Co v sobě našel Jiří Adamíra, když mu šlo o život
17.04.2026
Foto: Se svolením České televize - Stránský
Popisek: Jiří Adamíra jako vlídně se tvářící nacistický důstojník, demagog a manipulátor Bedřich Branske v televizním zpracování psychologické novely Arnošta Lustiga z roku 1965 Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
TAJNOSTI SLAVNÝCH: „Pokud šlápnu vedle, mám ten pocit pořád. Stydím se často i za druhé…“ říkával muž, kterému procházelo, že vypadal jako vystřižený ze starých časů.
Jeho nezaměnitelný hlas jste vždy rozpoznali už při prvních slovech, klidný a sebejistý, často s podtónem sarkasmu. Vysoký, štíhlý elegán s noblesním vystupováním, gentleman každým coulem, vždy perfektní, sebejistý a jedinečný. Prostě jako by ho vystřihli z filmů pro pamětníky. Začínal v době statečných, patřičně osvalených budovatelských hrdinů, mezi nimiž trčel jako růže z trní, překvapivě to ale nikomu nevadilo. Zkrátka co dokázal s publikem i svým okolím Oldřich Nový, to už v problematických padesátých letech bravurně zvládl Jiří Adamíra. Pro mě měl už od raného dětství mimořádné kouzlo, protože jako by z oka vypadl strýci Josefovi, kterého jsem zbožňovala. A o to víc, že ten můj idol zemřel v pouhých devětačtyřiceti letech, když mi bylo devět. Jako bývalého šéfa mlékárny v Králíkách ho zabily následky tuberkulózy, kterou se nakazil z mléka nemocných krav. Ale s každou Adamírovou rolí se ke mně dodnes znovu a znovu vrací. Kdyby se ti dva bývali někde setkali, mohli klidně tvrdit, že jsou dvojčata. Ale každý prý má někde na světě svého dvojníka.
Hlavně se z toho nepodělat
Byl vychován postaru, nebyl ochoten ze svých zvyků slevovat. Byl o čtyři roky mladší než náš Pepa a z jeho rodné Dobrovice do „našeho“ Chlumce nad Cidlinou to je zhruba šedesát kilometrů, takže se jejich předkové možná opravdu kdysi kdesi potkali. Sahat jim ale do svědomí ale nikdy nikoho nenapadlo. Křehký chlapec s plachým pohledem se narodil právě před sto lety, 2. dubna 1926 do rodiny legionáře a pojišťováka, který miloval matematiku, k životu měl odjakživa velmi pragmatický přístup a syna vedl odmalička k zásadovosti upřímnosti a odvaze. A po večerech maloval portréty svých kamarádů vojáků a místa, která prošel. Matka o své muže celý život láskyplně pečovala a o tři roky později do rodiny ještě přibyla dcera Milada. Po obecné škole a měšťance začal Jiří studovat na gymnáziu v pražských Vršovicích a v pouhých šestnácti letech dostal první honorář za povídku, která vyšla novinách České slovo, a sám ji později označil za romantickou. Za protektorátu se ale odmítal na protest proti okupaci učit němčinu, takže musel ze školy odejít. „Hlavně se z toho nepodělat,“ říkával mu prý otec s trpkým úsměvem během okupace stále dokola. Přestoupil na smíchovskou elektrotechnickou průmyslovku, kde nakonec odmaturoval s pořádně odřenýma ušima, přičemž musel slíbit, že se s tímto oborem navždy rozloučí.
Styděl se i za druhé
Není divu, místo suchopárné vědy ho totiž mnohem víc lákaly radosti života, a hlavně půvabné dívky. „Jednou jsem šel za školu, protože jsem měl rande. A moje maminka, která nikdy do školy nechodila, se zrovna ten den rozhodla jít se na mne zeptat. Nechápu, jak ji to napadlo, ale byla to smůla. Postih ve škole nebyl ani tak zlý, to spíš ta atmosféra doma,“ prozradil ve vzpomínce, kterou připomněl v knize Jiří Adamíra – noblesní král českého jeviště, její autor Jaroslav Kříženecký. Ten do ní posbíral zajímavosti z Adamírova života ze všech dostupných zdrojů i z unikátních a nepublikovaných výpovědí jeho kolegů, životních partnerek a přátel. Jeho první lásky prý ale bývaly většinou platonické, protože neměl dost odvahy, aby dívkám, které se mu líbily, vyjevil své sympatie a obdiv. „Jednou jsem se však odvážil. Miloval jsem spolužačku. Já hrál hokej, ona krasobruslila. Spíš mne zneužívala, měla staršího kluka. Já jsem ji však zbožňoval a skládal pro ni do čtverečkovaného sešitu z fyziky básničky. Po nějaké době jsem jí je dal a ona mi bezostyšně – a blbě – řekla, že je dala číst i tomu svému. Dost jsem se styděl… Pokud šlápnu vedle, mám ten pocit pořád. Stydím se často i za druhé…“
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou:
Držte hubu!
Ani on neunikl za války totálnímu nasazení, v osmnácti letech povinně putoval do dolnosaského Hannoveru, kde koncem března 1945 zažil i poslední velký nálet, při němž zhruba 400 letadel RAF zasáhlo celé město. Jen náhodou nepřišel při něm o život, před smrtící vlnou trosek a betonu se prý zachránil skokem přes zeď. A později o tom mluvil jen výjimečně. „Co v sobě máte, zjistíte, až když vám jde o život.“ Když se pak vrátil už do osvobozené Prahy, stanul na rozcestí. Lákal ho jazz, také chtěl dál psát, s kamarádem recitoval básně a dramatické texty. Měl mimořádně barevný a zvučný hlas, takže mu kdekdo doporučoval, aby studoval zpěv a zaměřil se na kariéru zpěváka-basisty. Hudbu měl sice rád, obzvlášť klasickou a jazz, a vynikal také na tanečním parketu. Nakonec za něj rozhodla náhoda. Doslechl se o konkurzu do Divadla mladých pionýrů a přihlásil se, moc vážně to ale nebral. Tím víc ho překvapilo, že s přehledem vyhrál. Jeho první rolí byl mladý německý voják, který na jevišti pronesl jen jednu repliku: „Maul halten!“ (Držte hubu!) Slova, která krátce předtím slýchával od jiných až příliš často.
Vyhlášený perfekcionista
V uniformě byl dokonale věrohodný, ideální představitel důstojníků, aristokratů nebo chladných intelektuálů. A postavy elegantních padouchů a suverénních autorit všeho druhu ho pak provázely po celou kariéru. Bez odborné průpravy si ale svoji budoucnost představit nedokázal, takže začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy divadelní vědu. Nakonec ale studium kvůli velkému pracovnímu nasazení nedokončil. Na každou zkoušku byl ale vždy pečlivě připravený a vybavený vlastním seznamem návrhů, jak roli uchopit. Náročný k sobě i druhým; nesnášel pozdní příchody, lajdáctví či výpadky textu. Kolegové si prý zpočátku ťukali na čelo, překvapivě vážný mladý muž brzy s precizním vystupováním si ale brzy získal jejich respekt.
Skrývaná duše romantika
Po krátkém působení v Divadle mladých pionýrů získal první angažmá ve zlínském Divadle pracujících, kde se ocitl v partě zhruba stejně starých nadšenců a vplul naplno do hereckého života. Všichni bydleli v jednom patře Společenského domu, takže žili společně a stejně tak vymýšleli i různé skopičiny. Třeba s Josefem Vinklářem ukradl Adamíra pro kolegyni růže ze zahrady slavného básníka Jaroslava Seiferta. Prostě v noci přelezli plot a potmě je ostříhali, aby je mohli ráno slavnostně předat. Prostě zatímco byl Jiří navenek pedant, introvert a perfekcionista, v jeho duši sídlil romantik, tropící bláznivé klukoviny. Ve Zlíně také poprvé stanul před kamerou ve dvou krátkých filmech. V roce 1948 v komedii Postel o 5 HP aneb Probuzení na ulici o muži, který si auto, zaparkované před hotelem, přiváže pro jistotu k posteli, a rok později v osvětovém dramatu I andělé ztrácejí trpělivost. A jeho milostný život začalo brzy napjatě sledovat celé okolí. Ta první velká láska se jmenovala Marie Černocká.
Pokračování v pondělí 20. dubna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Český rozhlas, Česká televize, Vlasta, 1000 a jeden příběh, Jaroslav Kříženecký: Jiří Adamíra – noblesní král českého jeviště)
Vložil: Adina Janovská