Člověk sám sebe nespasí. Malé velikonoční zamyšlení

Foto: Se svolením Jan Paul (stejně jako obrázek v textu)

Popisek: Jan Paul, detail obrazu Ježíš, akryl, malba prsty, 2011

MONITOR JANA PAULA: Věci světské, pozemské, i věci transcendentní, vše přesahující, tajemné provázejí lidský život a od nepaměti vzrušují lidskou mysl svojí neuchopitelností. Velikonoce nevrcholí jen přeplněnými regály pozlátkového zboží a cukrkandlových zajíčků, jsou především oslavou na Velký pátek ukřižovaného Ježíše Krista, který třetího dne vstal z mrtvých.

Pro mnoho lidí zbytečná oběť, pro křesťany naděje na věčný život. V historii lidstva nenajdeme více vzrušující příběh. Bůh na sebe vzal lidskou podobu, vtělil se do Ježíše Nazaretského a nechal se ukřižovat, aby nás spasil. Pro některé pohádka, pro jiné výzva k obrácení. Čiňte pokání, přiblížilo se království Boží! Hlásal Kristus. 

Život má svůj smysl 

Lidé ukřižovali Boha, a Bůh jim ukázal svoji sílu přesahující vše v tomto životě myslitelné. Člověk nějak podprahově tuší, že s rozumem nelze vystačit, že věci exaktní provázejí okolnosti, které nelze vysvětlit. Ano, spiritualita, mystika a víra je stejně platná, jako mechanistický obraz světa. Všichni jednou opustíme tento svět, a zanecháme zde vše, co jsme žili, o co jsme usilovali a co jsme si pořídili. To je sice obecně známá realita, kterou se lidé snaží přirozeně vytěsnit, nicméně bláhová vize věčného života na tomto světě je stejně skličující. Představa nebytí je bezútěšná, nicméně konečnost života měří veškeré naše konání ve světě vezdejším. Je ale smrt opravdu to poslední, co člověka čeká? A pokud ano, jaký smysl by mělo stvoření, kdyby jeho cílem byla nicota?  Hmota je pomíjivá, a duch? 

Představme si pohled z Vesmíru na naši malou zemičku v nekonečném prostoru miliónů galaxií, a představme si, že by na Zemi nebyl život, co by se stalo? Vůbec nic. V té neuvěřitelné dálavě kosmu by se nestalo nic, kdyby na naší planetě nebyl život. Vesmír by existoval dál ve vší své spořádanosti a existenci, o jejímž smyslu nevíme zhola nic a pochybuji, že někdy vědět budeme. Jsou zkrátka věci, které nás přesahují a jejichž význam a smysl nikdy nepochopíme a zůstanou tajemstvím. Proč a z jakého důvodu musí na Zemi existovat život? Píši záměrně musí, protože schopnost reprodukce je nejen vědecky doložitelná. Byla to opravdu jen čirá náhoda, že vzniknul život a má schopnost se udržovat?

Nebo je zde nějaká vyšší vůle, která zapříčinila existenci života a člověka na této Zemi?

Jan Paul, Já jsem světlo, akryl, malba prsty, 2012

Nevíme, a vědět nebudeme, tajemství, aby bylo tajemstvím, musí zůstat utajeno. Máme ale dějiny a kulturu, v níž se lidé vždy zajímali o věci, které je přesahovali a které si nedovedli vysvětlit. A máme křesťanství, na němž Evropa vyrostla a bez něhož by nebyla tím, čím byla. Píši byla, neboť se mi zdá, že ve stále vzrůstající neúctě k tradici a hodnotám, které ověřil čas, si podkopáváme svoji identitu a pokud nezpokorníme, tak i svoji existenci. Co se stalo s člověkem, Božím tvorem, který sám sobě nedal život a nezasloužil se o svoji existenci? Zpyšněl, bije se hrdě v prsa, rozhlíží se okázale kolem sebe, a myslí si, že může všechno, že bude po jeho, že on je tím tvůrcem a pánem světa, který spasí sám sebe a dosadí se na místo Boha, které mu nepřísluší. Jak směšná a nepatrná je lidská bytost ve svém nadutém egoismu. 

Absurdity provázejí homo sapiens na cestě životem. Člověk létá do vesmíru s myšlenkami na osidlování, a pomatení vůdcové stále chtějí válčit. Extrémy plodí extrémy. Je normální, aby na ekologický summit přilétli účastníci soukromými letadly? Je normální, aby Brusel hlásal Green Deal, a tisíce kamionů stále převážely sem a tam zboží, jehož plastové obaly svojí velikostí mnohonásobně překračují jeho rozměry? Atd. Ach ano, zapomněl jsem, víčka už jsou pevně připoutána k lahvi a nelze je jen tak odhodit. Člověk a vše obklopující Universum, všehomír či veškerenstvo, pro někoho Bůh, pro jiného „něco nahoře“, či osud. Osud, nic neříkající slovo, a v něm člověk, bijící se v prsa co všechno může. Truchlivá představa před Universem vítězícího člověka, kterému zbyla jen jeho smrtelnost a Listina základních práv a svobod, v jejímž rámci může zpochybnit i sám sebe. 

Člověk není jen tělo 

Člověk ovšem není z povahy svého stvořitele bídný tvor, který si nic dobrého nezaslouží, je především bytostí stvořenou k Božímu obrazu. Rozumějme bytostí, od níž se očekává, že pochopí vyšší smysl své existence. Já vím, ono se to řekne, když neustále chybujeme a pokušení jsou lákavá, nicméně křesťanství je možné vnímat jako výzvu, jako možnost změny a proměny, na jejímž konci čeká odměna: spása a věčný život. Víme, že jsou mezi námi lidé soucitní, štědří, altruističtí, a Kristova nabídka spásy je pro každého, avšak možnost být spasen, a mít věčný život není permanentka pro vstup na věčnost. To je častý názorový omyl, že každý člověk bude jednou spasen, aby to tak ale bylo, musí pro to něco udělat, musí věřit. I rozumem lze k víře dojít, cožpak je naše existence jen pouhá náhoda? To by bylo hodně kruté. 

Lidská bytost sice není určena jen svým tělem, je i bytostí duchovní, avšak tělo je paradoxně stále to jediné, o čem se mluví, a co se většinou opravuje. Jak absurdní, ale pochopitelné v materiálně orientovaném světě. Kde se ale nalézají ony duchovní bytosti, kde se dají potkat v kultuře, politice a ve vztazích mezi lidmi? Kam se poděla duchovnost ve sférách umění? Eticky a teoreticky to je jasné, ale fakticky? Laicky si bereme z křesťanství co chceme, když potřebujeme, ale kde je naše láska, lítost, soucit, pochopení, ony duchovní kvality člověka, abychom mohli říci, že současný člověk je duchovní bytostí? Anebo dokonce jenom duchovní bytostí? Člověk si myslí, že se může zmocnit bez velké námahy čehokoliv, co se mu zamane, překážka, sebe zápor a omezení jsou již slova neznámá. 

Současná psychologie připouští možnost přítomnosti několika různých lidí v nás, kteří se v průběhu života objevují. Já se domnívám, že disponujeme pouze jedinou autenticitou, jedním jedinečným bytím, které během života různými způsoby kultivujeme a stvrzujeme ve zkušenosti vlastní proměny, a konsolidace sebe sama, v postupném nalézání a usazování se v sobě. Obávám se, že psychologická teorie několika lidí v nás je jen účelovou liberální snahou tolerovat nenaplněnost života jako normalitu, přizpůsobit pohled na člověka současnému stavu deziluze a nejistoty, legalizovat jeho rozpolcenost a bezradnost. Bez Boha jsme ztraceni. V závěru Bible v kapitole Zjevení Janovo znějí mimo jiné tato sugestivní mrazivá slova: Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Ještě máme šanci, Bůh je milosrdný. 

Co říci závěrem? 

Jsem si jist, že smyslem Stvoření, tedy té prvotní informace, kterou dosud věda neobjevila, není zánik a nicota, kdyby tomu tak bylo, život by nedával smysl. Vše je obsaženo ve všem, v absolutní lásce prozařující temnotu, v jediném stvořiteli předávajícím informaci. To je má osobní  zkušenost a kilogramy nejlepší literatury nevyváží a nenahradí osobní poznání. Věřím možnosti individuálního setkání s Bohem, a nepotřebuji, aby mi kdokoliv z fyzického světa interpretoval můj život. Existence každého člověka je dar, neboť pravděpodobnost, že by se nenarodil, byla mnohonásobně větší než jeho zrození. Křesťanství člověka nevymezuje, ale sjednocuje se vším, vrací ho k člověku a přírodě, ke stvořiteli. Tak požehnané Velikonoce!

Vložil: Jan Paul