Kostelka a Menšík, dvojka, která nešla pro pár facek daleko
30.03.2026
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov - Jaromír Komárek
Popisek: Vyhlášená dvojka Ládin a Lubin, Lubomír Kostelka a Vladimír Menšík, v legendární kronice jedné moravské vesnice režiséra Vojtěcha Jasného z roku 1968 Všichni dobří rodáci
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Dobré vínko, téměř nezničitelný smysl pro humor, víc nocí proflámovaných než prospaných… Tak to často bývá, když se sejdou dva „čistokrevní“ Moraváci.
Věřte, že vím, o čem mluvím, nejlepší kamarády jsem měla z Moravy, přestože jsem křtěná Vltavou, a když mi někdo padlo do oka, hádejte, odkud byl. Tihle chlapi prostě mívají šmrnc a jedinečné kouzlo. V tomhle případě byl jeden od Přerova a druhý z Ivančic, takže jejich původní domovy dělila více než stovka kilometrů, a navíc ještě deset let a nějaký ten měsíc k tomu. Když se ale kdysi potkali v Brně, zrodil se přátelství na život a na smrt. Občas i doslova, protože se při návratech z flámů, pořádně „rozjetí“, s gustem zapojovali do rvaček. „Viděli jsme, jak se třeba dva mydlí, tak jsme to chtěli urovnat, ale nakonec se ti dva spojili proti nám. Jenže na nás neměli. Jednomu z nich jsme podrazili nohu, tomu druhému dali přes držku...“ vzpomínal na přítele, kterého nakonec přežil o třicet let, český rekordman v počtu natočených filmů Lubomír Kostelka ve svém posledním rozhovoru pro Český rozhlas Aleši Cibulkovi v pořadu Tobogán.
Jak prošel „Kat“ cenzurou
Televizní diváky bavil dlouhá léta v téměř nekonečné řadě zábavných pořadů v tandemu s kamarádem Vladimírem Menšíkem, s kterým jako by byl spojen pupeční šňůrou. Stěží bychom dnes našli někoho, kdo by neznal přinejmenším jeho tvář, i ty nejmladší si ho jistě vybaví jako dědka Fandu z Babovřesek režiséra Zdeňka Trošky. Výčet jeho postav by vydal na hodně dlouhý samostatný článek, většinou ale byly komické, na dramatické hrdiny se prostě nehodil. A i když vedlejší, vždycky byly nepřehlédnutelné. Hlavní roli dostal jenom jednou, v roce 1969 ho Jiří Juráček obsadil jako Lemuela Gullivera v originální směsí absurdity, černého humoru, symbolů, satiry, ironie a grotesknosti Případ pro začínajícího kata, natočené jako parafráze slavného románu Jonathana Swifta Gulliverovy cesty. Při normalizačních „čistkách“ v lednu 1970 se film překvapivě dostal do kategorie povolených děl, v nichž se objevují „některé záporné pohledy, případně invektivy, které však nejsou takového charakteru, že by film jako celek vyzníval záporně a musel být vyřazen z distribuce“, jak uvádí tehdejší instrukce ÚV KSČ. Premiéru měl 3. července a v kinech vydržel až o roku 1981, prostě dokud byla distribuční kopie ještě použitelná. Hlavně ale Kostelku milovaly všechny děti, nejen díky řadě pohádek, v nichž hrál, ale především jako dědu Lubina z televizní Kouzelné školky.
Ládin a Lubin
Sice se narodil 31. března 1927 v Lulči u Vyškova, odkud pocházela jeho matka Zdenička, už po třech měsících se ale rodina stěhovala do Přerova, kde otec, který pracoval u dráhy, dostal služební byt. O dva roky později přibyl do rodiny bratr, který se stal později stavařem. Oba vyrostli v klasickém prvorepublikovém modelu rodiny. Doma velel tvrdý, přísný a nekompromisní tatínek, jemná a laskavá maminka Zdena, která prožila celý život v domácnosti, byla jeho pravým opakem. Vášnivě hrála ochotnické divadlo, takže nejspíš právě po ní zdědil Lubomír talent. Ještě před druhou světovou válkou nastoupil na obchodní akademii, v roce 1942 z ní ale byl vyloučen, a tak se vyučil elektrikářem. Pak začal studovat v Brně elektrotechnickou průmyslovku. Právě tam potkal Vladimíra Menšíka a stali se kamarády na celý život. Tenkrát se zrodila proslulá dvojka Ládin a Lubin, která velmi ráda prolévala hrdla dobrým vínkem a proslula bohémským životem. „S Láďou Menšíkem jsme měli rádi legraci, pivínko, vínečko a samozřejmě slivovici, hruškovici, meruňkovici, to nás oblažovalo. Víc nocí jsem neprospal, než prospal,“ vzpomínal při příležitosti svých devadesátin v rozhovoru pro Blesk.
Případ pro začínajícího kata:
Propité angažmá
Byl to právě Menšík, kdo ho přemluvil, aby se stal hercem. Po maturitě spolu nastoupili v roce 1949 do dramatického oddělení brněnské konzervatoře, která se počátkem padesátých let přeměnila na Janáčkovu akademii múzických umění. Tam se také seznámil se svou první manželkou, herečkou a režisérkou Marií Barušovou. První angažmá v divadle v Českém Těšíně dostal po absolutoriu v roce 1953 vlastně za trest, protože v děkovné řeči nepoděkoval straně a vládě. Dlouho tam ale nepobyl, po jedné strašlivé pijatice dostal padáka. Nastoupil tedy do brněnského Divadla bratří Mrštíků, kde hned napoprvé dostal velkolepou příležitost, excelentně ztvárnil doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. A už v roce 1956 opět významně zasáhl do jeho života Menšík. Domluvil mu totiž schůzku s Janem Werichem, který v té době šéfoval pražskému Divadlu ABC. A tak jednoho večera zaklepal na ředitelnu, v které seděl Werich s Milošem Kopeckým a kapelníkem Karlem Vlachem. „Já jsem nějakej Kostelka z Brna a rád bych k vám do angažmá,“ řekl. A Werich se prý na něj podíval a odpověděl: „No nepovidéte, vy jste z Brna, tož jste přijaté.“
Jako had našeptávač
Angažmá dostal, současně ale přišel o manželku, která se s ním odmítla stěhovat do Prahy. A znovu se rozjela série mejdanů a pijatik dua Ládin a Lubin. Praha mu umožnila snadnější přístup do světa filmu. První „štěk“, jednoho z hostů v hospodě, si zahrál v roce 1957 v úspěšném psychologickém dramatu Škola otců, za který dostal kolektiv tvůrců čestný titul Laureát státní ceny Klementa Gottwalda i ocenění filmové kritiky. Díky výraznému hereckému projevu se rychle uchytil a nabídky přibývaly, už v dalším roce si zahrál ve třech filmech. V roce 1960 vstoupil na televizní obrazovku hned ve dvou inscenacích, Mlynářce z Granady a ve westernu Úkryt Černého Billa. A o tři roky později zafungoval Menšík jako pověstný had našeptávač. Přemluvil ho, aby dal divadlu vale. Ten totiž odešel z Divadla E. F. Buriana hned po vzniku Filmového studia Barrandov.
Hodně času a málo peněz
Současně z divadelního světa definitivně odešel i Jan Werich, takže Kostelku na jevišti už nic nedrželo a Menšík ho ani nemusel přemlouvat moc dlouho. „Měli tam být herci, kteří přednostně dělali film, a teprve pak až rozhlas nebo televizi, film měl být nejhlavnější věcí. A Ládínek mi říká, nebuďme blbí, divadlo vyžaduje hodně času a málo peněz. Zatímco televize začala platit docela solidní honoráře. Takže mě tam nalákal.“ Nějaký čas sice ještě hostoval v Laterně magice, pak ale začal už být tak vytížený, že se s jevištěm rozloučil definitivně. S výjimkou počátku devadesátých let, kdy v období převratných změn na české kulturní scéně krátce hostoval v pražském Hudebním divadle Karlín. A éru divokých mejdanů zase Lubin a Ládin rozjeli naplno.
Pokračování ve středu 1. dubna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Filmový přehled, Český rozhlas, Česká televize, Blesk, idnes.cz, Lubomír Kostelka: Nejen v kuchyni s Vladimírem Menšíkem)
Vložil: Adina Janovská