Co mi poradila mrtvá Anička na tajemném hřbitově. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
11.04.2026
Foto: Se svolením Kudy z nudy
Popisek: Svatá holčička na pražském Malostranském hřbitově
Kdo si myslí, že Malostranský hřbitov (tedy hřbitov mrtvých z Malé Strany) je na Malé Straně, ukrutně se mýlí a nečetl Nerudovy povídky.
Abych ty, co mají tuto mezeru, dlouho nenapínal, prozradím jim, že ten hřbitov je tam, co jezdí tramvaje od Anděla nahoru po Plzeňské ulici, na konci Smíchova a začátku Košíř. Plzeňskou ulici kdysi trochu rozšířili, kousek hřbitova ubrali, ale přesto je dosud vidět i z tramvaje devítky hned nalevo za kostelem.
Já vždycky jezdil právě takhle okolo, a tak jsem byl zvědavý. Jednou jsem měl volnou chvilku, zaparkoval jsem auto u hudebky v Košířích a loudal se ke hřbitovu. Přicházel podvečer a skulinou mezi Černým vrchem a starými i novějšími činžáky probleskovalo růžové světlo červánků a ozařovalo skoro celý hřbitov, porostlý břečťanem. Kousek za náhrobkem biskupa Leopolda hraběte Thun-Hohensteina, který žil na košířské usedlosti jménem Cibulka, je ještě jeden malý náhrobek. Je to socha malé ležící holčičky se sepjatýma rukama.
Jmenovala se Anička Degenová a umřela, když jí byly tři roky. Říká se jí Svatá holčička a hned vysvětlím, proč. Odmalička byla hodná a pomáhala ostatním dětem. Jednou když si hrála s panenkou, asi trochu neopatrně vykloněná z okna ve čtvrtém patře, panenka jí vyklouzla, Anička ji chtěla zachytit, vypadla z okna a od té doby plní přání dětí, které za ní zajdou. A pomáhá nám i nevyžádaně. Proto jí občas někdo přinese květinu a zapálí svíčku.
Na chvíli jsem se zastavil a díval se na hrobeček. Jako by se světlo červánků rozzářilo nějak víc. Socha holčičky na náhrobku se posadila a ukázala mi rukou, abych šel blíž.
„Ahoj,“ povídala. „Přišel jsi za mnou?“
Mlčel jsem a jen tak postával.
„Také se ti to už krátí, viď? A tady se ti líbí. Jenže sem tě už nepustí. Poradím ti. Až přijde tvůj čas, nech se spálit, a ať tě potom rozsypou kolem mého pomníku. Budeme tu spolu.“
Holčička Anička na mě mile koukala a mě nenapadlo nic lepšího, než udiveně poděkovat za radu. Teď už slábnoucí světlo červánků stále probleskovalo mezi náhrobky.
V kapse mi cinkl telefon. Na displeji se rozzářila reklamní zpráva:
„Teplota žáru pece při pohřbu žehem je asi 900 stupňů. Kdybyste potřebovali další informace, zeptejte se mě?“
Že by umělá inteligence?
Podíval jsem se zpět na kamennou holčičku. To už spořádaně ležela na svém náhrobku a jakoby pobaveně se usmívala.
Jemně jsem jí zamával a pomalu se loudal k východu. U brány jsem se ještě otočil a podíval se proti zbytku růžového slunečního světla zpátky tam, kde, teď už skrytý za sochou hraběte Thuna, stál náhrobek tříleté holčičky. Po Plzeňské ulici prosvištěla tramvaj. Asi devítka…
Vložil: Jaromír Janák