Z populárního generála hvězda fašistů

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Generál Radola Gajda, malba od Pavla Vavryse, výřez

ČASOSBĚR: První republika má v našich dějinách trochu legendární postavení. Částečně oprávněně, i v Časosběru jsme už vzpomínali na skutečně světové momenty. Ale i tato doba přinášela problémy, které se obvykle nedostanou na stránky učebnic. Bez nich ale nedokážeme porozumět, proč se historie ubírala pro někoho nepochopitelným směrem.

Před sto lety, na začátku roku 1926, bylo Masarykovo Československo zdánlivě na vrcholu. Podařilo se překonat poválečnou hospodářskou krizi, politická scéna se stabilizovala. Volby v listopadu 1925 vyhráli „agrárníci“, strana dosavadního premiéra Švehly, a zdálo se, že síly stojící proti republice jsou na ústupu. Všichni se těšili na červencový Všesokolský slet, který měl být na novém stadionu na Strahově oslavou republiky a její síly.

Jak to tak po volbách bývá, neúspěšné politické proudy se různě přeskupují a zakládají se nové strany a koalice, aby to příště dopadlo lépe. A 24. března byla založena strana nazvaná Národní obec fašistická.

Druhá Švehlova koalice se však rozpadla už po třech měsících a v březnu šestadvacátého roku musela být sestavena úřednická vláda. Ministrem obrany se v ní stal generál Jan Syrový, a 20. března byl místo něj zastupujícím náčelníkem generálního štábu československé armády jmenován generál Gajda.

Jeho příběh nezačíná na území Československa, ale na černohorském pobřeží Jadranu ve městě Kotor. Dne 14. února 1892 se zde šikovateli rakousko-uherské armády Janu Geidlovi a jeho ženě, zchudlé šlechtičně, narodil synek jménem Rudolf. Ještě před první světovou válkou se rodina přestěhovala na Moravu, syn studoval kyjovské gymnázium, ale rozhodl se prestižní vzdělání zahodit a vyučil se drogistou.

Když vypukla válka, bylo mu dvaadvacet a byl plný sil. Narukoval jako rezervní poručík původně na srbskou frontu. Na rozdíl od otce nebyl věrným vojákem monarchie, ale přeběhl na druhou stranu. Začala se psát kapitola velkého dobrodružného románu, který bude mít mnoho zápletek. Rudolf vstoupil do černohorské milice, jméno si kvůli konspiraci změnil na slovansky znějící Radola Gajda.

Dobrodružný válečný příběh pokračoval jeho přesunem do Ruska, když se v Srbsku dostal do ruské zdravotnické mise. Drogistický prodavač dokázal úspěšně předstírat, že je lékař a ve válečné vřavě nikdo neměl šanci ověřovat diplomy. Do Ruska se dostal na falešný pas a tam vstoupil do československých legií.

Gajdova vojenská hvězdná hodina nastala v bitvě u Zborova v roce 1917, kde velel celému jižnímu úseku legionářů. V bitvách se našel, dokázal své vojáky motivovat k nepředstavitelným výkonům. Velel východní skupině, která dobyla v létě 1918 Irkutsk, v srpnu překročil Bajkalské jezero a legendární admirál Kolčak ho dokonce navrhoval jako velitele pro plánovaný bělogvardějský útok na Moskvu. Boje ruské občanské války mezi bílými a rudými jsou poměrně spletité a složité, ale taky patří k jedněm z nejkrutějších, o kterých jsem kdy četla. Na obou stranách se zabíjelo ve velkém, vypalovaly se celé vesnice a lidé se stříleli u zdi, mnohdy bez zjevného důvodu. Pro československé legionáře, kteří se do událostí této války občas nechtěně připletli, to musely být strašlivé zážitky.

Gajda se z Ruska vrátil až v roce 1920, ovšem s pověstí hrdiny. Zamířil na dráhu profesionálního vojáka a tak jako mnoho dalších legionářů byl vyslán k doplnění vzdělání na Vysoké válečné škole ve spojenecké Francii. Po službě v Košicích v roce 1924 povýšil do generálního štábu a 20. března 1926 se za generála Syrového, povolaného na ministerstvo, stal jeho náčelníkem. Už předtím měl ve štábu spory s jinými generály, dané i jeho povahou.

2. července ale ministr Syrový nařídil generálu Gajdovi odchod na neomezenou dovolenou. Důvody byly nečekané a senzační:  Obvinění ze špionáže pro Sovětský svaz. Některé výtky zněly od počátku mnohým dosti nevěrohodně, Sovětům měl dodat materiály za úplatu 5 tisíc korun československých, přitom plat měl 30 tisíc. Poskytnout jim měl jakousi tajnou publikaci, ale pak se zjistilo, že tato kniha je volně k prodeji v knihkupectvích ve Francii.

Sami armádní vyšetřovatelé došli k závěru, že obvinění nebyla prokázána. Gajdu dokonce vyzvali, aby dva svědky, kteří s obviněním vystoupili, zažaloval. Jenže pak se do věci vložil prezident Masaryk, který měl už předtím iniciovat Gajdovu dovolenou a s výsledkem vyšetřování byl zjevně nespokojen.

Dne 11. srpna vyšel v deníku Národní osvobození úvodník, ostře útočící na Gajdu. Nebyl podepsán, ale mnozí byli ochotni věřit, že jeho autorem je Masaryk osobně. Armádní špičky pochopily situaci a už o tři dny později byl generál Gajda definitivně poslán do výslužby.

Spory mezi vojáky a politiky jsou koloritem všech států, první československá republika nebyla výjimkou. Gajdova aféra se však vymykala tvrdostí potrestání. Proč byl zrovna Gajda vybrán jako exemplární příklad, o tom se vedou spory už sto let. Spekuluje se třeba o roli ministra zahraničí Edvarda Beneše, který měl s Gajdou spory dlouhodobě a velký vliv na prezidenta Masaryka.

Asi se dalo očekávat, že bojovný Gajda si takové jednání nenechá líbit. Do boje nasadil své nejsilnější zbraně. Především mimořádné charisma, pod jehož vlivem se deset let předtím legionáři vrhali do útoku.

Ale málokdo nejspíš čekal, že okouzlující generál najde tolik oddaných posluchačů. A tady se musíme vrátit k události, která v březnu krátce předcházela jeho jmenování do čela štábu- založení Národní obce fašistické.

Roky po první světové válce byly těžké a přinesly poměrně velkou sociální katastrofu. A ta je vždy živnou půdou pro radikální názory. Na jedné straně se dařilo komunistům, poměrně otevřeně podporovaným z Moskvy. Strana, která se v roce 1921 oddělila jako levé křídlo od sociální demokracie se okamžitě stala jednou z nejsilnějších a když ve volbách 1925 skončila až na druhém místě za agrárníky, bylo to přijato s úlevou.

Dalším radikálním pramenem se stal proud nazývaný jako fašismus. Ten měl od roku 1922 také svůj zahraniční předobraz, když frustrovaní váleční veteráni a další zklamané skupiny pomohly k převzetí vlády v Itálii radikálnímu řečníkovi jménem Benito Mussolini.

Italský fašismus se občas zaměňuje s německým nacismem, historici ale mezi oběma hnutími důsledně rozlišují, ony ty rozdíly jsou skutečně velké a podstatné. Inspirací pro Národní obec fašistickou se stal, jak název napovídá, italský model.

Jejich program si ideologii italského duceho přizpůsobil pro československé podmínky. Podstatný byl ekonomický program propagující korporátní princip, který na první místo stavěl národ a jeho potřeby. Jinak ale vycházel z tradičních hodnot, včetně propagace tradiční rodiny, což v té době obnášelo především zásadu „muž živitel, žena doma s dětmi“. To bylo celkem aktuální téma, vzhledem k tomu, že první světová válka přinesla ženám velmi významnou emancipaci. A také šlo o program velmi národní, což reálně znamenalo protiněmecký a protižidovský.

Ve zklamaném generálu Gajdovi našel tento proud svého lídra. Hrdina od Zborova, kterého zničily politické intriky, byl pro mnohé symbolickou obětí všeho, co fašisté kritizovali. Asi skutečně lze říci, že Gajdova aféra vyrobila hvězdu radikálního hnutí. A charismatický voják s tím dokázal dále pracovat.

V parlamentních volbách v roce 1929 byl Gajda zvolen do Národního shromáždění. NFO nekandidovala sama, už tehdy bylo možné skládat kandidátky dost kreativním způsobem. Gajda se tak stal „hospitantem“ v poslaneckém klubu Hlinkovy Slovenské ľudové strany.

V roce 1931 byl však nálezem volebního soudu mandátu zbaven. Důvodem bylo jeho odsouzení, s poslaneckou funkcí neslučitelné. Příčinou byla tzv. „Sázavská aféra“ ze samotných počátků hnutí. V roce 1927 vtrhla skupina mladých a fyzicky zdatných členů NFO, využívaná jako ochranka na stranických akcích, do letního sídla ministerského rady Jaroslava Vorla z ministerstva obrany, protože uvěřili konspiraci, že zde má materiály dokazující spiknutí politických a armádních špiček při Gajdově odstranění rok předtím. Sedmičlenné komando bylo policií rychle zadrženo a odsouzen byl nakonec i sám předseda Gajda.

S nástupem třicátých let byly politické boje i v Československu stále radikálnější. V roce 1933 se Gajda s asi sedmdesáti kumpány z NFO rozhodl zaútočit na kasárna v Židenicích. Četnictvo tento útok odrazilo a den po pokusu o puč byl generál zatčen. I přes politický tlak k odsouzení jej však soud osvobodil.

Do zákonodárného sboru se Radola Gajda vrátil po volbách 1935. V nich slavila NFO úspěch, získala více než 167 tisíc hlasů a vyslala do Národního shromáždění šest poslanců. Největší podpory se extremistům dostalo v Pošumaví, na Strakonicku a jižních Čechách. Právě zde měl svou politickou základnu Gajda, jehož vystoupení měla úspěch a lákala diváky.

Fašisté se v parlamentu zviditelnili na konci roku 1935 při prezidentské volbě Edvarda Beneše, kterého Gajda kritizoval i poté. Vinil jej ze svého sesazení, ale kritizoval i jeho zahraniční politiku. Přesto se Národní obec fašistická v období Mnichova postavila jasně na obranu republiky, zde měl Gajda, který k samostatnosti zásadně přispěl na bojišti, zcela jasno.

Období Druhé republiky přineslo vstup NFO do Strany národní jednoty. Toto politické přeskupení původně mělo za cíl eliminovat politickou roztříštěnost na pravici vznikem silné strany, nakonec však po vzniku protektorátu skončilo vznikem Národního souručenství, politického projektu otevřeně kolaborujícího s nacisty.

Toho už se však Radola Gajda neúčastnil. Stáhl se na svůj statek na Strakonicku a snažil se v rámci možností pomáhat odboji. Jako voják věděl, že pokud má mít republika proti Němcům šanci, musí se dostat ven ti, kteří za ni chtějí bojovat. Takže finančně vypomáhal vojákům, kteří přes Polsko utíkali ze země. Dceru pilota Seluckého Jaroslavu přijal spolu se svou ženou za schovanku. S Němci nespolupracoval a jsou i důkazy, že během oslavy svých padesátých narozenin k tomu vyzýval i hosty.

Když utichla druhá velká válka během dvaceti let, Národní obec fašistická již nehrála absolutně žádnou roli. Strana nesměla být obnovena a sám Gajda byl zatčen 12. května 1945. Soud s někdejším generálem začal v roce 1947 a prokurátorem nebyl nikdo jiný než Josef Urválek. Navrhoval Gajdovi doživotní trest. Soudci byli mírnější, někdejší legionář odešel s trestem dvou let, do něhož se započítala vazba, takže byl hned propuštěn. Při výsleších si ale prošel krutým týráním, díky němu téměř oslepl. Radola Gajda nakonec zemřel 15. dubna 1948 na leukémii.

Uzavřel se tak životní osud člověka, který se celý život rval. Často i na straně, kterou můžeme celkem jednoznačně považovat za špatnou a nelze se divit, že jeho jméno dodnes budí kontroverze. Sama jeho působení vnímám v rámci dvou období – odchodu do výslužby v srpnu 1926, a po něm.

Samotnou by mě zajímalo, jak by se život generála, který prošel celé Rusko, odvíjel, kdyby zůstal v čele Generálního štábu. Ale historie bohužel žádná kdyby nezná.

Zdroje: Wikipedia

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/cesky-fasismus-do-mnichova/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/12547574913-generalove/

https://www.csol.cz/legionar/23118/

https://medium.seznam.cz/clanek/ceska-historie-sazavska-afera-radikalizace-a-konspiracni-teorie-vedly-v-roce-1927-k-prepadeni-ministerskeho-rady-238152

https://www.vhu.cz/general-radola-gajda-muz-spojeny-s-ceskymi-fasisty/

Vložil: Radka Vosáhlo