JEN KRÁTCE: Jaro je tady, pane Vaculíku
20.03.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Ilustrační obrázek
Mezi lety 1981 až 1987 psával slavný spisovatel, autor Sekyry, Morčat a Českého snáře každý rok jarní fejeton, nazvaný Jaro je tady. Promítaly se v něm příroda a politika, rafinovaně spletené v umný celek; Vaculík byl mistr slova. Čítávali jsme to každý rok v samizdatu (teď si zaboha nemůžu vzpomenout, kde přesně, kolovalo to ale vždycky a pěkně tak nějak shrnulo uplynulý rok).
Nejsem bohužel mistr slova, v tom nesahám Ludvíku Vaculíkovi po paty. Přesto si dovolím pokusit se o matný odvar jeho jiskřivě vtipných, trefných fejetonů – autor již nežije (zemřel v roce 2015), což je moje záchrana, neboť byl prý známý prchlivec a vztekloun a možná by mi chtěl za tento titulek upravit čenich do podoby zmačkaného psa, šarpeje.
Takže jaro je tady, počasí pěkné, docela teplé, sluníčko svítí a v Hustopečích začínají kvést mandloně. Máme novou vládu. Půlka země demonstruje, v sobotu prý dorazí na Letnou, protože se jí nelíbí výsledky voleb a bytostně nesnáší Babiše; nenáviděli by ho, i kdyby ho přímo před jejich očima vyzvedl sám Duch svatý na nebesa. (Což tedy není pravděpodobné.) Druhá polovina se tváří jakž takž spokojeně.
Komentátoři se vztekají (ať už právem, nebo ne – fakt je, že Turkova motoristická angličtina je spíš k pláči, i když eine tschechische simulanten bande sází fóry jeden za druhým), anebo upadají do letargie, to podle nátury. „Business as usual,“ píše Ondřej Neff a nejen on. Ti unavení mají dojem, že vzhledem k 80 % (nebo tak nějak) mandatorních výdajů v rozpočtu plus členství v EU má jakákoli vláda jen velmi omezené možnosti něco změnit a tak se věnuje ptákovinám. Konec konců, Fiala teď kritizuje Babiše za to, co on sám nedělal a neudělal, takže ten dojem je v mnohém oprávněný. Zasekli jsme se.
Zásek tady… i tam
A jak nám to tedy funguje? Přijde na to. Ve srovnání s Ukrajinou nebo africkými státy tu máme blahobyt a žádnou válku. Jenže půlka národa žije v permanentní hrůze, zda bude ještě zítra schopná platit složenky – náš milý korporátní kapitalismus je dravý a bezohledný a státem garantovaná záchranná síť děravá jak cedník. Dětí se rodí - i díky tomu - čím dál tím méně, počty za loňský rok se odhadují na 77 000 až 84 000 miminek (což představuje jeden z nejnižších počtů v moderní historii; v posledním válečném roce 1945, například, se na území tehdejšího Československa narodilo přibližně 193 000 dětí).
Zdravotnictví funguje skvěle, když jde o záchranu života. Můj manžel měl rakovinu a dostal zdarma a okamžitě špičkovou péči. Jenže teď, když má v háji koleno, je zralý na invalidní vozík a potřebuje totální endoprotézu (kterou tak špičkově operovával primář Sova), na všech klinikách i v nemocnicích mu řekli, že čekací lhůta je 12 až 15… jo, MĚSÍCŮ, ne dní… A pokud máte doma tetičku s Alzheimerem, jako jsme měli my, tak buď máte k dispozici velké peníze, a to jako opravdu velké (péče o ni doma stála 100 tisíc měsíčně, a my byli samozřejmě pár let ustavičně v pozoru, např. dovolená nepadala v úvahu – tetička byla naštěstí bohatá restituentka), anebo si zažijete Tantalova muka.
Školství? No, to hlavní se děti nejspíš pořádně nenaučí. Já vždycky říkala, že od ZŠ chci tak zvané trivium, aby mé děti naučili psát, číst a počítat. Výsledek? Nic moc. Psaní dejme tomu, i když grammar nazi ve mne sténá. Čtení? Pomalu a s obtížemi, ona tedy většina lidí pořádně nerozumí trochu složitějšímu textu v novinách, o smlouvách byť i jen na odběr elektřiny ani nemluvě, můj syn je toho zářným příkladem. Počítání? Trápili i nás s rovnicemi a nerovnicemi, jen s procenty za půjčku mám pořád trable.
Byznys škrtí byrokracie, až lapá po dechu, místní ZÁKONY A PŘEDPISY úplně NA VŠECHNO leckdy nezvládají ani právníci, takže se daří jen obřím super bohatým korporacím, které na to mají, lidi i prachy. A protože nechceme lít peníze do armády, můžeme se jen modlit, aby si na nás nějaká velmoc nezačala brousit tesáky. Naše armáda odstraší leda tak vlky, co se sem pomalu plíží z Polska… A co lidem dle mne vadí nejvíce? Naprosto chaotická a nevyzpytatelná justice, pocit, že v zemi nepanuje spravedlnost, která měří všem stejně. Ta je zásadní pro DŮVĚRU VE STÁT. Mimochodem, nyní dost podlomenou.
Je to beznadějné? Nejsou lidi?
ANI NÁHODOU! A ještě jednou: ANI OMYLEM! V podstatě jde jen o dohodu a spoustu práce. Dohodu napříč politickým spektrem a následnou dřinu při překopávání a zlogičťování našich zákonů a předpisů. Napřed se ale musí zjevit nějaká politická osobnost, která problém POJMENUJE, nastíní řešení a SJEDNOTÍ rozhádaný národ.
Jen žádnou revoluci, prosím. To se pak vylévají děti i s vaničkami, jako se to stalo po roce 1989, kdy i to dobré, co jsme za socialismu měli, jsme doslova rozkopali na třísky.
No a pak? Pak si všichni vyhrneme rukávy. Don´t panic, praví Stopařův průvodce a má recht. Je tady jaro, další jaro, pane Vaculíku, a my máme šanci. Další šanci.
Vložil: Anička Vančová