Umýt záchod, pak jeho… Nová realita života. Generál a já

Foto: AI / Midjourney

Popisek: Ilustrační obrázek

Po generálově mrtvici jsem si brzy začala myslet, že to dlouho nevydržím a praští to se mnou. Prakticky jsem od rána do večera nezastavila. Generál mi to solil, seč mohl. Furt něco.

To, že čůral a kakal, jak se mu zlíbilo, a že když náhodou a k mé velké radosti došel na záchod, musela jsem ho stejně vyčistit komplet (ten záchod a někdy i s generálem), jsme si s Fildou postupně zvykali a začali to brát jako nový standard. Člověk nakonec zkousne leccos. Ale i tak byly věci, které generál už fakt přeháněl.

Třeba v noci. Budil mě, že má hlad. Tak jsem mu dala něco malého k jídlu, jinak by se neuklidnil. Pak ale, že chce na záchod. Přitom už ale měl dávno naděláno v kalhotách. Takže jsem vstala, převlékla ho, umyla, dala nové povlečení. A sotva jsem si lehla, začalo to znovu. Furt dokola.

Jídlo byla jeho nová droga, jinak si to neumím vysvětlit. Jeho apetit, když to pojmenuju s hodně velkým eufemismem, byl až chorobný. Sotva jsem dovařila, naplnila lednici, otočila se – a hrnce byly prázdné. Lednice prázdná. Měl hlad. Zase. Když jsem mu jídlo začala hlídat a odměřovat, aby nepřibíral a jeho cukr nevyrostl do nebezpečných výšin, nadával mi. Když jsem mu ho dala v požadovaném množství, abych se z něj nezbláznila, sežral všechno. A pak měl stejně za chvíli zase hlad.

Generál, který dřív býval docela na slovo skoupý, teď od rána do večera nezavřel pusu. Mlel páté přes deváté, něco jako když žvatlá batole, kolikrát jsem ani nerozuměla, co vlastně říká. V jednu chvíli jsem si fakt začala myslet, že to všechno dělá schválně. Že mě testuje. Že mě trestá. Kde je hranice mezi nemocí a tím, že mě prostě chce jen trápit? Z toho všeho mi slušně hrabalo. A napadaly mě myšlenky, za které se člověk stydí. Měla jsem na něj vztek tak obří, že bych ho snad i praštila – jen aby byl konečně klid. A hned potom jsem se styděla a omlouvala. V duchu jemu, sobě, Bohu, komukoli. Vždyť je naživu. Tak mám být šťastná, ne? Fakt? Je tohle ale život pro něj? A pro nás s Fildou?

Filda to kupodivu nesl statečně. Alespoň tak vypadal. Na obranu používal humor. Občas se stáhl, občas zmizel do svého světa. Chápala jsem ho. Taky bych kolikrát utekla. Jenže nebylo kam. Jakmile jsem se na chvíli zavřela do pracovny, už jsem slyšela:
„Kde seš? Prosímtě… kde seš? Nechci tu bejt sám.“

Jak občas pochodoval bytem jen v tričku a s plenkami, občas připomínal Janžurku ve filmu Což takhle dát si špenát, jak lítala mezi stoly a v kombiné a křičela papú.. Jenže tohle nebyl film. Tohle byla naše nová realita.

Byly dny, kdy mi říkal jiným jménem. Jednou jsem byla Maruška, podruhé Ilonka. Fildu si pletl se svým bráchou. Asi vzpomínky z dětství. Filda s ním tu hru trpělivě hrál. Říkal mu „bro“, jak si to dneska mladí zkracujou, plácl ho po rameni a generál mu povídal, že spolu musejí jít někdy na ryby. A dožadoval se prutů.
„Kde sou? Kde sou?“
Půl hodiny. Dokola. Kde sou. Filda nakonec řekl, že jsou v servisu, aby byly připravené, až na ty ryby půjdou. Generál se uklidnil. Ten kluk měl můj obdiv. Kolikrát zachránil situaci, kdy bych já už vybuchla.

Občas mě jeho noční pochody děsily. Chodil po bytě, mumlal, otevíral skříně. A ani prášky kolikrát nepomáhaly. To jsme řešili pořád dokola s jeho psychiatričkou. Zkoušeli jsme kdeco. Trvalo dlouho, než se našlo něco, co ho aspoň trochu zklidnilo. Jenže pak zase hodně spal. A to mě děsilo snad ještě víc.

Jednou jsem jela na nákup. Jen za roh, na chvilku. Dlouho bych generála doma samotného nenechala. Snad to bylo 15 minut, než jsem byla zpátky doma. Myslela jsem, že omdlím. Generál seděl na zemi, kolem sebe rozházené jídlo, rozmačkaný chleba, jogurty, drobky všude. Seděl uprostřed toho chaosu, koukal do prázdna a dokola opakoval: „Ach jo… ach jo…“ Stála jsem ve dveřích s taškami v ruce a říkala si: Kam až tohle může zajít?

Vložil: Naďa Hanuš Vávrová