Věra Kubánková málem zahynula v ohnivém pekle
13.04.2026
Foto: Městské divadlo Zlín - Rostislav Zahradníček
Popisek: Věra Kubánková v roce 1952, jako Terezka v báchorce Josefa Kajetána Tyla Tvrdohlavá žena
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Slovenský štát na vlastní kůži, jak přijímací komise zabila romantickou první lásku a děsivé peklo, v němž posila pro Hitlerův průmysl málem přišla o život.
Manželky, matky, babičky, kouzelné pohádkové stařenky… naposledy kořenářka v pohádce Řachanda, která měla premiéru jen několik týdnů před její smrtí. Do poslední chvíle stále stejně temperamentní dáma nabitá energií, jejíž umění navždy ovlivnil v šedesátých letech legendární Otomar Krejča. O své osudové zážitky se Věra Kubánková podělila s druhými jen výjimečně, takže jen málokdo ví, že stále usměvavá a kdysi velmi půvabná dívka prožila v mládí několikrát chvíle, kdy jí šlo doslova o život.
Bleskurychlý útěk
Rané dětství prožila na východním Slovensku v Prešově, 22. července 1924 se ale narodila v Košicích, protože tenkrát v Prešově ještě porodnice ani nebyla. Její otec byl totiž důstojník a v té době tam právě sloužil. „Na počátku dvacátých let bylo zčásti zaostalé a po vzniku Československa se tam vrhla česká inteligence, aby jim pomáhala, což nám myslím, Slováci doteď nemůžou odpustit,“ vyprávěla ve svém posledním velkém rozhovoru, který poskytla Lidovým novinám. „Nebyli tam učitelé, profesoři, lékaři, moje teta tam jela například léčit trachom, což je vážná oční infekce, kterou tehdy bylo Slovensko hodně postižené.“ A pak s rodiči prožila rychlý úprk zpátky do Čech, poté co vypukly protičeské nálady a vznikl Slovenský štát.
Utajené přijímačky
Rodina se usadila v Hradci Králové, kde Věra začala studovat na gymnáziu. Díky Babičce, která byla vášnivá ochotnice, se brzy zamilovala do literatury a poezie, ráda recitovala a už během studia se zúčastnila několika soutěží. „V šestnácti jsem začala chodit se svou první láskou Jiřím Šotolou (nejen pozdější úspěšný televizní a filmový scenárista, ale především básník, prozaik, dramatik a publicista – pozn. autorky), který se chystal na pražskou konzervatoř. Tak jsem šla taky, jeho vzali, ale mě ne, že prý nemám usazený hlas. Což byla úplná blbost. Pravda je, že jsem mluvila vysokým hláskem, ale od toho je právě škola, aby to změnila.“ Po herectví ale moc toužila, takže se bez vědomí rodičů přihlásila současně i na brněnskou konzervatoř. „Tam to bylo o čtrnáct dní později a vzali mě.“ Jenže právě mládež, narozená v roce 1924, byla určena jako posila zbrojního průmyslu, který zásoboval nacistickou armádu.
V roce 1956 s Josefem Vinklářem v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého ve hře Bouřlivý rok; foto se svolením Švandova divadla Praha
Ohnivé inferno nad Brnem
„Nejdřív to vypadalo, že mě to mine. Po zavření vysokých škol už jsme tomu neunikli. S kamarádkou Helenou Trýbovou nás poslali do továrny na plynové masky, která byla na Cejlu. A během amerického bombardování Brna unikla smrti řízením šťastného osudu opravdu jenom o vlásek. „V té fabrice byla strašná otrava a ten den, kdy byl strašlivý nálet na Brno, nás s Helenou poslali na pobočku, která byla asi o tři ulice dál. Když to začalo, běžely jsme do krytu, na to se nedá zapomenout.“ Toho dne, v pondělí 20. listopadu 1944, vzlétlo z letecké základny v italském Bari 476 amerických bombardérů. Nad Brno jich zamířilo 149 a při kobercovém náletu v husté mlze svrhly asi 2500 pum, některé časované. Nálet probíhal ve třech vlnách. V ten den byl v Brně právě na inspekční cestě K. J. Frank, který se schoval ve Starobrněnském klášteře.
Bylo to o vlásek
Při náletu přišlo zhruba 6000 lidí o své domovy, zahynulo i šestnáct pracovníků Nejvyššího soudu, ve škole na Mendlově náměstí zemřelo v krytu čtyřicet dětí v horké vodě z parního potrubí. Stejným způsobem málem přišel o život v zavaleném sklepě v Údolní ulici i pozdější populární zpěvák Milan Chladil, kterému se naštěstí podařilo včas upozornit hasiče. „Byla tam obrovská železná vrata, která se chvěla. Trvalo to skoro do večera, a my pak museli obcházet hořící trosky, abychom se vůbec dostaly domů. A naše fabrika byla v rozvalinách. V podnájmu to taky vypadalo hrozně, tak jsem se sebrala a jela domů a na všechno se vybodla.“ Továrna dostala přímý zásah, mrtvých tam byly stovky a nikdo prý nevěděl, kdo všechno tam vlastně zůstal. „V podstatě jsem se podruhé narodila. Byla to neuvěřitelná náhoda. Nikdy předtím nás na žádnou pobočku neposílali, až v ten den.“
Pokračování ve středu 15. dubna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Lidové noviny, Český rozhlas, Česká televize, Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945-1991)
Vložil: Adina Janovská