Král absurdity Boris Hybner: Squaterem za socialismu
03.04.2026
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Boris Hybner v záznamu představení z roku 1984 Někdo to rád horror
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Na českou divadelní scénu přivedl černý humor a jako jeden z mála našich umělců se už za minulého režimu prosadil i v západní Evropě.
Nezapomenutelný představitel české pantomimické školy byl mužem mnoha tváří. Excelentní mim a bluesman, herec, režisér, dramaturg, pedagog… Nejspíš si ho vybavíte jako vybavíte jako kouzelníka, který se přijde seznámit s osamělou učitelkou Evou v podání Evy Holubové v hořké komedii ze šedesátých let Pelíšky, kterou natočil režisér Jan Hřebejk v roce 1999 a k níž napsal Petr Jarchovský scénář na motivy povídek Petra Šabacha Hovno hoří. Jedinečný mim byl mimořádně složitá osobnost. Velmi rád žil ve svém světě, který výrazně poznamenala i celá řada zlozvyků, a dokonce i závislost, takže ani není divu, že jeho první manželka, akademická malířka Jana Kremanová, s níž měl dceru, úspěšnou herečku Vandu, o něm říkávala, že svůj mimořádný talent promrhal.
Kudy kam?
Narodil se 5. srpna 1941 v jihomoravském Vyškově, kde měl jeho otec, který byl skvělý kuchař, pronajatou restauraci v Besedním domě. Představu o synově budoucnosti měl jasnou, přál si, aby vykročil v jeho stopách a stal se také restauratérem. A možná by to tak i dopadlo, kdyby v secesní budově, která byla slavnostně otevřena už v roce 1886, nebyl kromě restaurace a bytu, v němž Hybnerovi bydleli, i divadelní sál. Boris v něm prý nevynechal jediné představení, také ale doprovázel sám sebe i kamarády na kytaru, věnoval se lehké atletice a samozřejmě hrál ragby. Po maturitě nastoupil do chemičky v Litvínově, ve studiu ale dál pokračoval. Nejprve na zemědělské škole, pak na pedagogickém institutu v Gottwaldově (dnešní Zlín), jako by stále ještě nevěděl, kterým směrem se v životě dát.
Dva kohouti na smetišti
Teprve ve Zlíně zřejmě konečně získal alespoň načas pocit, že to pravé konečně našel. Nejprve sice chodil půl roku na taneční konzervatoř, a pak ho navždy zaujala pantomima. Založil kabaret Reflektor, díky kterému jeho talent neunikl pozornosti, takže se už ve třiadvaceti letech poprvé představil jako mim v pražském Divadle Na zábradlí v souboru Ladislava Fialky, zakladatele československé školy klasické a moderní pantomimy. Uspěl tenkrát v konkurzu s etudou Saxofonista, už následující rok ale soubor opustil, protože si vývoj oboru představoval jinak. Dvě silné osobnosti na společném jevišti zkrátka bývají jako dva kohouti na jednom smetišti. Nastěhoval se do zchátralého domu pod pražským Vyšehradem, zřejmě historicky prvního squatu v Československu, zvaného Hanzlberk. Do bohémské komunity, ve které se střídali herci, básníci, sochaři, fotografové, spisovatelé, malíři…
Tanec kolem světa:
Absurdní svět
Střechou zatékalo, záchod byl venku na dvoře a vodu si nosili z pumpy, nikomu to ale nevadilo. Prošla jím nejedna budoucí významná osobnost, od Ladislava Fialky přes Václava Havla po amerického básníka jednu z vůdčích osobností beatnické generace Allena Ginsberga. A žila v něm i o tři roky starší malířka Jana Kremanová, do které se zamiloval. Oba měli svobodomyslnou duši a užívali si život naplno. Začal vystupovat v legendárním pražském kabaretu Alhambra v Černém tyjátru Jiřího Středy, osudovým se mu ale stalo setkání s kolegou Ctiborem Turbou, s nímž založil v roce 1966 Pantomimu Alfreda Jarryho (PAJ). A už jejich první představení, provokativně nazvané Harakiri, šokovalo publikum, protože na doposud něžnou, lyrickou a elegantní pantomimickou scénu poprvé přivedli černý humor a absurditu.
Nové divadlo
Díky pantomimě začal současně působit v Laterně magice, s níž odjel v roce 1967 do Montrealu na světovou výstavu Expo ‘67, která se konala od dubna do října. „Půl roku jsem hrál sedm představení obden, jednu a tu samou show. V životě jsem se tak nenadřel. Vydržet se to dalo jedině s flaškou v ruce,“ vzpomínal v roce 2006 v dokumentu České televize 13. komnata. „Když jsme se v roce 1967 vzali, rozpil se naplno,“ vzpomínala jeho tehdejší manželka Jana. „Nevěděla jsem, že kocovina je stav, kdy má člověk nejlepší úmysly něco měnit, jenže se to pak neděje.“ V roce 1968 sklidilo Harakiri mimořádný úspěch na festivalu pantomimy v Litvínově a z Hybnera, Turby a několika dalších mladých mimů se stali hvězdy nového divadelního směru. Tehdy měl Boris ještě spoustu práce, takže sám říkával, že si prý drže alkohol ještě jakžtakž od těla. Jenže pak přišel srpen 1968 a následná normalizace. V roce 1970 ještě Československá televize stihla Harakari natočit. „Neměl jsem co dělat, zůstala mi jen hospoda U Svitáků.“
Pokračování v pondělí 6. dubna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, Boris Hybner: Clownovo pozdní blues, Boris Hybner: WC Pocket Revue)
Vložil: Adina Janovská