Cítila jsem, že se za svého tátu stydí... Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Kromě toho, že jsem se stala pečovatelkou na plný úvazek, jsem musela zařídit příspěvek na péči. Mojí prací bylo teď pečování o mého muže. Na jednu stranu jsem poprvé v životě vypadla z kolotoče nekonečných pracovních povinností a k tomu péče o domácnost, dítě i management praktických záležitostí. Na stranu druhou jsem byla „jen“ pečovatelka.

Docela rychle jsem tak ztratila svůj společenský status, vcelku rychle na mne lidé zapomněli a stala jsem se neviditelným tvorem. Přitom tolik – i pro společnost – užitečným. Přála bych si, aby se tohle změnilo. Aby ti, kdo pečují, byli víc vidět a víc oceňovaní. Zatím je fajn, že my pečovatelé, co nejsme vidět, dostaneme nějakou podporu od státu.

Paní sociální přišla až k nám domů. Jen jak zazvonil zvonek, představila jsem si nevím proč scénu z filmu Kolja a následně hned na to z Tancuj Matyldo. Rozesmálo mě to. Přímo před paní sociální. Podívala se na mě tázavě, asi chvíli přemýšlela, kdo tu je postižený – jestli já, nebo můj manžel. S cukajícími koutky jsem ji pozvala k nám domů.

Generál si ji prohlížel zkoumavě a když mu kladla otázky typu, jestli mu musím pomáhat se obléknout, dojít na záchod, umýt se, jak vidí nebo co měl k obědu, tak jen kýval. Myslím, že kdyby mu řekla, jestli je pes a venku zuří uragán, tak by jí to odkýval. Měl svůj nepřítomný výraz a nakonec řekl, že se mu chce čůrat.

Omluvila jsem se paní sociální a dovedla ho na záchod, kam jsme nedošli suchý. Tak jsem muži šoupla plenu a před paní sociální utřela mokrou podlahu. Aspoň měla autentickou ukázku, jak to u nás chodí. Papírování se tím vlastně dost urychlilo. Jen se v rychlosti chtěla znovu u mne ujistit, že se manžel sám neoblékne, neumyje, nezapne knoflíčky u košile, vidí hůř a slyší jen to, co chce.

Skoro nic z toho generál sice nezvládl, ale byla tu jedna specialitka. Před nedávnem si zničehonic vzpomněl, že je potřeba opravit ohradu na kompost. Našel si nářadí a já neměla šanci mu v jeho počínání zabránit. Tloukl do dřevěné ohrádky jeden hřebík za druhým s takovou silou, až létaly třísky. Po chvíli ale zahodil kladivo do trávy a řekl, že se mu chce spát. Spal dlouho. Už jsem o něj měla strach, ale nakonec se po asi osmnácti hodinách spánku vzbudil. A na ohradu kompostu si už nikdy nevzpomněl.

Ale zpět k paní sociální – nebyla to oproti mému očekávání žádná paní Zubatá, ani Zubatá na druhou. Byla to vcelku sympatická paní, u které jsem nabyla jistoty, že se bude snažit nám příspěvek co nejdřív vyřídit. Práci jsem už prakticky skoro neměla žádnou, všechnu energii a čas mi sebrala péče a generálův důchod by nám nestačil. Úspory se tenčily, a navíc přibyly doplatky na léky, pleny, kompenzační pomůcky, jízdy k lékařům a ubyl jeden příjem. Takže díky státu snad hlady neumřeme. A díky mně na oplátku nestojí generálova demence stát minimálně jednou tolik.

Když paní sociální odešla, generál se ptal, kdy zase ta hezká paní přijde. No asi už nepřijde, řekla jsem mu jako malému dítěti, pohladila ho po hlavě a šla připravit oběd. Protože generál začal křičet, že má hlad.

Poslední dny jsem si všimla, že se měním. Ke generálovi jsem přistupovala jako k dítěti, měla víc trpělivosti, klidu a v celé té šílené situaci se víc zabydlela, přizpůsobila se. Dokonce jsem začala plánovat dovolenou a věřila, že to zvládneme. Cestování mě uklidňuje, dodává mi novou energii a já vím, že prostě musím po tom všem vypadnout – ať už s generálem, nebo bez něj.

Zatím jsem věřila, že s ním, a proto jsem začala testovat kratší vzdálenosti, jak bude reagovat. Byla to docela zábava, vytržení z ubíjejícího stereotypu ve čtyřech zdech. Brala jsem generála k vodě, do lesa. A vyprávěla mu o tom, že pojedeme k moři. Bohužel si moc nemůže vybavit, co to vlastně moře je. Byl tam jen se mnou, zamlada moc necestoval, tak se mu to asi moc do hlavy nenahrálo. Nebo nevím.

Tak jsem mu ukázala Labe a přitom říkala, že je to větší a modřejší voda, že nedohlédne na druhý břeh jako u nás na řece. To nechápal a řekl, že kecám. No nic. Mávla jsem rukou s vidinou, že to zkusím zase jindy. Důležité bylo, že se nevzteká. Zatím.

Když jsem mu znovu a znovu řekla, že si u toho moře uděláme dovolenou, někdy se zeptal, jestli je to bezpečné. No jasně – starý známý generál se v něm občas ještě probudil. Bezpečnost nade vše. Pro tu starší verzi generála bylo vždy nutností, aby bylo všechno bezpečné, předvídatelné. Žádná změna, žádná improvizace. To se rovnalo katastrofě.

A tak jsem musela s ohledem na něj a na to, aby se nám cesta za rohem nezhroutila, pečlivě plánovat. Do detailů. A mít záložní plán. Ten znamenal, že generál zůstane doma. Tedy v odlehčovací službě, kterou tu ve městě naštěstí máme. To ale neznamenalo, že se to povede. Generál zatím o té druhé variantě nevěděl. A to z prostého důvodu – nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. Navíc jsem pořád doufala, že k moři pojede s námi. Proč taky ne.

I když Filda měl občas obavy a taky jsem z něj cítila, že se za svého tátu stydí a nechce být s ním spojovaný. Jo, i to se u nás často řešilo. Vysvětlovala jsem mu, že není za co se stydět, že je táta prostě nemocný. Styděl by se, kdyby měl táta třeba jednu nohu? Nebo byl na vozíku?

To jsem ale moc netrefila, protože Filda mi řekl, že jo. Že by mu to vůbec nebylo příjemné. A že toho má někdy dost. Chápala jsem ho. Byly to chvíle, kdy jsem byla ze všeho smutná a litovala Fildu i sebe a nevěděla si moc rady s jeho pocity ani se svým smutkem.

Naštěstí to ale netrvalo dlouho. Zachránil nás vždycky humor, který jsme oba měli podobný. Bylo to tak léčivé. Připomněla jsem mu, jak jsme cestovali přes půl světa k moři, které máme vlastně za humny, jak táta vyváděl a já musela vymyslet tu bláznivou cestu. Bylo to vlastně víc bláznivé než to, že táta je teď mimo. Však se toho možná ani nikdo nevšimne, že je táta nemocný. A když jo, spíš nám budou lidi pomáhat a chápat situaci. Uklidňovala jsem optimisticky Fildu, a doufala můj pohled na věc, přijme.

A tak jsem dál plánovala a připravovala generála na dlouhou cestu k moři. Těšila jsem se na tu cestu jako malé dítě a přišlo mi, že se všechno dá, i když život si na vás vymýšlí všelijaké koniny.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová