Jak v tom bruslí Američan, co je vlastně Rus. Sobota Jaromíra Janáka
04.04.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Krasobruslení - ilustrační foto
„Kapitalismus se potácí od krize ke krizi,“ říkával nám při hodinách marxismu-leninismu profesor doktor Stanislav Adam, dříve manekýn, a zálibně se přitom díval na pěkně vyvinuté poprsí naší spolužačky Marušky.
O poprsí spolužačky Marušky jsme my spolužáci toho věděli víc než on, ale jinak měl pravdu. Kymácející se kapitalismus i krásná poprsí, z obojího jsem dost hin, ale z toho druhého víc. (Zatím…)
Ale k věci: Konečně to skončilo a já mám klid. Mám na mysli mistrovství světa v krasobruslení v Praze. Protože čeho je moc, toho je příliš, jak se říká. Konečně přestanu trnout hrůzou, aby někdo z těch krasobruslařů nespadl a nenamlátil si, aby ti kluci ta tintítka i cvalíky holky chytili, když je zvednou nad hlavu, a když je pak následně od sebe zahodí někam do dálky a zvednou ruce vítězně nad hlavu a krasobruslařka dopadla na tu správnou nohu.
Konečně přestanu podávat manželce suché kapesníky, místo těch probrečených, ať už štěstím, nebo zoufalstvím nad tím, že její favorit I. M. místo skvělého skluzu na bruslích vzal pěknou dráhu po zadku na ledě. Nemusím už cítit s publikem, které nadšeně tleskalo i nešťastníkům, kterým to moc nejelo a potom to asi v šatně obrečeli. Už nemusím držet palce Iljovi Malininovi, který, ač z ruských rodičů, měl to štěstí, že se narodil v USA, takže na rozdíl od většiny sportovců, kteří mají jeho krev, může soutěžit na mezinárodních hrách, nad sebou s národní vlajkou země, která není z her vyloučena, protože žádnou nesmyslnou okupační válku nevede. (Tím myslím vlajku USA. Padesát smajlíků za to.)
Se smutkem v srdci jsem se rozloučil s krásnou Laurence Fournier Beaudry, která, i když už ne příliš mladinká, skvěle nahradila nosatou bývalou partnerku Guillauma Cizerona Gabriellu Papadakis. Ačkoli jsou všichni tři Francouzi, Gabriela se mi nelíbila, protože měla nos ještě větší než já. Ale ta Laurence! Snad bych se kvůli ní i naučil bruslit a hned, jak bych se udržel na obou nohách, bych ji přemlouval, aby to zkusila se mnou. Nakonec, i ten věkový rozdíl by nebyl tak křiklavý. Něco přes čtyřicet let… Co to je? To se dnes vlastně nosí.
Po zralé úvaze jsem se ale rozhodl, že to nechám tak, jak to je. Asi to bude lepší. Ne že bych nežárlil, to hodně. Když jsem viděl, jak si na ledě rozumějí, jak ohromné množství vzájemného citu (samozřejmě svázaného s profesionální dokonalosti) v sobě ti dva mají, odložil jsem zase z půdy už snesené brusle (stejně už ani nejdou nabrousit) a stáhnu se radši do ústraní. Budu se těšit na příští rok, i když to už nebude u nás v Praze, ale ve finském Tampere. Bohužel už ne neutrálním, ale to snad už bude na světě mír a pohoda, jaká vyzařovala ze všech účastníků letošního pražského mistrovství.
Na závěr několik citátů spjatých (nejen) s mým oblíbeným zimním sportem:
Máme ledová srdce.
Pohybujeme se na tenkém ledě.
Bruslíme v tom jako koza na ledě.
Prolomí se ledy?
„Nechoď, Vašku, s pány na led,
mnohý příklad známe,
že pán sklouzne
a sedlák si za něj nohu zláme.“
(Karel Havlíček Borovský, 1845!)
Vložil: Jaromír Janák