mým plánem. Generál se k mému údivu rozhodl udělat potřebu na záchodě, já ho chválila, a najednou slyším strašlivou ránu. Vlítla jsem tam a generál napůl seděl, napůl ležel zaklíněný mezi umyvadlem a záchodem a z hlavy mu tekla krev.

Naštěstí byl při vědomí. Stejně jsem zavolala záchranku – sama bych ho nezvedla a nevěděla jsem, jestli nemá něco zlomeného. Navíc začal strašně křičet a já ho nedokázala utišit. Záchranka byla u nás snad za pět minut. Ošetřili ho a odvezli do nemocnice. Já jela autem za nimi. Pět stehů. Otřes mozku neměl. Byl stabilizovaný a nic neukázalo na to, že by to byla další mrtvice. Ale stejně v nemocnici zůstal přes noc na pozorování.

Tak a máme to. Nikam se nejede. Při cestě z nemocnice domů jsem zastavila u vietnamské restaurace, abych si dala jejich výbornou a šíleně sladkou kávu, která mě trochu uklidnila.

A pak jsem si to konečně přiznala. Generál musí zůstat doma. A my odjedeme bez něj.

Zavolala jsem tedy do odlehčovacího zařízení. Měli volno. Tím se zvětšila šance, že odejdu s Fildou. A druhý den to bylo jasné úplně. Generál byl mohl jít do domácího ošetření. Jeli jsme rovnou do odlehčovačky. Cestou jsem mu řekla, že jede na výlet, na víc dní. „Já chci domů,“ řekl jako malé dítě. „Do svojí postele. A dal bych si zmrzlinu.“ Zastavila jsem u cukrárny a koupila mu výjimečně dva kopečky.

V domě sociálních služeb si ho sociální pracovnice převzaly s lehkostí, kterou jsem já už dávno ztratila. Vzaly ho pod paží, mluvily na něj klidně a on na ně a zdálo se, že úplně zapomněl, že jsem tam já. Tak jsem se radši rychle vytratila a byla konečně chvíli volná. Snad po sto letech. Trochu zvláštní pocit.

Druhý den jsme s Filipem konečně stáli na letišti. Bylo mi najednou tak lehko. O to víc, že jsem si i tu cestu náramně užívala.

Když jsme po několika hodinách ubytovali, nechtěla jsem se zdržovat ani minutu. Dala jsem si sprchu, popohnala ke stejné činnosti Filipa, navlékli jsme si plavky, na ně hodily kraťasy a tričko a vyrazili k moři. Na pláži jsem do vody skoro rozeběhla, vlny mě celé přikryly a já byla neskutečně vděčná a šťastná. A právě tady a v tu chvíli mi došlo, že tady někde začíná život. Ten můj.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová