Jak Klos s Kadárem dobyli pro Československo Hollywood
19.04.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Režiséři Ján Kadár a Elmar Klos s Oscarem za nejlepší cizojazyčný film
ČASOSBĚR: Ján Kadár a Elmar Klos přivezli právě před šedesáti lety do Prahy poprvé celosvětově slavnou sošku Oscara.
Československá nová vlna je spojena se jmény, jako Miloš Forman, Jiří Menzel nebo Vojtěch Jasný. Je ale trochu symbolické, že dveře ke světové slávě českým filmařům otevřela dvojice o generaci starších tvůrců, kteří těm nejslavnějším jménům už roky předtím vyšlapávali cestu.
Česko, hlavně jeho hlavní město, má na mapě světového filmu celkem významné místo. V posledních letech se naše země stala opět po několika letech pro filmaře rájem, momentálně tu natáčí Leonardo DiCaprio a mnoho pražských lokací už bylo možné identifikovat v dílech velkých produkcí, ať šlo o holywoodská studia, nebo v poslední době i o streamovací platformy. Jedna kamarádka mi kdysi vyprávěla: „Já vystoupím z metra v Holešovicích a vidím Děti ze stanice ZOO, jen bez dětí.“ Ano, sérii o berlínských narkomanech zvládl Netflix natočit na levém vltavském břehu.
Filmaři přivážejí do hlavního města zajímavé peníze, i když kvůli tomu třeba musíte strpět zavřenou ulici, a také lákají turisty, jdoucí po filmových destinacích. Fotogenická Praha je pro ně rájem. Husarským kouskem byl na začátku století film Eurotrip, ve kterém americká produkce s limitovaným rozpočtem dokázala v Praze natočit celou Evropu. Od Berlína na Smíchově přes Řím na Malé straně a Amsterdam na Kampě po Paříž u Rudolfina.
Pražané měli film rádi vždycky. Už před válkou tu byly filmové hvězdy za hlavní celebrity, čehož pak využila nacistická správa, když servírovala jednu lehkou komedii s Mandlovou, Gollovou, Baarovu, Novým nebo Burianem za druhou, aby měli lidé pocit, že se nic neděje a vše je v pořádku. A těm „filmům pro pamětníky“ se smějeme dodnes.
Když hrůzy války a protektorátu skončily, ubírala se československá filmová produkce jiným směrem. Vzniklo několik snímků tematizujících válečné dění, většinou jste hned od začátku věděli, kdo je zloduch a kdo dobrák. A po únoru 1948 se toto přehledné schéma přeorientovalo na témata dělnické třídy nebo mezinárodních úspěchů Sovětského svazu. Mnoho z toho je dodnes považováno za zlatý fond českých filmových kuriozit, já mám za nepřekonatelnou Rudou záři nad Kladnem. Také ji napsal táta všech dělníků a prezident republiky Antonín Zápotocký.
Tomu se ale musí nechat, že ještě za jeho prezidentování přišlo určité uvolnění a připuštění žánrů, které tak úplně nepropagovaly, že zítra se bude tančit všude. Tyto první pokusy o nový přístup k filmu jsou mimo jiné spojeny s filmařskou dvojicí Kadár – Klos. Jako každý průkopník to párkrát schytali distancem, ale byli to právě oni, kdo dokázal otevírat problematická témata. Ať se to týkalo reflexe druhé světové války v jiném než černobílém pojetí (Smrt si říká Engelchen) nebo politické procesy padesátých let (Obžalovaný).
Dne 18. dubna 1966 si pak dva českoslovenští režiséři v Los Angeles naprosto nečekaně přebírali zlatou sošku pro nejlepší cizojazyčný film. Do té doby v Československu spíše přehlížený Obchod na korze se tím stal klasickým dílem a nepostradatelnou součástí dějin naší kinematografie.
Vznik filmu by se neobešel bez pěti klíčových person. Nejprve autor knižní předlohy Ladislav Grosman. Narodil se v Humenném v roce 1921, takže si jistě dopočítáte, že vznik Slovenského štátu ho zastihl ve věku teenagera. Díky protižidovským zákonům mu bylo znemožněno pokračovat ve studiích na gymnáziu v Michalovcích a jeho odpor k přisluhovačskému státnímu zřízení vyvrcholil zapojením do Slovenského národního povstání. Úspěchu se dočkala hned jeho první novela, což byl právě Obchod na korze. Původně se jednalo o povídku Pasť, kterou rozšířil a přepracoval. A nakonec příběh převedl i do filmového scénáře.
Když se jeho dílo stalo celosvětovým pojmem, tak se Grosman roce 1968, když veškeré sny kulturní fronty rozjezdily pásy tanků vojsk Varšavské smlouvy, nevrátil z pracovní cesty v USA. Protože byl židovského původu, usadil se v Izraeli, kde přednášel na univerzitě v Tel Avivu a v roce 1975 byl jmenován profesorem. Zemřel v židovské zemi roku 1981.
Na úspěchu jeho prvotiny měli zásadní podíl režiséři. Už jsme je zmínili, budapešťský rodák Ján Kadár a o osm let starší Elmar Klos patřili k legendám našeho filmu. Dvojice se potkala ve studiích Krátkého filmu již po konci druhé světové války a setkání to bylo vskutku osudové.
Unikátní byla spolupráce dvou režisérů hlavně svou délkou, společně natočili osm filmů. Prvotina Únos z roku 1952 patřila k perlám éry ideologického filmu s jednoduchým dějem, jehož základní zápletkou je koordinovaný únos tří letadel do Západního Německa. Finále samozřejmě obstarává hrdinný návrat, když skupina odmítá zanechat na Západě jednoho vězněného Čechoslováka.
Filmu byla udělena Státní cena II. stupně. Myslím, že stojí za to se podívat na oficiální zdůvodnění: „Za umělecky přesvědčivé a neobyčejně úspěšné zobrazení vlasteneckého postoje našich lidí v boji za mír proti imperialistickým podněcovatelům nové války, za odhalení ideově bojového způsobu metody a cíle agresorů v západním Německu a za zdařilý způsob konfrontování mírového života našeho lidu s horečnou psychózou Západního Německa.“
Postupně dvojice prošla pozoruhodným filmařským vývojem a Obchod na korze z roku 1965 můžeme skutečně považovat za jejich vrchol. Není to úplně jednoduchá věc, možná po jeho zhlédnutí budete přemítat i nad existenciálními otázkami.
Samotná zápletka není složitá, v podstatě se ten příběh mohl odehrát v jakémkoli městě v jakékoli zemi, kde pod vlivem hitlerovské ideologie došlo k uplatnění protižidovských zákonů. Vystupuje zde stará paní, vlastnící obchod, a prostý muž, který čeká na svou příležitost posunout se trochu výš společenským žebříčkem. Což posun od truhláře k majiteli obchodu rozhodně je.
Jozef Kroner hraje Tóna Brtka, který získá arizační dekret na obchod staré židovky Rosalie Lautmannové. Žena za dob Slovenského štátu přežívá z příspěvků židovské obce a obchody moc nejdou, ale stárnoucí obchodnice vnímá všechny ty novinky kolem čím dál obtížněji. Kroner precizně ztvárnil ostýchavého truhláře, který je až moc hodný a nedokáže Rosalii vysvětlit, proč vůbec do jejího obchodu přišel. Tak předstírá, že je v obchodě jejím pomocníkem. V dalším plánu filmu se rozvíjejí jeho vnitřní muka, když chlácholí sám sebe, že obyčejný člověk je vždy bezmocný.
Jozef Kroner patřil ke slovenské herecké elitě. Začínal jako ochotník v divadle a je velmi složité hledat v jeho nejbližším příbuzenstvu někoho, kdo nebyl herec. Hrál ve spoustě děl, jak v televizi, tak na divadle i ve filmu. Ale osobně považuji za jeho nejlepší roli právě Tóna.
No a zapomenout nemůžeme ani na jeho partnerku. Postava stárnoucí majitelky obchodu je pro film zásadní a polská herecká hvězda Ida Kamińska byla v roli Rosalie fenomenální. V 66 letech se patrně jednalo o vrchol její dlouhé herecké kariéry, kterou zásadně poznamenaly dramatické dějiny dvacátého století. Narodila se v roce 1899 v ukrajinské Oděse a stejně jako u Kronera budete marně hledat nějakého příbuzného, který by se nevěnoval hraní. Specialitou Kamińských bylo jidiš divadlo. V Obchodu na korze se její židovský šarm propojil se zkušenostmi, jako kdyby se do postavy paní, která nepochopila svět a netuší, co kolem ní zuří, přímo převtělila.
Herečka, která v Polsku také neměla na růžích ustláno, nakonec v roce 1968 odjela přes Vídeň s rodinou do Tel Avivu a později se usadila v New Yorku, kde zemřela v roce 1980 v požehnaném věku. Ta Amerika tvůrce filmu zvláštně přitahovala, nakonec tam po srpnu 1968 odešel i Ján Kadár.
Obchod na korze nezůstal jediným československým filmem, který byl oceněn Oscarem. V roce 1967 následovaly Ostře sledované vlaky a v roce 1996 Kolja. Připočíst si můžeme i letošní oceněný dokument Pan nikdo proti Putinovi, nebo osminásobně oscarového Formanova Amadea, který se natáčel v Praze za vydatného přispění československých filmařů a vlastně jako první Američanům ukázal, jaké pěkné lokace tu ve středu Evropy mohou najít.
Pokud se podíváte na seznam českých filmů, nominovaných do nejužšího výběru, najdete tam i další perly naší kinematografie, jako je Vesničko má středisková, Obecná škola, Musíme si pomáhat či moje oblíbené Želary, vzniklé také podle novely Jozova Hanule od Květy Legátové.
Na jiné se nedostalo, třeba na můj úplně neoblíbenější český Je třeba zabít Sekala, ze kterého jsem kdysi, když mi ho tatínek pustil poprvé, nespala celou noc.
Obchod na Korze je také jeden z těch velkých příběhů našich dějin. Vlastně se ani nedivím, že tehdy americká filmová akademie sáhla zrovna po tomto globálně srozumitelném příběhu, kde se velké dějiny projektují v malinkatém krámku.
Vložil: Radka Vosáhlo