V područí Neviditelné Ruky Trhu, která deformuje umění, jak říkal Boris Hybner
06.04.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Mistr české pantomimické školy Boris Hybner v dokumentu České televize z roku 2006 Třináctá komnata, v němž dostaly slovo i jeho první manželka, akademická malířka Jana Kremanová, a dcera Vanda Hybnerová
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Mim je živá socha. Měl by to být herec, který se vzdal textu, protože ho nepotřebuje. Je to ale i únik pod masku.
Pokračování z pátku 3. dubna
Mim je živá socha. Měl by to být herec, který se vzdal textu, protože ho nepotřebuje. Podle Borise Hybnera, který prý vlastně celý život čelil na jevišti své plachosti, je to ale i únik pod masku. Není to povolání ani role, ale stav mysli. „Osudy umělce, jeho trápení, pochybnosti, trýzeň, hledání, to už nikoho nezajímá. Z umělce se stal zaměstnanec sektoru služeb, romantická aura je fuč. Když jsem po devětaosmdesátém na Národní třídě zakládal svoji scénu Gag, vrátil se ze světa velký slovenský mim a divadelník Milan Sládek, jenž říkával, že si v kapitalismu připadá po představení jako kelímek od McDonalda. Zmačkat a vyhodit. Za těch dvacet let jsme se i my dostali do područí Neviditelné Ruky Trhu, která umění deformuje,“ posteskl si Boris Hybner v rozhovoru, který poskytl Reflexu společně s dcerou Vandou u příležitosti svých sedmdesátin.
Srážka s realitou
Invaze „spřátelených vojsk“ v srpnu 1968 a následná normalizace znamenaly pro celou zemi, jako když mašinfíra báječně rozjetého vlaku rázně dupne na brzdu. Dřívější energie, chuť do života a naděje na lepší budoucnost, kterou komunisté od padesátých let tak hlasitě hlásali, dech ale opravdu nabrala až v desetiletí následujícím, utrpěla tvrdou a bolestivou srážku s realitou. Život se kdekomu obrátil naruby, najednou do něj vstupovaly věci, které nás dříve ani nenapadly. Vzpomínám si, jak maminka pracně hledala slova, když se mi snažila vysvětlit, proč bych neměla poskakovat po chodníku a vykřikovat nahlas heslo Koldere, Koldere, nikdo ti to nežere, které kdosi napsal na schody za naší školou tak kvalitní barvou, že na nich vydržel ještě hezkých pár let. (Drahomír Kolder patřil do skupiny protireformních funkcionářů KSČ, kteří vytvořili tzv. zvací dopis, v letech 1969-1972 byl ministr s funkcí předsedy Výboru lidové kontroly – pozn autorky)
Z nouze ctnost
Padaly zákazy a omezení, řada umělců přišla o práci, ocitli se ve vzduchoprázdnu. I soubor Alfreda Jarryho úředníci v roce 1972 oficiálně rozpustili. Ctibor Turba raději začal hostovat v zahraničí, Bolek Polívka se stáhl na Moravu a Boris Hybner hledal, kudy dál. Zůstal v Praze, a protože miloval klasickou filmovou grotesku0 Charlieho Chaplina, Bustera Keatona, Laurela a Hardyho, začal vytvářet autorská klaunská představení, v nichž kombinoval pantomimu s filmovými projekcemi. V roce 1975 uvedl v Divadle Rokoko hru, nazvanou Na konci zahrady jménem Hollywood, a koncem sedmdesátých let už patřil k uznávaným umělcům. Svá představení rozvinul do celé trilogie (Gagman, Hvězdy, Pentimento) a s publikem je sdílel s obrovským ohlasem doma i v cizině. V roce 1978 založil s Turbou nový soubor Gag, zaměřený na moderní grotesku, a opět sklízel úspěch.
Vražedný fantom
Profesně byl na vrcholu kariéry, doma to ale vypadalo úplně jinak. Že má s alkoholem problém, si naplno uvědomil už po návratu ze světové výstavy EXPO ’67 v Montrealu, místo řešení pod vedením odborníků se ale oženil. Doufal, že ho rodinné štěstí zachrání. Jenže nepomohlo ani když se 30. září 1968 narodila dcera Vanda. Bydleli v nevyhovujícím bytě bez vody a záchodu, Boris buď nebyl doma vůbec, nebo přišel opilý. A často nepřišel vůbec. Opilecké tahy střídal s protialkoholní léčebnou, která nepomáhala, protože mu chybělo to nejdůležitější, rozhodnutí, odhodlanost a pevná vůle. A pak přišel den, kdy překročil všechny meze, spící miminko zapomněl v kočárku před hospodou na Národní třídě. A jeho manželka Jana si konečně musela připustit, že jediným možným řešení je rozvod. Boris odešel, za sebou nechal ženu, jejíž duše byla po okraj naplněna hořkostí a pocitem křivdy, a sedmiletou dceru, jejímuž dětství vtiskl podobu, kterou by nikdy nemělo dostat.
Gagman:
Prázdnota a vztek na celý svět
Nic jiného prý tenkrát necítil, publikum ale nic nepoznalo. Na jevišti zářil. V roce 1978 založil soubor Gag, s nímž pokračoval v rozvíjení němé filmové grotesky. Své dávné grotesky proměnil v šestidílný televizní seriál Gagman, který natočil režisér Juraj Herz, a za scénář získal prestižní Bronzovou růži z festivalu v Montreux. Zářil i v cizině, zahrál si i v Austrálii s vynikajícím ruským klaunem Slavou Poluninem v jeho světově proslulé Snowshow. Podruhé se oženil s Helenou Julišovou, narodila se jim dcera Lenka, i tento vztah skončil rozvodem, poté co Helena naplno poznala jeho alkoholové běsy a prázdnotu. Chápal, že á vážný problém, přestat pít ale nedokázal. Až jednou v hospodě zaslechl dva štamgasty, jak si říkají, že už je to prý s ním tak špatné, že do jara nevydrží. „Tak jsem se zvedl, zavrávoral a odešel. Už jsem se tam nevrátil,“ popsal později den, kdy se konečně odhodlal. Zvítězit dokázal a po návratu do života si prý vážil všeho mnohem víc.
Holka ve spartakiádním tričku
V roce 1990 se změnilo společenské klima, takže se s chutí pustil do nových projektů. Založil divadlo Gag, které fungovalo šest sezón v Paláci Metro na pražské Národní třídě. Postupně ale začaly narůstat jeho zdravotní potíže, pramenící mimo jiné i ze závislosti na alkoholu. Následoval definitivní krach, dokonce i dočasná nezaměstnanost. Až to ho přimělo začít bojovat, nad závislostí zvítězil a léta pak dokázal abstinovat. A pak poznal mnohem mladší Lucii, která si v divadle přivydělávala úklidem. „Jednoho dne se tady ve foyer objevila holka ve žlutém spartakiádním tričku, se smetákem, v teplácích s takovou tou prověšenou zadnicí, ale s nádhernýma očima. Přišla sem na brigádu.“ vzpomínal v dokumentu České televize 13. komnata. Postupně se stala šatnářkou, barmankou i produkční. Hlavně ale jeho třetí manželkou a matkou jeho nejmladších dětí Maxe a Žofie. Bylo mu přes šedesát a naštěstí poznaly už úplně jiného tátu.
Boj o život
Na HAMU stál v čele katedry nonverbálního divadla, zahrál si v několika filmech (U mě dobrý, Poslední vlak, Rafťáci), hlavně ale stále pracoval. Netušil, že se na něj osud zaměří ještě krutěji. „Mám rakovinu, den po setkání jsem zašel na prohlídku… Na stupnici nebezpečnosti od jedné do čtyř jsme na tři a půl. Nedokázal jsem skoro měsíc nové události zapsat,“ napsal si do deníku 4. září 2007. Přesto si nepřipouštěl, že to nemusí dobře dopadnout, vyrovnat se pak dokázal i s doživotním vývodem. V roce 2009 dostal Cenu Thálie za celoživotní přínos českému divadelnictví v oboru pantomimy, posbíral řadu ocenění na mezinárodních festivalech, procestoval svět. Onemocnění ho inspirovalo k napsání námětu na celovečerní film Klauni režiséra Viktora Tauše z roku 2013, v němž postavu, inspirovanou jeho osudem, ztvárnil Oldřich Kaiser.
Jako blesk z čistého nebe
Nepřestával věřit, že se jednou konečně stane součástí chystaného divadla pantomimy, dál toužil po své bluesové klaunérii, věřil, že bude hrát na Smíchově na ulici na kytaru a zpívat lidem… I v téměř pětasedmdesáti letech zůstával odvážným a optimistickým mužem, který překonal démona alkoholu a přežil rakovinu tlustého střeva s blues v hlavě a úsměvem na rtech. A pak počátkem jara roku 2016 učinil jeho snům definitivní konec neúprosný osud. Postihly ho dva infarkty, po nichž ho záchranka převezla do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Lékaři ho uvedli do umělého spánku, ze kterého se už neprobral. „Dne 2. dubna 2016 odešel po krátké náhlé nemoci skvělý člověk, clown, herec, dramaturg, režisér, scenárista, vysokoškolský pedagog a představitel české pantomimické školy Boris Hybner,“ znělo oficiální oznámení pro veřejnost, které napsala žena, která po něm zdědila z jeho pokladů nejvíc, mimořádný a všestranný talent. Jeho nejstarší dcera, herečka Vanda Hybnerová.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Reflex, Boris Hybner: Clownovo pozdní blues, Boris Hybner: WC Pocket Revue)
Vložil: Adina Janovská