Minulost na fotkách, přítomnost v pamperskách. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Jak se mi svět smrskl na náš domek, zahrádku a generála stále za zadkem, měla jsem občas tendenci vracet se ve vzpomínkách. Nějak mě to uklidňovalo.

Když jednou zase generál pořádně spal, protože ty nové léky zabraly, a já si mohla alespoň trochu oddechnout. A navíc když byl Filda u svého kamaráda na přespávačce, měla jsem tolik potřebnou a stoprocentní chvíli klidu a míru.

Vytáhla jsem fotky. Ty fyzické, ty staré – ty, na nichž je Filípek ještě miminko a generál nemá ještě tolik bílých vlasů. Vypadá pevně a sebevědomě.

Zajímavé je, když se člověk vrací ve vzpomínkách – pokud nezažil vyloženě velké trauma, vzpomíná na některé období, i když bylo třeba obyčejné, nebo mělo i nějaké ty škrábance, s úsměvem. Zvlášť nad fotkami, kdy jsou děti malé a muži silní. A my ženy hezké a šťavnaté, což si o sobě většinou uvědomíme až v době, kdy už jimi nejsme. A to je škoda. Protože kdybychom to viděly s takovým odstupem, zařídily bychom se jinak. To si teď slibujeme a představujeme si jak. Jestlipak bych si vzala generála? Ptala jsem se sama sebe už poněkolikáté. Najednou jsem přesvědčená, že ne. Že bych se už nikdy do tak nerovného vztahu nepustila.

A hele, tady jsme v Rakousku. Tu dovolenou jsem dostala v jedné práci jako poděkování. To byly ještě jiné časy, i v práci. Byla to naše první společná dovolená. Týden v rakouském luxusním hotelu u vinic, kousek od Mikulova. Výborné, kvalitní čerstvé jídlo, vynikající perlivé víno z místních vinic – výlety do blízkých moravských měst i do Vídně.

Generál byl tenkrát nadšený a užíval si to náramně. Až tak, že jsem chvilkami měla pocit, že mě k tomu ani nepotřebuje.

To ještě řídil a nebál se jet až do Vídně. To měl ještě svaly. Tady v tom tričku je vidět, jak byl krásně osvalený – ani moc, ani málo. Jak mu ještě oči svítily jasně modře.

Byli jsme tenkrát zamilovaní? Snad ano. Drželi jsme se za ruce, objímali. Já vypadala tehdy mladší, než jsem byla, a ani on nevypadal na svých padesát a kousek. Svatý kopeček ještě vyběhl jako nic. V posteli byl sice už pomalejší, ale o to důkladnější.

A já? Prostě mi voněl. Byla to chemie. Byla to jeho zkušenost, která mě přitahovala. Jisté charisma. A taky trochu to, že nebyl nudný. Spíš trochu podivín. A to se mi líbilo. Bohužel později se z toho stalo něco, co v našem vztahu spíš překáželo. A jak bych odpověděla na otázku v jistě zajímavém podcastu o vztazích, proč jsem si vybrala staršího muže? Určitě mi chyběl otec, že?

Ano, chyběl. Ale já to tehdy nevěděla. Já otce v podstatě vůbec nezažila. Ani jeho lásku, ani jeho mužskou energii. Nic. Bylo tam prázdno. A tak jsem jako dospívající a čerstvě dospělá žena ze starších chlapů docela šílela. Poprvé jsem se zamilovala do asi o patnáct let staršího řidiče autobusu na zájezdu do Paříže. Celé dny jsem po návratu dokázala sedět u jedné frekventované silnice a představovala si, že tudy pojede, uvidí mě, zastaví a obejme mě. Dneska když náhodou jedu kolem, vždycky tam tu pubertální popletenou holku vidím sedět a kroutím nad svojí tehdejší verzí hlavou. Pak na střední. Zamilovala jsem se do pana doktora, který nás učil. Jak jsem ty jeho hodiny milovala. Věkový rozdíl opět minimálně dvacet let.

A pak, když mi bylo zhruba dvacet a studovala jsem konzervatoř, jsem se zamilovala do učitele zpěvu. Takový vzrůstem nevelký a energií sršící muž, která se na mě uměl podívat tak, že jsem byla schopná se svým altem zpívat soprán. Tenkrát jsem poprvé neodolala pokušení a pustila se do vztahu s výrazně starším mužem naplno. Bylo to tak intenzivní, že jsem z toho vyhubla na kost a myslela jsem, že se zblázním. Mělo to háček, byl ženatý. A já rodiny nerozbíjím. Proto jsem se trápila. Připadala jsem si hrozně, ale zároveň jsem si nemohla pomoct. Bylo to silnější než já. Ale asi po roce mileneckého vztahu se mi to začalo protivit a utekla jsem z toho. Nakonec se „můj“ zpěváček stejně rozvedl, našel si dívku mého věku, udělal jí dítě a myslím, že spolu žijí dodnes. Z tohohle jsem se léčila dlouho. I přes svoje první manželství s vrstevníkem, které se taky nepovedlo.

Pak jsme se potkali s generálem. Já byla starší, bylo mi třicet pryč, ale jinak se nic moc nezměnilo. Opět jsem se pobláznila. Snad jsem věřila, že on je ten, kdo mě povede životem, poznám lásku, která v dětství chyběla. Vypadalo to nadějně. Měl charisma. A i když byl ze začátku trochu skeptický, protože nevěřil, že bych to s ním myslela vážně, nějak to vzalo spád. Za dva měsíce jsme spolu bydleli a generál se mohl předvést v plné parádě. Byl na rozdíl ode mě praktický a pragmatický. To mě docela imponovalo.

Tady na té fotce má na sobě uniformu a drží mě kolem pasu. V uniformě vypadal důstojně až přísně. Byl pečlivý – vždy upravený, voňavý. Když jednou telefonoval se svým nadřízeným, stál v té uniformě vzpřímeně a mluvil jistým mužným hlasem. Skoro se mi podlamovala kolena. Pak se na mě usmál a já zjihla úplně. On se nesmál nikdy moc často. Spíš bych to dokázala spočítat. Humor nebyl jeho doménou – spíš byl občas nechtěně směšný. Ale to jsem v tom návalu zamilovanosti ještě neviděla. A možná byl i trochu romantik. Nebo jsem ho k tomu přivedla já. Pamatuju si, že mi na začátku často říkal:
„Ty můj plamínku, víš, žes mě probudila.“ Mačkal mi ruku jako student a líbal jemně, až skoro nezvykle měkce. Ale taky byl trochu jako Jekyll a Hyde.

Najednou zničehonic přepnul a velel. I mně. To mě mátlo, nerozuměla jsem tomu. Byl podezíravý, žárlivý a majetnický. Pamatuju si na jeho první žárlivé scény, které byly výsledkem jeho čisté paranoie. Přišla jsem domů z práce a on už doma byl. Ukázal na mě prstem a řekl vážně: „Kdes byla? S nějakým chlapem, že jo?“ A šel dál. Prostě dál. Nechtěl to rozebírat. A pak mě za chvíli pevně objal, políbil a řekl:

„Ty můj plamínku, už tě nikdy nepustím.“

Pustil rádio na plné pecky a šel na zahradu třeba ořezávat stromy. Mezitím pokuřoval, prohlížel si své dílo a já jako kdybych ani nebyla. Snad jen když chtěl kávu.

To jen otevřel dveře a houkl na mě: „Plamínku, uvařila bys mi kafe?“

A někdy přidal: „Pojď si ho dát se mnou ven.“

Ten jeho rituál kafe a cigáro měl vývoj. Jak stárl, už to nebyla jen pauza mezi prací. Vyšel třeba od televize jen tak v trenkách a bundě. Srkal horké kafe a vdechoval nikotin. Byl to jeho rituál.

Koukal do země. Když jsem se na něj někdy dívala skrz okno, připadal mi jako smutný muž.

Generál ale nikdy nemluvil o svých pocitech. O tom, co cítí. Jeho pragmatismus mě občas přiváděl k šílenství. On nesnesl ty ženské výlevy emocí. Vůbec nevěděl, co si s nimi počít. Kdyby měl vymyslet vojenský plán nebo přestavbu domu, to by bylo jiné kafe. Ale s emocemi a zvlášť těmi ženskými si nikdy moc rady nevěděl. Tak mi nad těmi fotkami naskakovaly různé výjevy. Byla jsem úplně pohroužená do minulosti, když se za mnou ozvalo:

„Kde jsi? Nechci být sám.“ Generál. Stál ve dveřích jen v plence a zíral na mě rozespale.

Na těch fotkách byl muž, se kterým jsem tvořila pár. Se kterým jsme se vzali. Se kterým máme dítě. Přede mnou stál někdo jiný, ale i tak to byl pořád on. Můj generál.

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová