Takové pohádky by děti slyšet vůbec neměly. Záhady života

Jsou Velikonoce a televize vysílá jednu pohádku za druhou. A ty nejoblíbenější samozřejmě nechybí. Víte ale, že většinu z nich by v původní verzi děti vůbec slyšet nechtěly? Proč? Jsou to totiž doslova krváky!

Koncem roku 2002 německé noviny přinesly hrůzný příběh. Jednačtyřicetiletý obyvatel Rottenburgu zabil a snědl dvaačtyřicetiletého inženýra z Berlína, poté co se s ním setkal osobně. Kanibal přiznal, že jeho posedlost pojídání lidí začala poté, co si jako dítě přečetl pohádku bratří Grimmů Jeníček a Mařenka. Toto je jen jeden příklad, jak pohádky zasahují do našich životů. A přitom kanibal z Rottenburgu ještě četl lehčí verzi zmíněného příběhu…

Kdo četl Pohádky bratří Grimmů, vydané v roce 1969, nestačil se divit. Hrdinové pohádek tu nahážou kusy svých milých do kotle, počkají, až vařící voda oddělí maso od kostí, ty pak vyjmou, poskládají na zem, potřísní je živou vodou a jejich milí opět vstanou do života, mladší a krásnější než dříve… Trochu morbidní zmrtvýchvstání, že?

Drsná doba, drsné příběhy

Podle psychoterapeutů je možné hlavní motivy pohádek aplikovat na život člověka. Dobro by vždy mělo zvítězit nad zlem a za slušnost a pomoc by měla přijít odměna. Pohádky formují hodnoty a určují hranice práva a toho, co je morální. Většina pohádek, které známe z dětství, však překvapivě byla silně upravena.

Americký novinář John Taylor Gatto (1935-2018) ve své knize Podzemní historie amerického vzdělávání (The Underground History of American Education) publikoval zajímavou studii o historii dnes již slavných pohádek, jako je například Popelka. Tato dodnes oblíbená pohádka má po celém světě přes sedm stovek verzí. V Koreji se jmenuje Konchi, v Itálii Zezola a v Norsku Ashen-puttel. V dřívějších verzích, jako je verze Giambattisty Basileho, je Popelka poměrně krutá. Zlomí své maceše vaz víkem rakve a macešiny dcery si uříznou prsty na nohou, aby se jim do střevíce vešly nohy. Vyvstává přirozená otázka, jak mohly být takové příběhy vyprávěny malým dětem?

Folkloristé tento jev vysvětlují takto. Pohádky jsou součástí ústní lidové tradice a dospělí vyprávěli vše nejen dětem, ale i dospělým. Navíc ve středověku dospělí s dětmi nezacházeli jako s miminky a něžnými květinkami, ale jako s malými dospělými, přičemž mezi dospělými a dětmi nedělali velký rozdíl. A mimochodem, tehdy probíhala výchova mladší generace přirozeně. Děti spaly ve stejné místnosti s rodiči, matky rodily sourozence v jejich přítomnosti a u jídla se mluvilo o všem.

Máme to štěstí, že pro budoucí generace zachovali nádherné příklady ústní lidové tradice dva muži, kteří pohádky v jejich původním znění opravdu milovali. Jedním z nich byl Ital Giambattista Basile (1566–1632), který napsal Příběh pohádek (Lo cunto de li cunti, tj. Pohádka pohádek nebo také Pentamerone). Kniha obsahovala padesát sicilských pohádek a byla vydána v roce 1636.

Tím druhým je Francouz Charles Perrault (1628-1703). Jeho kniha Příběhy neboli pohádky z minulých dob, Pohádky matky Husy (Histoires ou contes du temps passé, Contes de ma mère l’Oye), obsahuje osm pohádek. Byla vydána v roce 1697 a sedm z nich se stalo klasikou včetně Popelky, Modrého ptáka, Šípkové Růženky, Palečka a dalších. Pojďme si tedy pár z těchto pohádek vyprávět…

Znásilněná Šípková Růženka porodila dvojčata

Podívejme se na příběh o spící, mrtvé princezně, známé všem od dětství jako Šípková Růženka. Věděli jste, že krásnou dívku neprobudil polibek statečného prince? Italská verze tohoto příběhu z roku 1636 vypráví, jak kolemjdoucí mladík spící dívku znásilnil. Ale půjdeme na to od začátku…

Když se dívka narodila, zlá čarodějka jí předpověděla hroznou smrt, zemře bodnutím otráveným vřetenem. Princeznin otec nařídil odstranit všechna vřetena z paláce, ale naše kráska (jmenovala se Thalia) se i tak píchla o vřeteno a padla k zemi mrtvá. Král, její truchlící otec, položil bezvládné tělo své dcery na trůn potažený sametem a nařídil Thalii odnést do malého domu v lese. Dům poté sloužící zamkli a odešli, aby se už nikdy nevrátili.

Jednoho dne lovil v lese cizí král. V jedné chvíli mu však uletěl jeho milovaný sokol, sedící mu po celou dobu honu na ruce. Král se za ním tryskem na koni rozjel, když tu náhle narazil na malý domek. Pomyslel si, že sokol snad mohl vlétnout někudy do domku, a tak vlezl oknem dovnitř. Sokol tu sice nebyl, zato však našel princeznu, sedící na trůnu. Král si myslel, že dívka snad jen spí, proto se ji pokusil probudit. Ale ani plácnutí po tvářích ani křik Thalii neprobudily. Král, okouzlen dívčinou krásou, Thalii odnesl do postele a „natrhal květiny lásky“. Poté co nechal krásku na posteli, vrátil se do svého království a na tuto událost zapomněl.

Uplynulo devět měsíců. Jednoho krásného dne princezna Thalia během svého hlubokého bezvědomí porodila dvojčata, chlapce a dívku, kteří leželi vedle ní a krmili se z jejích prsou. Není známo, jak dlouho by to trvalo, kdyby jednoho dne chlapec neztratil matčin prs a nezačal jí cucat prst. Ten, do něhož se zapíchlo vřeteno. Otrávený trn vyskočil a princezna Thalia se probudila v opuštěném domě. Byla tu úplně sama, kromě dvou rozkošných miminek, která se objevila kdoví odkud…

Mezitím si cizí král vzpomněl na spící dívku a na své dobrodružství a znovu vyrazil na lov do těch končin. Nahlédl oknem do opuštěného domu a ke svému překvapení tam spatřil krásné trio. Král kajícně princezně Thalii všechno vyprávěl, přiznal své morální pochybení, a dokonce v domku několik dní zůstal. Nakonec se však musel vrátit, a tak při odchodu Thalii slíbil, že pro ni i s dětmi brzy pošle, během těch několika dnů se totiž do sebe zamilovali.

Když se král vrátil domů, nemohl na setkání s princeznou zapomenout. Každý večer opouštěl své královské lože, chodil do zahrady a myslel na krásnou Thalii a jejich děti, chlapce jménem Slunce a dívku jménem Měsíc.

Jeho žena, tedy královna, které z nějakého důvodu o novorozencích neřekl, však začala něco tušit. Nejprve vyslýchala jednoho z králových sokolníků, a poté zastavila i posla, který nesl králův dopis Thalii.

Mezitím se nic netušící Thalia vydala i s dvojčátky svému milému v ústrety. Královna však nařídila, aby všichni tři byli zajati. Thalia byla zavřena do kobky v podzemním žaláři a miminka měla být zabita, uvařena v několika pokrmech a podána králi k večeři. U večeře, zatímco král chválil masové koláče, královna stále mumlala: „Mangia, mangia, sněz si ten svůj!“ Král, unavený posloucháním mumlání své ženy, ji náhle přerušil: „Samozřejmě, že sním ten svůj, vždyť tvé věno nestálo ani za haléř!“

Zlá a uražená královna však stále nebyla spokojená. Zaslepena touhou po pomstě přikázala, aby ji sluha zavedl do zámeckého podzemního vězení za princeznou Thalií. „Ty odporný tvore,“ řekla královna, „teď tě za to, že jsi svedla krále, zabiju!“

Princezna vzlykala a křičela, že to není její chyba, vždyť král jí „rozbil pevnost“, zatímco spala, královna však byla neoblomná. „Rozdělej oheň a hoď ji do něj!“ přikázala svým služebníkům.

Zoufalá princezna s naříkáním prosila o splnění svého posledního přání, chtěla se před smrtí svléknout do lněné košilky. Její šaty byly vyšívané zlatem a zdobené drahými kameny, a tak chamtivá královna po krátkém přemýšlení souhlasila. Princezna se svlékala velmi pomalu. A jak si svlékala jednotlivé části oděvu, vydala velmi hlasitý, žalostný výkřik.

Král, který se procházel zrovna po nádvoří, její výkřik uslyšel. Vtrhl do žaláře, srazil královnu k zemi a požadoval zpět svá dvojčata. „Snědl jsi je sám!“ zakřičela na něj zlá královna a král se rozplakal. A pak nařídil královnu upálit v ohni, který už hořel.

 V té chvíli dorazil kuchař a přiznal se, že neuposlechl královnin rozkaz, nechal dvojčata naživu a nahradil jejich maso beránčím. Radost rodičů neznala mezí! Poté co políbili kuchaře i sebe navzájem, žili šťastně až do smrti…

A Basile končí příběh následujícím morálním ponaučením: „Někteří lidé mají vždycky štěstí – i když spí.“

A co pohádka o Popelce?

Tady nám doslova teče krev proudem. Popelčiny nevlastní sestry se totiž musely uchýlit k sebepoškozování, aby si mohly střevíček vyzkoušet. První evropskou pohádku o Popelce napsal také Basile, avšak v původní verzi Popelka nikdy neztratila svůj skleněný střevíček.

Tato holčička se jmenovala Zezolla, zkratka pro Lucresuzza, a už jako dítě projevovala vražedné sklony! Spikla se se svou chůvou a zabila svou zlou macechu. Řekla jí totiž, aby se podívala do rakve své předchůdkyně, Zezolliny matky, protože tam mohou být nějaké cennosti. Chamtivá macecha se nad rakev naklonila, Zezolla náhle přirazila víko rakve… a zlomila jí vaz!

Poté co pohřbila macechu, přesvědčila Zezolla svého otce, aby si vzal za ženu její chůvu. Život si tím však Zezolla nijak neulehčila, protože šest dcer její chůvy jí ztrpčovalo život. Neustále prala, uklízela a hrabala popel z kamen a krbů. Z tohoto důvodu dostala přezdívku Popelka.

Jednoho dne však Zezolla narazila na kouzelný strom, který dokázal plnit přání. Stačilo jí jen pronést kouzlo: „Ó kouzelný strome! Svlékni se a obleč mě!“ Poblíž tohoto stromu se Popelka oblékala do krásných šatů a chodila na plesy.

A tak ji spatřil i sám král a samozřejmě se okamžitě zamiloval. Vyslal svého sluhu, aby Zezollu našel, ale po krásce ani stopy, proto se sluha vrátil s nepořízenou. Zamilovaný vládce se rozzuřil a zvolal: „Přísahám na duše svých předků, pokud nenajdeš tu krásku, zbiju tě holí a nakopnu tě tolikrát, kolik máš chlupů v hnusném plnovousu!“ Sluha, chráně si vlastní zadek, měl napodruhé štěstí. Našel Popelku, chytil ji a nacpal do kočáru. Zezolla však zavolala na koně a ti se nečekaně rozjeli. Sluha spadl z kočáru společně s dalším kouskem Popelčina oděvu. A s tímto předmětem se vrátil ke králi. Vládce seskočil z trůnu, radostně jej popadl a začal ho líbat…

Co myslíte, že to bylo? Hedvábný střevíček? Zlatá bota? Skleněný střevíček?

Vůbec ne! Byla to pianella, nástavec na botu, podobný chůdám s korkovou podrážkou. Přesně takové nosily ženy renesanční Neapole! Tyto vysoké nástavce na boty chránily dlouhé dámské šaty před špínou a prachem a jejich výška se obvykle pohybovala od 15 do 45 centimetrů.

Představte si tedy krále, jak si k hrudi něžně tiskne tak velký a neforemný předmět, jako je tato pianella, a nejenže ho svírá, ale vrká nad ním jako holoubek: „Jestliže mi není souzeno tě najít, má lásko, pak zahynu v nejlepších letech. Ale najdu tě, má lásko, ať to stojí cokoli!“

Mladý král pak rozeslal po celém království posly, aby na každé ženě, kterou našli, vyzkoušeli tyto „chůdy“. A tak byla nalezena Popelka.

Basileův příběh je plný romantismu a hovoří o poněkud zvláštním fetiši, botách. Severoevropské verze Popelky jsou však mnohem krvavější. Porovnejme italskou verzi se skandinávskou a norskou. Vezměte si například třetí dějství:

Princ nařídil, aby jeden schod palácové verandy byl potřen dehtem a na něj se přilepil střevíček místní Popelky, v těchto končinách zvané Aschen-puttel. Poté se princovi služebníci vydali po celém království hledat majitelku tak malé nožky. Až konečně dorazili k Popelčině domu. Kromě samotné ubohé dívky tu však žily i dvě nevlastní dcery. Nejprve si vyzkoušela pantoflíček nejstarší z dcer. Zamkla se ve své ložnici a pokusila se ho natáhnout, ale marně, překážel jí palec na noze. A tak jí matka řekla: „Vezmi si nůž a usekni si palec. Až se staneš královnou, už nebudeš muset tolik chodit!“ Dívka poslechla a pantoflíček jí seděl.

Potěšený princ, který po té zprávě hned přispěchal, okamžitě vysadil krásku na koně a jel do paláce, aby se připravil na svatbu. Jenže podvodnice neměla štěstí! Když procházeli kolem hrobu Popelčiny vlastní matky, ptáci sedící na stromech začali hlasitě zpívat: „Podívej se za sebe, podívej se za sebe! Ze střevíce kape krev, střevíc byl příliš malý a to za tebou není tvoje nevěsta!“

Princ se ohlédl a skutečně spatřil, jak se z dívčího střevíce řine krev. Vrátil se tedy do Popelčina domu a dal vyzkoušet střevíc druhé dceři macechy. Pata této dívky byla však příliš silná a střevíc jí také neseděl. Matka dala i druhé dceři stejnou radu. Dívka vzala ostrý nůž, uřízla si část paty a skrývajíc bolest, vmáčkla si nohu do střevíce. Radostný princ posadil svou další nevěstu na koně a ujížděl na hrad.

Jenže… ptáci byli na stráži a opět podvod prozradili. Napotřetí se princ vrátil do stejného domu, našel svou Popelku, oženil se s ní a žil život v naprostém štěstí. Závistivé dívky byly oslepeny a zbičovány, aby se jim zabránilo toužit po tom, co patří jiným…

Ano, právě tato verze sloužila jako základ pro moderní pohádku, jen vydavatelé ze soucitu s malými dětmi ze své verze vymazali i sebemenší náznak krve.

Popelka – krásná prostitutka … i chyba v překladu

Mimochodem, pohádka o Popelce je jednou z nejoblíbenějších pohádek na světě. Existuje už 2500 let a během této doby se objevilo na sedm stovek jejích verzí. Nejstarší verze Popelky se našla ve starověkém Egyptě, kde matky vyprávěly svým dětem pohádku na dobrou noc o krásné prostitutce, koupající se v řece. Té orel ukradl z hromádky oblečení sandál a odnesl jej faraonovi. Sandál byl tak malý a půvabný, že faraon okamžitě vyhlásil celostátní pátrání. A když našel Popelku-Fodoris, samozřejmě se s ní na místě oženil.

Mimochodem, moderní verze Popelky, kterou napsal Charles Perrault, se k nám také nedostala ve zcela přesné verzi, a to kvůli chybě v překladu. V Perraultově verzi Popelka ztratí kožešinou lemované střevíce, nikoli křišťálové střevíčky (pantoufle de vair – kožešinové střevíce byly zaměněny za pantoufle de verre – skleněné střevíce).

Příběh nás natolik uchvátí, že ani neuvažujeme o tom, jak by se Popelka musela ve skleněných střevíčcích cítit! Kolik kroků byste v takových střevících asi dokázali ujít? A jakou průpravu musela Popelka mít, když v nich musela běhat a tančit?

Tři medvídci

A máme tu třetího kandidáta na bourání dětských iluzí. Stará žena se vloupá do domu medvědů. Byla to stará, otrhaná žebračka a trvalo téměř sto let, než se proměnila v malou zlodějku se světlými kudrlinkami…

Anglický básník Robert Southey (1774–1843) tuto pohádku vydal v roce 1837 a vybavil ji frázemi, které jsou od té doby známým tématem pro každého rodiče: „Kdo seděl na mé židli?“ „Kdo snědl mou kaši?“

Jak napsal Southey, do domu se vloupala stará žena, snědla kaši, sedla si na židli, a pak usnula. Když se medvědi vrátili, vyskočila z okna. Jestli si zlomila vaz, nebo umrzla v lese, či byla zatčena a shnila ve vězení, to nevíme. Ale tři medvědi už o té staré ženě nikdy neslyšeli…

Po mnoho let byla tato verze pohádky považována za originál. Jenže v roce 1951 byla v torontské knihovně objevena kniha, vydaná v roce 1831, obsahující stejnou pohádku. Napsala ji pro svého synovce jistá Eleanor Mure (1799-1885).

A příběh paní Mure je poněkud zvláštní. Podle této verze vešla stará žena do domu tří medvědů, protože ji nedávno urazili. A když ji tři medvědi chytili, pomalu a důkladně probrali, co s ní udělají: „Hodili ji do ohně, ale nehořela. Hodili ji do vody, ale nepotopila se. Pak ji vzali a hodili ji do věže kostela svatého Pavla . A když se pozorně podíváte, uvidíte, že tam stále je!“

Verze pohádky, upravená anglickým romantickým básníkem Southeyem, přetrvávala poměrně dlouho, až do roku 1918, kdy kdosi nahradil šedovlasou starou ženu malou holčičkou.

Tak takové byly opravdu originály pohádek. Snad jsme vás nevyděsili…

Stanislav Karel Mayer

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, pohádky,