Viděli Eiffelovku. A za dva roky stála na Petříně kopie
16.03.2026
Foto: Wikimedia Commons / Chabe01 / CC BY-SA 4.0 / https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/deed.cs
Popisek: Téměř šedesátimetrová Petřínská rozhledna, jedna z nejvyšších pražských dominant
ČASOSBĚR: Koukám na ni ráda, obvykle hned po probuzení, než se mi udělá ranní káva. A i pro naše návštěvy je to ikonická součást výhledu na Prahu.
Petřínská rozhledna, připomínka doby, kdy se během několika let úžasně změnilo nejen město na Vltavě, ale celý svět. Počátkem devatenáctého století Evropu zdecimoval jeden malý Korsičan, co se prohlásil za francouzského císaře. Další průběh století ale přinesl kontinentu proměnu, jakou doposud nezažil. Lidé se naučili plně využívat sílu parního pohonu, který roztáčel kola pokroku. Na konci „století páry“, s úžasnou proměnou vědy, techniky i běžného života, mohlo lidstvo pociťovat hrdost.
Z manufaktur se staly továrny, místo koňských povozů se táhly krajinou koňské síly v podobě lokomotiv, s dlouhými řadami vagonů na nově položených kolejích. Svět se začal propojovat, globalizovat. Výrobky se přesouvaly z kontinentu na kontinent, vzdálenosti se zkracovaly a vše zrychlovalo.
Lidé byli ohromeni novými vynálezy i inovacemi podnikatelského ducha. Událostmi, kdy se tento úžas koncentroval na jednom místě, byly především výstavy, kde se předváděly žhavé novinky vědy a techniky. Ty největší nesly název Světová výstava, konaly se obvykle v některé z dynamicky rostoucích metropolí a byly i významnou událostí společenskou a turistickou.
Roku 1889 se Světová výstava konala v hlavním městě Francie. Paříž si po bouřlivých proměnách nechávala říkat (vedle jiných bombastických přezdívek) také „hlavní město 19. století“ a výstava, pořádaná při stém výročí Velké francouzské revoluce, měla dát razítko na její pověst nejmódnějšího města světa a kulturního hubu. Každý, kdo chtěl něco na poli umění něco znamenat, musel být v Paříži. Od spisovatelů přes malíře až po divadelníky.
V osmdesátých letech technika opět pokročila o několik mil dopředu, fascinující novinkou byla elektřina. Nejobdivovanější atrakcí Světové výstavy se však nakonec nestal žádný vynález, stala se jím stavba. Která navíc měla být jen dočasná – Eiffelova věž. Díky úspěchu na výstavě to dopadlo jinak, z dočasné atrakce se stal symbol a dnes si bez 324 metrů vysoké věže nedovedeme panoráma francouzské metropole představit. Gustav Eiffel by patrně nevěřil, že i dnes jeho dílo jezdí obdivovat miliony lidí a silueta ocelové krásky jako značka francouzské metropole zastínila všechny architektonické počiny mnoha předcházejících staletí.
Již v roce 1889 výstavu navštívilo na 32 milionů lidí, takový tahák to byl. Mezi návštěvníky francouzské exhibice byla i výprava Klubu českých turistů. Jejich uchvácení Eiffelovou věží bylo tak obrovské, že se nadchli pro výstavbu něčeho podobného v rámci Prahy. Za ideální lokalitu byl vybrán Petřín, na který je vidět ze všech stran.
Nadšení vlastenci prosadili, že rozhledna nad Prahou bude tak jako její pařížský vzor vítat návštěvníky během Zemské jubilejní výstavy. Termín to byl šibeniční, přehlídka českého umu se měla konat již v roce 1891. Jenže kouzlo dynamického devatenáctého století bylo v jednom krásném přísloví: Kde je vůle, je i cesta. Takže hned po návratu z Paříže bylo založeno Družstvo pro výstavbu Petřínské rozhledny, nadšení vlastenci do něj vložili vlastní prostředky a od pražského magistrátu dokázali rychle získat pozemek.
Tak rychle to samozřejmě mohlo jít i díky tomu, že výstavbu rozhledny od začátku podporovali velmi vlivní lidé. Zejména Vilém Kurz, politik za Mladočechy, rovněž zdatný publicista a jeden ze zakládajících členů Klubu českých turistů. S jeho kontakty se těsné termíny zvládaly mnohem snáz.
Autorem návrhu se stal architekt Vratislav Pasovský, otci ocelové konstrukce jsou inženýři František Prášil a Julius Souček. Šlo o českou vlasteneckou iniciativu, takže do technického řešení byla zapojena Českomoravská továrna na stroje, pozdější libeňské ČKD. V roce 1890 byla hotova projektová dokumentace a stavba mohla začít.
Dne 16. března 1891 byl položen základní kámen, kolaudace proběhla 28. července a veřejnost se po ochozu rozhledny mohla projít již 20. srpna 1891. Na dnešní dobu, kdy povolení čehokoli v Praze trvá mnoho let, je to nepředstavitelná rychlost.
Rozhledna neměla ambici konkurovat pařížské rozměry, celkově má petřínská kráska na výšku 58,7 metru. Měřeno tedy bez antény. Pokud se rozhodnete vystoupat na vrchol, vyšlápnete si přesně 299 schodů.
Na kopci byla vidět ze všech stran, ale aby se mohla stát skutečnou turistickou atrakcí, počítalo se s výstavbou dalšího výkřiku moderní techniky, lanové dráhy, která by Petřín propojila s levým břehem Vltavy. A petřínská lanovka se stala sama fenoménem. Její původní pohon byl, dnes by se řeklo, udržitelný. Fungovala totiž na vodní pohon. Lanovka byla dlouhá čtyři sta metrů a končila nad Nebozízkem. Realizovat se začala souběžně s výstavbou rozhledny a postupovala stejně rychle. Vozy dodal smíchovský Ringhoffer a první jízda se uskutečnila již 25. července 1891.
Jak se dalo očekávat, zrodil se návštěvnický tahák. Z výstavy, která byla zamýšlena jako zemská, se díky bojkotu německých podnikatelů stala přehlídka umu zlatých českých ručiček. Na nově zbudovaném výstavišti v Holešovicích se vystřídalo do října 1891 na dva a půl milionu návštěvníků a největším tahákem mimo areál exhibice se stal výjezd lanovkou a následný výšlap na rozhlednu. Zde se návštěvníci mohli pokochat nejen výhledem na krásy Pražského hradu, ale za pěkného počasí i vrcholky Krkonoš.
Poučeni zkušenostmi z Paříže čeští vlastenci od počátku plánovali, že věž a lanovka budou veřejnosti sloužit i po skončení výstavy. A s petřínskou lokalitou měli i další plány. Byl sem přenesen pavilon Klubu českých turistů a v roce 1893 přibyla atrakce v podobě Zrcadlového labyrintu. Jeho základ tvořilo 35 zrcadel, která z vás udělají hubeňoury, kuličky, nebo vám protáhnou nohy. V šedesátých letech dvacátého století se dočkal labyrint rozšíření o dalších 14 vyleštěných ploch.
Rozhledna díky své poloze vstupovala ve dvacátém století do dějin techniky i jako vysílač. V roce 1922 z ní byl vysílán signál do pražské Stromovky, kde jej mohli poslouchat návštěvníci zemědělské výstavy. Zrodil se tak první hromadný poslech rozhlasu na československém území.
Naopak Adolf Hitler měl při pohledu z oken Hradu pocit, že mu ocel kazí výhled na krásnou Prahu, takže považoval za nejlepší, kdyby se rozhledna zbourala. Naštěstí se tak nestalo.
A ocelová kráska díky tomu sloužila od roku 1953 i jako televizní vysílač. Tato novinka vedla ke zrušení výtahu, jeho tubusem se musely táhnout na vrcholek kabely. Dominantou na vršku se stala anténa pro šíření signálu.
V roce 1979 pak nastal okamžik, se kterým buditelé devatenáctého století nepočítali. Rozhledna na Petříně byla uzavřena a návštěvníci ji mohli obdivovat jen ze země. Jako důvod bylo kromě havarijního stavu částí konstrukce a schodiště uvedeno i technické vytížení stavby při televizním vysílání. Šlo se ale proti duchu přání otců výstavby, aby dílo sloužilo lidem.
Hlasy po opětovném otevření byly vyslyšeny při stém výročí v roce 1991. Zub času se ale na konstrukci podepsal a bylo zjevné, že celková rekonstrukce se nedá odkládat. Proběhla mezi lety 1999 až 2002, pražská Eiffelovka se dočkala nového hávu a metropole dostala atrakci, která patří k častým cílům návštěvníků z domova i z ciziny.
Lanovka prochází generální rekonstrukcí právě nyní, poslední kapku přinesla v září 2024 průtrž mračen, když dešťové provazce způsobily poškození svahu. Kromě jeho zpevnění má být renovace dráhy provedena z gruntu.
Velké vášně a debaty přitom vzbudila podoba nových vagonů lanovky. Já se musím přiznat, že mám z toho moderního designu radost. Včetně takových detailů, jako že na sebe vozy ze studia Anna Marešová Designers budou při míjení mrkat. Anna Marešová není v rámci podoby vozů MHD žádným nováčkem, Praze dala třeba vyhlídkovou tramvaj T3 Coupé. To je ten modrý vůz, který můžete občas v pražských ulicích potkat, a dokonce si ho pronajmout například na vánoční večírek. A já myslím, že příběh pražské Eiffelovky byl spojen s odvahou, modernou a pokrokem natolik, že právě sem trocha moderního designu hezky zapadne.
Předpokládám, že s otevřením zrekonstruované lanovky, ke kterému by mělo dojít snad ještě letos, se věhlas Petřína ještě zvýší. Kdo by se nechtěl svézt vozy, které na sebe budou mrkat? A prý se přitom budou dokonce i červenat!
Nakonec, flirty a láska k Petřínu patřily vždycky. Jak zpívaly Lucie Bílá a Ilona Csáková: Všichni na Petřín!
Zdroje: Wikipedie, prague.eu (ZDE a ZDE), Český rozhlas (ZDE)
Vložil: Radka Vosáhlo