Zítra se to bude v Praze štěpit. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Trocha srdečnosti do té nenávisti

Zítra se budou Prahou pod zástavou humanity plížit aktivisté při Pochodu pro život. Proti nim se pod zástavou humanity postaví aktivisté z progresivně levicového spektra společnosti. To, co je pro jednoho „vražda", je pro druhého „svoboda". Takové paradoxy nám potáhnou ulicemi hlavního města. Praha se vybouří, dětem bude nadáno do fašistů a v neděli zase, už zase vyjde slunce a zahřeje a trochu poléčí ty naše náhle vyhřezlé společenské abnormality.

Pochod pro život je ve své podstatě pěkný. Demonstrace oslavy života, mateřství a křesťanských hodnot. Není to nic, co by v současné době a míchání nálad i názorů v ČR ohrožovalo společnost. Je dobré si vkládat do hlav, že zrození nového člověka je radost pro celou společnost. Protože právě na tom společnost roste a nekrní. Však kdo by rodičům jiný řekl, že se tragicky mýlili, když ne jejich děti. S jakým pobavením hledím na to své čtyřhlavé potomstvo, když mě poučuje a říká, že jsem starý a už věcem nerozumím. Moudře pokývu hlavou a pravím, že teď je to na nich, aby mi vysvětlovali taje existence. A sem tam jejich nadšení zkoriguju poznáním minulého. Asi to tak má být.

Pochod pro život je mi sympatický. Ale právě s ohledem na bohatost naší společnosti v její různosti. Pochod pro život není kimovsky povinný, neurčuje běh samotné společnosti. Jen je to v kontextu naší doby demonstrace krásy pokračujícího lidského života. Jsem si vědom toho, že kdyby taková politika ovládla společnost, zle by se jí vedlo. Protože křesťanské hodnoty jsou dobré, když k nim člověk může dobrovolně přistoupit a nechat se jimi zušlechťovat. Kdyby diktovaly, stanou se brzdou všeho, jak jsme zažili v minulých stoletích. Teď je to oslava života. A proti té není proč a co namítat.

Ale námitky přijdou. Proti pochodu se šikují progresivně levicové aktivistické spolky i jedinci. Ti se chystají, jako loni, zastoupit Pochodu pro život cestu, a řvaním a urážkami je dohnat k ukončení akce. Na ulici se tak za asistence urážek sejdou dva světy. Svět křesťansky konzervativní, který by jistě, pokud by měl tu moc, zakázal pod hrozbou uvěznění potraty. A svět progresivně levicový, který by prosadil s nadšením potraty klidně do patnáctého roku věku dítěte (vtipkuju, krista pána) a který má trochu bordel ve svém ultraliberálním rozdávání práv každému na potkání, včetně práva na surogátní mateřství, které po vzoru nosnic plodí potomky za valuty pro homosexuální páry.

Jen poznámka. Než se stal pochod Prague Pride kimovsky pro politiky a korporace prakticky povinný, i u něj se vlastně jednalo o oslavu vlastní sexuální orientace, proti které není moc co namítat. Není proč. Dokud tedy k jeho pořádání nepřistoupili importovaní ideologové, kteří z radosti tolerantního bytí udělali povinnou deklaraci ke stádu. Čímž to celé pohřbili a zničili. Zajímavostí je, že proti pochodu homosexuálů se masové a agresivní protipochody nepořádají. Ledacos to ukazuje. 

Dva světy, které řeší naše dosud rozumně umírněná a jasná legislativa, kdy potrat lze na požádání vykonat do 12. týdne těhotenství, do 24. týdne na doporučení lékaře při zdravotních důvodech a až do konce těhotenství, pokud je ohrožen život matky. Legislativa, která platí s mírnými změnami od padesátých let a která nám dává klid od kulturních válek, kterými žijí jiné země.

S takovou legislativou nám nehrozí, že upadneme do stavu polské hrůzovlády křesťanského konzervatismu. Připomeňme si příběh 37leté Agnieszky T. z Čenstochové. Agnieszka byla v prvním trimestru a čekala dvojčata. Do nemocnice se dostala 21. prosince 2021 s velkými bolestmi břicha a zvracením. O dva dny později, 23. prosince, v ní zemřelo první z dvojčat. Lékaři se ale rozhodli vyčkat a mrtvý plod v těle ponechali. Oficiálně to zdůvodňovali snahou zachránit druhé dítě, ale rodina a kritici polských zákonů byli přesvědčeni, že se lékaři báli zákrok provést, aby nebyli obviněni z nelegálního potratu. Situace se pak vyvíjela naprosto hrůzostrašně. Agnieszka musela v děloze nosit mrtvé dítě dalších sedm dní. Dne 29. prosince zemřelo i druhé z dvojčat. Ani poté lékaři nejednali okamžitě – k vyjmutí obou plodů došlo až 31. prosince, tedy dva dny po smrti druhého dítěte a devět dní po smrti toho prvního.

Během této doby se její stav logicky dramaticky zhoršil. Rodina uváděla, že Agnieszka dostala sepsi (otravu krve), přestaly jí fungovat orgány a její zdravotní stav byl kritický. I když byla později převezena do jiné nemocnice, nepodařilo se ji zachránit a 25. ledna 2022 zemřela. Zůstaly po ní tři děti a manžel.

Ukázka systému, který zašel do konzervativního extrému. Do ochrany života i za cenu zabití matky a zničení rodiny.

Pak tu máme extrémy z druhé strany. Pro příklad si ukažme do Velké Británie, které se trans politika natolik zvrhla, že státní klinika tlačila děti do změny pohlaví. Přičemž děti toho později hluboce litovaly. Před dvěma roky zase byla ve Velké Británii uzavřena klinika Gender Identity Development Service, která po několika málo hodinách sezení u dětí přistupovala k operativní změně pohlaví. Přičemž lékaři se báli praxi kritizovat, protože aktivisté, podobní těm, kteří zítra budou křičet na Pochod pro život, by je uhulákali až ke ztrátě zaměstnání i odborné pověsti (což není můj pocit, ale závěr vyšetřovací komise). Média takovým aktivistům naslouchala a k našemu neštěstí stále naslouchají (však uvidíme zítra, za padouchy v médiích budou účastníci pochodu, nikoliv jeho odpůrci).

Zítra půjdou Prahou dva extrémy. Jeden, který v naší krásně sekulární společnosti nemá šanci na příliš silnou politickou pozici. A druhý extrém, který svádí mladé k revoltě a víře v bezbožné zbožšťování sebe sama a svých práv. A to na úkor životaschopnosti společnosti. První extrém půjde bez extrému, protože nemá sílu, jen symboliku, druhý půjde s extrémem, protože má pocit, že sílu má, ač je vlastně duševně dospělému člověku venkoncem k smíchu pro svou tupou naivitu importované ideologie, která v usedle rozumném českém národě prostě nemá místo.

A v neděli vyjde slunce a bude zase dobře. Obzvláště českému národu, který na extrémní politiku jakékoliv ze stran příliš neslyší, protože mu přijde prostě pitomá. 

Vložil: Štěpán Cháb