Půjdu za hlavami států, tolik zmařených životů. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
14.03.2026
.jpg)
Foto: Wikimedia Commons / U.S. Embassy Tel Aviv – DSC_3982F, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=59276757
Popisek: Donald Trump a Benjamin Netanjahu
Nějak se nám to po celém světě mezi sebou mydlí. A to vůbec nemluvím o našem parlamentu a televizi a kdo ví, kdy se boje přesunou do hospod.
Jako by se s trápením a bolestmi roztrhl pytel. Válka se stala běžným slovem a stovky lidí při ní nic neznamenají, jedni se vytahují před druhými, kdo těch lidí zabil víc. Divné měřítko úspěchu. Nikomu se nezvedá žaludek, je to taková počítačová hra, že, nebo tak nějak. A nikomu nevadí pohled na stovku dětských těl, zabalených v bílých pytlích a položených na zemi vedle rozbombardované školy. Pojďte si pro ně, vyberte si ty své. XY „zabitých“, jak se dnes píše v novinách. Já bych řekl zavražděných, ale to se dnes nenosí. A o této velké hrůze za nás, bezmocné, rozhodují lidé, v pohodlí zalezlí zatím ne ještě v bunkrech, zatím ještě ve svých palácích, živení ze státních rozpočtů a rozhodujících se s přecpanými břichy po opulentních recepcích.
Moc bych chtěl, aby nikdo neumíral, ať už je to, jak se dnes říká, Rusák, Úkáčko, „zákeřný Palestinec“ anebo věčný Žid, podporovaný globálním kapitálem, či Íránec, který si doma vařečkou obohacuje v kuchyni uran a „ohrožuje“ politiky, kteří doma mají ve tvaru mnohametrových čípků (vygooglujte si, k čemu je podobný čípek) toho uranu stokrát, tisíckrát víc.
Protože ti obyčejní lidé za nic nemůžou, nejsou to naši nepřátelé. Jsou stejně bezmocní jako my. Jsou to také něčí děti, někdo se o ně bojí a někdo je má rád a oni mají rádi. A rodiče, kteří čekají doma a místo dětí jim přijde sms: „Je nám líto, už ho neuvidíte, padl na poli cti a slávy.“ V lepším případě: „Přijďte si tam a tam pro to, co z něj zbylo.“
Mám úplně jinou představu o životě. Nechci, aby za mě rozhodovali lidé na zbytečných kongresech a po přípitku pravým šampaňským dali razítko na to, že druhý den bude víc nových rekrutů v zákopech s tlejícími mrtvolami a víc polorozpadlých paneláků. Celé ulice. Plných sutin, kde si ti obyčejní jen mohou už jen snít o tom, jak si představovali obyčejné štěstí: práci za mzdu, která je uživí, holku v minisukni, kočárek.
Vrcholem je, že ti s tím razítkem si potom zajedou pro nobelovku. Jakou? Přece Nobelovu cenu míru. Doletí si pro ni. Pěšky nepůjdou. Přes hromady jimi znetvořených těl a potoky krve se jim nechce. (Slyšel jsem, že nositelé této ceny ji musí přijmout ve fraku, ale aby ukázali, že mají smysl pro humor, musí tamním studentům zakvákat. Od těch, o kterých mluvím já, bych to, být studenty ze severu, ani nechtěl. Kvákají denně – a miliony lidí je poslouchají. Proč? Nevím. Nechápu.)
Tak tohle bych zastavil. Kdybych mohl. Hned. Ani bych nepočkal těch legendárních dvacet čtyři hodin, co říkal ten prezident, co za tu dobu slíbil zastavit válku U., kterého z těch důvodů lidi zvolili, ale on pak udělal opak – namísto toho začal válku V., Í. a nyní se chystá na K.
Nechtěl bych být v jeho kůži. Nikoho z nich. Vladimir Vysockij (to byl prosím taky Žid – dodávám pro ty, kdo házejí všechny z nějakého národa do jednoho pytle s jejich krajany-prevíty-„státníky“) kdysi zpíval o tom, že v Indii vymysleli náboženství, které věří, že když člověk někomu ublíží, musí se do něj převtělit. Uf. Tolik životů se zničenými láskami, dětí, zasažených bombou na balkóně, babek, které by si tak rády užily zbytek života, kluků a holek, kteří spolu byli na diskotéce a pak se někam vypařili, a to doslova!
Měl bych udělat to, co už dávno chci. Měl bych jít za těmi, co to zavinili. S tím přece musí někdo přijít, někdo s tím začít… Řeknu jim: Neblbněte, nechte toho, to ještě nemáte dost? Jednou se to otočí, a pak si pro vás přijdou a skončíte zalezlí v dírách. Vzpomeňte si na jiné, vám podobné „státníky“ – na kanonýra z Korsiky, kterého zavřeli v tropickém chlívku s každodenní dávkou arzénu v jídle, rakouského malíře pohlednic v krytu, plešatého italského učitele, kterého pověsili za nohy na kandelábr…
Vložil: Jaromír Janák