Pakul, Moby Dick, lidojem či kongresák: Od Husáka k prestižním akcím

Foto: Se svolením KC

Popisek: Nynější Kongresové centrum

ČASOSBĚR: O jeho stavbě rozhodla strana a vláda. Následně ho také strana a vláda využívala k demonstraci svojí jednoty a síly. Dnes by jeho výstavba s největší pravděpodobností neprošla přes památkáře. Někteří ho nenávidí a vnímají ho jako architektonickou zrůdnost, přitom je dnešní hvězdou světových kongresů a konferencí. Palác kultury, stavba s asi největším počtem přezdívek.

Historie Pakulu, jak zní asi nejčastější přezdívka stavby na Vyšehradě, se vlastně začala psát již od února 1948. Komunistická ideologie byla postavena na kolektivismu masy dělníků, které se musí bát každý fabrikant. A kolektivně se v tom režimu také slavilo,  od všech možných výročí a svátků až po sjezdy strany, nejzásadnější událost pětiletky.

Záběry na desetitisícové zástupy měly současně ukázat, že lid stojí pevně a jednotně za stranou a její vládou. Politici pak rádi chodili v čele takových průvodů. Někdy to bylo zjevně strojené, jindy jejich popularita vypadala celkem autenticky, hlavně v období Pražského jara v roce 1968. To bylo euforické, plné energie a barev, podobně jako šedesátá léta na Západě. Po jeho ukončení tanky z východu ale přišla normalizace, kterou naopak mnozí považují za éru šedi, usedlosti a snahy z onoho „lidu“ příliš nevyčnívat.

Důvody byly celkem pochopitelné, strana se pustila do procesu očisty, ze svých řad vyloučila kohokoli, kdo se nějak podílel na událostech roku 1968, nově označovaných jako „krizové období“. A nějaký trest schytal v podstatě každý, kdo srpnovou okupaci odmítal označovat za „bratrskou pomoc“. Represe sedmdesátých let někteří zlehčují, že je nelze srovnávat s časy, kdy vás z politických důvodů mohli pověsit. Stejně mi ale přijde děsivé, že tehdy vysokoškoláci končili v kotelně a častým druhem psychického teroru se stalo vydírání přes příbuzenstvo.

Normalizace, neboli též „konsolidace“, měla vrátit režim zpět k jednotě strany, vlády a lidu. A právě v této souvislosti ožily debaty o vybudování prostoru, kde by se tato jednota milionů mohla řádně demonstrovat, alespoň v tisících. Gigantické sjezdové paláce už stály v mnoha zemích sovětského bloku. Praha ale stále neměla žádný takový prostor, kde by se mohly pořádat velkolepé stranické sjezdy, ale i velké kulturní a propagandistické akce.

Najít pro takový stavební záměr v zástavbě metropole volný prostor nebylo úplně jednoduché. Nakonec se jako ideální ukázala jižní strana Pankrácké pláně. Dopravní dostupnost pro tisíce diváků zde zajistilo právě budované metro, jehož stanice je v podstatě součástí komplexu paláce. Nedaleko už v té době stála magistrála, kterou mohli využít návštěvníci motorizovaní.

Výstavba velkého komplexu se objevila v územním plánu v roce 1971. Autory vítězného architektonického návrhu byli Jaroslav Mayer, Antonín Vaněk, Vladimír Ustohal a Josef Karlík. Předsednictvo vlády schválilo výstavbu 27. února 1975. Následovalo období expertíz a dolaďování, dnes bychom řekli „projektové přípravy“. Bylo zřejmé, že takto velká stavba zasáhne do chodu celého okolí. Kromě samotné budovy bylo potřeba řešit dopravní situaci v celé čtvrti, ale také inženýrské sítě. Samotná výstavba byla zahájena v roce 1976.

Když se v roce 1973 zadávaly soutěžní podmínky projektu, stálo v nich, že stavba musí vyjadřovat protipól historické Praze. A celkově ukázat výtvarnou i technickou úroveň socialistické epochy. Jednalo se o projekt s nejvyšší prioritou a tomu odpovídaly i finance, původních 1,2 miliardy Kčs nabobtnalo během realizace na dvojnásobek. Pro lepší představu, jednalo se o sumu, za kterou by se tehdy zvládlo postavit sídliště pro 10 tisíc lidí.

Palác byl postaven v neofunkcionalistickém stylu. I když já osobně ho také řadím k brutalismu, především jeho velikost by tomuto stylu odpovídala. Celkem má dnešní Kongresák 10 pater, tři pod zemí a sedm nad zemí. Na první pohled vždy upoutají skleněné plochy, některé mají délku až osm metrů.

Monumentalitu kolosu si i jinak nejvíc uvědomíte z čísel. U Vyšehradu najdete na 70 salonků a sálů, do největšího se vejde až 2 800 lidí. Má pohyblivý strop i jeviště, dokonce se řadí svou akustikou mezi nejlepší sály na světě. Místní kotelna prý velikostí připomíná docela slušnou elektrárnu, pokud by se podlahové dlaždice Kongresového centra vyskládaly na Václavák, zaplnily by ho do dvou třetin. Propojení trubek vzduchotechniky by nás zavedlo až do Plzně. Výtahů zde najdete 46. A to nejpodstatnější – do Pakulu se vejde najednou až 10 tisíc lidí. Garáže pojmou na 800 automobilů a 40 autobusů.

Budova ale neohromí jen svými rozměry, ale i uměleckou kvalitou. Měla to být výkladní skříň socialismu, který chtěl ukázat, že dává prostor i umělcům. Schodiště osvětluje světlo, které má podobu plastiky nazvané Slunce, autorem je Vladimír Procházka. Ve velkém sále pak najdeme unikát světového formátu. Oponu vytvořenou technikou Art protis, jedná se o největší umělecké dílo při použití tohoto československého uměleckého patentu.

I když máme tendenci vnímat léta normalizace jako vysoce nekulturní, a dokonce pro umění škodlivá, při výstavbě to bylo trochu jinak. Ve chvíli, kdy jste se pustili do stavebního projektu, bylo povinností investovat určité procento z rozpočtu do uměleckých děl, která měla být součástí stavby. Mnoho výtvarníků díky tomu nemělo nouzi o zakázky. A tak při výzdobě Paláce skutečně bylo z čeho vybírat.

Slavnostní otevření proběhlo 2. dubna 1981. Významnou událost si nenechal ujít tehdejší prezident Gustáv Husák, doprovázen mnoha dalšími členy politické elity. Právě oni mohli jako jedni z prvních obdivovat úžasné výhledy přes Prahu na její historické centrum. Uhranuta byla i veřejnost, na prohlídku přišlo 100 tisíc lidí.

Plány na využití budovy byly velmi rozsáhlé už od fáze projektu. Nejdůležitější událostí měly být stranické sjezdy. Komunistická strana je do té doby pořádala v pomalu chátrajícím Průmyslovém paláci v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, prostě na Výstavišti. Palác na Pankrácké pláni se také původně měl jmenovat „sjezdový“, nakonec byl však zvolen název Palác kultury. Odtud přezdívka Pakul. Následovaly i jiné přezdívky jako Pakult, Moby Dick či Lidojem.

Ty komunistické sjezdy se tu nakonec konaly jen dva, ale zato zde v roce 1984 vystupoval Elton John. V osmdesátých letech se zde konalo mnoho dalších schůzí a konferencí, kde bych tedy nechtěla počítat všechny zvednuté ruce. Zdejší sály byly ale také svědky mnoha kulturních akcí. Vyčnívá nad nimi jeden festival. V té době už se režim uvoloval dopřát mládeži v rozumné míře a pod kontrolou nějakou tu moderní zábavu. A tak se ve výkladní skříni socialismu a pod záštitou Svazu socialistické mládeže konal festival rockových kapel  Rockfest. Od pamětníků vím, že ideovou čistotu akce se úplně uhlídat nepodařilo a do mikrofonů zaznívaly věci, které by Gustáv Husák vydýchával hodně těžko.

Prostor zde dostal dokonce i punk, proti kterému jinak režim snažil zakročovat, jak to jenom šlo. Tady se to zjevně vymklo z ruky. Přesto se za rok konal druhý ročník, na kterém už excelovali i radikální rockeři z regionů, a pak ještě dva další. Legendou se díky festivalu stali třeba jihlavští Hrdinové nové fronty.

Tyto události naznačovaly, že normalizační režim ztrácí půdu pod nohama. S koncem osmdesátých let přišla revoluce, což znamenalo konec velkých organizovaných akcí pod patronátem režimních organizací. A veřejnost po čtyřiceti letech masových rituálů zrovna necítila potřebu se shromažďovat. Palác na Pankráci tak zůstával nevyužit.

Divoká devadesátá léta naštěstí nepřinesla až tak velké škody, na přelomu tisíciletí následovala nákladná a citlivá rekonstrukce, náklady se zastavily na výši tří miliard. Rok 2017 znamenal dokončení rekonstrukce interiéru a upgrade vybavení na modernější.

Palác našel nový účel, který přesně vystihl nový název: Kongresové centrum. A stal se základem pověsti Prahy jako ideálního místa pro kongresy jakékoliv úrovně. Jedinečná velikost Pakulu, koncentrace služeb, nedaleký hotel a výborná dopravní obslužnost, to dohromady dělá z Kongresového centra sen všech pořadatelů. Jeho prestiž ještě pozvedlo konání zasedání Mezinárodního měnového fondu, summit Severoatlantické aliance, i akce spojené s předsednictvím ČR v rámci EU.

Kongresové centrum je jedinečným prostorem, který má vše pod jednou střechou. O budově se vedla debata, když bylo letošní udílení Českých lvů bylo přesunuto z Rudolfina právě do zdejšího velkého sálu. Já tam byla nedávno na koncertě a musím uznat, že takhle luxusní křesla v Rudolfinu nemají. Nemluvě o kapacitních možnostech, ty stále nemají konkurenci.

Je to palác, rozměry určitě. Neomylně ho poznáte, když se rozhlédnete z protějšího vltavského břehu na Petříně, shlíží na vás, když přijíždíte vlakem na Hlavní nádraží. Uznávám, že ta budova není pro každého, ale svou funkci plní skvěle. Asi bychom se divili, kolik světových kapacit v Praze nejlépe poznalo právě vyšehradský Kongresák.

Zdroje: Wikipedia

https://www.praguecc.cz/cs/historie-kongresoveho-centra-praha

https://prague.eu/cs/architektura-195889-kongresove-centrum-praha/

https://www.kudyznudy.cz/aktuality/7-veci-ktere-nevite-o-kongresovem-centru-praha

Vložil: Radka Vosáhlo