Drbna Nyklová z Ulice: On s ní chodil pět let, ona s ním ale jenom tři
22.04.2026
Foto: Se svolením Bontonu
Popisek: Jednadvacetiletá Jaroslava Obermaierová jako Julie Frydrychová ve slavné experimentální komedii Happy end
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Život jako z pohádky? Jasně. Kdyby ale měla vybrat která, nejspíš by vyhrála hororová Kráska a zvíře bratří Grimmů.
Co na srdci, to na jazyku. Zkrátka úplně normální ženská, která si na nic nehraje a vždycky říká na plnou pusu a nahlas, co si myslí. Výrazná, temperamentní a před pár desetiletími také velmi krásná, takže se na ni chlapi doslova lepili jako vosy na med. A vlastně stále stejná, přestože před pár dny oslavila už neuvěřitelné osmdesátiny.
Nejen skvělá herečka, ale také máma, která by mohla napsat návod, jak se se životem prát. Během let jsem se setkala s Jaroslavou Obermaierovou mnohokrát, nejbáječnější večer jsme spolu ale strávily před lety, ještě v bytě na pražském Žižkově, kousek nad Prokopovým náměstím. Původně plánovaná hodinka se protáhla hodně dlouho do tmy, a pak mě šla doprovodit na autobus, tenkrát ještě s droboučkou jezevčicí Nelinkou. Bylo to krátce poté, co obsadila televizní obrazovku jako jedinečná Vilma Nyklová v nekonečném „nováckém“ seriálu Ulice, náš rozhovor tenkrát ale vyšel ještě jen v tištěné podobě, takže je možná dostupný alespoň někde v archivu.
Malá baletka
Narodila se 10. dubna 1946 v Praze a od dětství milovala pohádky, které si ale velmi brzy začala číst hlavně sama. „Maminka na to neměla čas, tak jsem se naučila číst dřív,“ prozradila kdysi v rozhovoru pro agenturu Korzo. A v řadě filmových a televizních si později i zahrála. „Alespoň v pohádkách se děti můžou dostat k něčemu hezkému. Dobro tam vítězí nad zlem, ale v životě to tak bohužel není.“ Občas sice pohádkou byl i ten její, většinou ale spíš hororovou. „Každý den je nějaký nervák. Vylézt z baráku je hrdinství, žít v Praze bláznovství.“ Velmi brzy se zamilovala do baletu, takže se na jevišti objevila poprvé už v deseti letech. Tančila tenkrát v operách a baletech v Národním divadle. I díky tomu ji ale mnohem víc učarovalo herectví, takže když se musela po maturitě rozhodnout, co dál, byla pro ni DAMU jednoznačnou volbou.
Sex za čtyři stovky
Už během studia stanula poprvé před kamerou jako Jana v romantickém dramatu režiséra Zbyňka Brynycha o životě posádky vojenského letiště Souhvězdí Panny a na tehdejší dobu velmi odvážné milostné scény ji proslavily jako jednu z nejerotičtějších hereček poloviny šedesátých let. Kritika sice většinou tvrdí, že takhle základní vojenská služba rozhodně nevypadala, ale věřte nebo nevěřte, občas ano. Zažila jsem to, i když o něco později, můj přítel měl kdysi dokonce i klíče od brány posádky v kapse. Scénu, v níž odhalila téměř všechny své přednosti, natočila se svým tehdejším přítelem Josefem Čápem, který se později oženil s pěvkyní Gabrielou Beňačkovou a kvůli ní vystudoval operní režii. Tenkrát už prý vášeň mezi ní a Čápem vyprchala a brzy po natáčení se rozešli. A za slavnou erotickou scénu, která neměla v socialistické kinematografii obdoby, dostala tenkrát čtyři stovky.
Happy end:
Svět pozpátku
Po absolutoriu nastoupila do angažmá v kladenském divadle stejně jako Michal Pavlata, kterého poznala už na fakultě. Říkával pak, že s ní chodil pět let, ona s ním ale jenom tři. Po rozchodu ale zůstali dobrými přáteli a Pavlata později s oblibou říkával, že měl tehdy parohy, které se téměř dotýkaly hvězd. Už v roce 1967 dostala Jaroslava další příležitosti před kamerou, nechyběla ani v slavném psychologickém dramatu o překonávání válečných traumat Dita Saxová, které natočil Antonín Moskalyk podle knihy Arnošta Lustiga. Za svůj opravdu první film ale považuje úspěšnou experimentální komedii Oldřicha Lipského a Miloše Macourka Happy end, v níž se všechno děje pozpátku. Lidé tak chodí, koně skáčou přes překážky, smrt se stává zrozením a naopak, při jídle vycházejí potraviny z úst na talíř… A poslední klapku si pak odnesla domů na památku.
Cena angažmá
V roce 1970 se stala členkou souboru Divadla E. F. Buriana a současně vstoupila do KSČ, protože ji tehdejší ředitel Josef Větrovec postavil před hotovou věc – bez červené legitimace nebude angažmá. V té době byly touto cestou „omlazovány“ a doplňovány stranické buňky ve všech divadlech, protože v době čistek po vstupu „spřátelených vojsk“ v srpnu 1968 ztratily hodně členů. Komunisté de facto zneužili postavení většinou mladých herců, kteří měli kariéru teprve před sebou, a členství jim dali jako podmínku. O tom, že by jí stranická legitimace zaručila víc příležitostí, však Jaroslava nikdy přesvědčená nebyla. Spíš prý měla někdy pocit, že její stranictví je na škodu, že se na ni někteří režiséři a produkční dívají skrz prsty. A po roce 1990 jí to bylo zase leckdy vyčítáno, přestože byla vždycky pouze řadovou členkou jako statisíce jiných. Navíc si ji diváci většinou spojovali především s rolí manželky majora Zemana z pověstného seriálu.
Pokračování v pátek 24. dubna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Korzo, Česká televize, Český rozhlas, TV Nova, Česká divadelní encyklopedie)
Vložil: Adina Janovská