Věra Kubánková, z jedenácti manželek čtvrtá v pořadí
15.04.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Věra Kubánková v historické komedii své někdejší lásky, scenáristy, básníka, dramatika a publicisty Jiřího Šotoly, Cesta Karla IV. do Francie a zpět. Záznam představení pražského Realistického divadla pořídila Česká televize v roce 1981.
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Babičce z Řachandy tleskala v souboru legendárního divadla Otomara Krejči celá Evropa.
Pokračování z pondělí 13. dubna
Po hrůzách, které napáchaly v Brně v listopadu 1944 americké bombardéry, Věra Kubánková jen shodou náhod nepřišla o život a v podnájmu jí nezbylo vůbec nic, takže se prostě sebrala a vrátila se k rodičům do Hradce Králové. A v nastalém zmatku, v němž některé oběti ani nebyly nalezeny, po ní nikdo nepátral. Navíc situace houstla, fronta se nezadržitelně blížila a nacisté už měli úplně jiné starosti, než pátrat po totálně nasazených, kteří někam zmizeli. Naštěstí, protože další peklo na moravskou metropolí se rozpoutalo v dubnu 1945. Sovětské bombardéry, shazující tříštivé bomby, zaútočily poprvé 8. dubna, za krásného počasí, v neděli odpoledne a bez varování sirén. Sověti bombardovali Brno až do osvobození Rudou armádou 26. dubna 1945. Stovky lidí to zaplatily životy a v nemocnicích nevěděli kvůli množství zraněných, jam dřív skočit. Po osvobození u Věry touha po divadle definitivně zvítězila. V roce 1948 úspěšně ukončila studium n brněnské konzervatoři a vzápětí nastoupil do prvního angažmá v Jihlavě, v době, kdy se soubor po letech působení v různých městech definitivně přestěhoval do budovy Městského divadla.
Evropská senzace u Krejči
Už po dvou sezónách přešla na scénu zlínského, tehdy ovšem gottwaldovského Divadla pracujících. A teprve po dalších dvou letech se dostala mezi opravdu výrazné herecké osobnosti v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého na pražském Smíchově (dnešní Švandovo divadlo). Postupně si prošla širokým rejstříkem postav, od lyrických mladých dívek přes dramaticky ztvárněné zralé ženy po komedie. Mimořádně významnou etapu její kariéry ale znamenaly roky 1967-1972 v Divadle Za branou pod vedením Otomara Krejči. „Dostala jsem nabídku, což tenkrát bylo něco neslýchaného. Přišel mi do divadla dopis, že mně Otomar Krejča nabízí ve Třech sestrách roli Olgy. Tenkrát nebylo zvykem, že by herci pobíhali po různých divadlech. Byla jsem z toho úplně vedle,“ přiznala ve svém posledním velkém rozhovoru, který poskytla Lidovým novinám. Legendární představení se dočkalo více než dvou stovek repríz a divadlo s ním slavilo úspěchy i na zájezdech po celé Evropě.
Příliš krátký návrat
Po uzavření Divadla Za branou se vrátila na dalších sedmnáct let do Realistického divadla, po obnovení Divadla Za branou v roce 1991 znovu vstoupila na jeviště pod Krejčovým vedením. „Já ho obdivovala. Byl sedlák, opravdický sedlák. Vynikající herec, v němž se geniálně spojily intelektuální schopnosti s určitou zemitostí, s tím sedlákem v něm. A to bylo mimořádné… Zavolal mi, jestli chci, no bodejť bych nechtěla.“ I činnost druhé Krejčovy scény ale bohužel byla po několika letech ukončena. Kamera ji sice objevila teprve na prahu středních let, přesto stihla ztvárnit téměř stovku postav, převážně v televizních inscenacích a seriálech. Většina ale byla vedlejší až epizodní a nikdy nedosáhly významu jejího působení na jevišti. Poprvé si zahrála v roce 1959 ve studentském krátkometrážním snímku Hynka Bočana Návštěva. Jejími prvními celovečerními snímky se staly o dva roky později rodinný dobrodružný film Ledové moře volá a drama režiséra Jiřího Krejčíka Labyrint srdce.
Kamera si dala načas
A protože na stříbrné plátno vstoupila až na prahu čtyřicítky, hrála převážně matky mladých hrdinů, případně manželky, a mezi jejími výstupy před kamerou byly i několikaleté přestávky. Vidět jsme ji mohli například v komedii Causa Králík z roku 1979, natočené podle scénáře Jaroslava Dietla, či o pět let později v romantickém psychologickém dramatu režiséra Jaromila Jireše Prodloužený čas. V obou filmech ztvárnil hlavního hrdinu nezapomenutelný Miloš Kopecký a byly na dlouhou dobu její poslední filmové role. Od sedmdesátých let se ale podstatně více začala prosazovat v televizi, která jí nabídla i výraznější příležitosti v inscenacích i seriálech, mimo jiné v Dobré čtvrti, Hraběnkách či Nemocnici na kraji města – nové osudy. A jako babička se několikrát objevila i na filmovém plátně.
Virtuální duet:
Jedna z jedenácti
Jejím prvním manželem nyl kolega Josef Kalena, pak si vzala rozhlasového režiséra Karla Weinlicha, který se proslavil nejen několika stovkami pohádek a dětských pořadů, ale ještě mnohem víc mimořádně košatým soukromým životem. Oženil se totiž jedenáctkrát a Věra byla nakrátko jeho čtvrtou manželkou. Dalším manželem se pak stal o dva roky mladší divadelní režisér a příležitostný herec Emil Kadeřávek. Měla syny Jana a Ilju, který žije v Rakousku, a od roku 1994 byla oficiálně v penzi. Divadlo ale neopustila. Hostovala například v Divadle Na prádle nebo v Divadle Radka Brzobohatého, velký úspěch sklidila i se svou babičkou ve hře O žlutém kopci v Divadle Na zábradlí v roce 2007. O rok později, v 84 letech, hrála hned na třech pražských scénách současně a udivovala diváky i kolegy neuvěřitelnou vitalitou. „U divadla jsme všichni praštění,“ říkávala, vždy když se někdo obdivoval jejímu elánu.
Ve filmech svých studentů
Současně se často objevovala i před televizní kamerou a velmi ráda se realizovala i v rozhlase, kde se podílela na dramatizaci našich i světových literárních děl a recitovala verše. Překvapivou popularitu u mladých si získala v osmdesáti letech účinkováním v klipu skupiny Tata Bojs Virtuální duet. Čtyři roky také působila jako pedagožka na pražské DAMU a často se objevovala i ve studentských filmech. Nedílnou součástí její práce také bylo dlouholeté působení v dabingu. Před kamerou se objevila ještě v roce 2005 v roli babičky v komedii Jana Prušinovského Kobry a užovky, a pak ještě jako kořenářka v pohádce Řachanda. Satisfakcí za dlouholetý přínos české kultuře se pro ni stala Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství, kterou obdržela v roce 1999, a Cena Thálie za celoživotní mistrovství na divadle, jež jí byla udělena v roce 2006.
Do poslední chvíle
Poslední roky byla její kariéra spjata s pražským Divadlem Na Jezerce. Kolegové ji doslova zbožňovali, takže při velkolepé oslavě devadesátin od nich dostala obrovskou kytici, a navíc ještě šek na třicet tisíc. Zemřela ve středu 13. dubna 2016, do oslavy 92. narozenin jí zbývalo pouhého čtvrt roku. „Já sám ji nesmírně obdivuji, jak umí být v tolika letech čilá a energická. Řekl bych, že má mnohem víc energie než mnozí mladí herci. V Petrolejových lampách, které jsme hráli ještě minulý rok, měla třeba monolog, kde stála na stole,“ obdivoval její neustálou chuť hrát Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce, které smutnou zprávu oznámilo.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Lidové noviny, Český rozhlas, Česká televize, Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945-1991, Česká divadelní encyklopedie)
Vložil: Adina Janovská