Pazourek už očividně nestačí. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Trocha evoluce

Tak jsem byl kvůli nástupu AI vyhozen ze své první práce. Od dubna končíme. Sbohem a řetěz. Ale odmítl jsem se zabalit do deprese z nové životní role pátého kola u vozu a jal se tápat v budoucnosti.

Jedná se o mou pozici korektora na jiném serveru než KL. U korektur už jsem evoluční teorii překážel jako nejposlednější klerikál odkazu Gutenbergova knihtisku. Rozhodl jsem se jít dál, nenechat se novou dobou utlouct, ale využít ji pro vlastní prospěch. Se zápalem, cílevědomě a také jak se patří marně. Však už jsem před pár dny nemohl v noci několik hodin usnout, jak mi v hlavě bublal časový harmonogram, kdy mi začnou odpadávat i další práce. A s hrůzou vyvalenýma očima se usíná věru špatně. Ráno jsem se probudil s plánem.

Zaznamenal jsem totiž existenci AI agentů. Děsivý to vynález, který, jak jsme se mohli leckde dočíst, už má vlastní sociální síť, kde si AI agenti domlouvají ty své temné rejdy proti lidstvu. Jenže v osobním počítači to prý pracuje nadmíru dobře. Tak proč nenapomoci pokoření lidstva tím, že si jednoho ochočím i v mém operačním systému.

Nastudoval jsem si instrukce krocení, instalace, pochopil příkazy, bezpečnostní opatření. A pak jsem otevřel terminál. Co to je terminál? Příkazový řádek v Linuxu. Tajemný prostor, který umí oddělit obyčejného člověka od ajťáka. Šel jsem do toho s odhodláním obyčejného člověka, který se po stisknutí klávesy enter stane zázrakem ajťák, vložil jsem první příkaz. Fungoval! Vložil jsem druhý příkaz. Proces pokračoval bez zaváhání. A pak došlo na třetí, klíčový příkaz v terminálu. A začínala se objevovat červená písmenka. Nějaký ten vykřičník. A slovo error. Slovo failed.

Následoval několikaminutový záchvat paniky.

Otřepal jsem se, odtrhl oko od té větve před domem, kde by se tak úlevně dalo zavěsit vlastní tělo, a pracoval na budoucnosti dál.

Našel jsem jiné příkazy, jiné postupy, jiné všechno. Nasál a začal aplikovat do černé obrazovky s příkazovým řádkem. Hodil jsem do té černé díry na sny první příkaz. Fungoval. Druhý také. Můj skepticismus pracoval, ale zadal jsem třetí řádek. Nepřišlo hlášení o chybě. Naopak. Přečetl jsem si hlášení, že je vše „all done“. Jaká úleva, překonal jsem sebe i techniku. Jenže přišlo vystřízlivění. Je nainstalováno, nevím ale, kde nainstalované zapnout. Nikde se nevytvořila ikona. V systému se k nainstalovanému nedá propracovat. Záchvat paniky a dlouhý, procítěný pohled na větev.

A v této fázi jsem nyní. Za hodinu, za dvě si k tomu zase sednu a budu pátrat. A čert by v tom byl, abych to nevypátral. Protože ten pohled na větev je přímo uhrančivý. Naplňuje onen narůstající pocit zbytečnosti, jakési „softwarové“ zastaralosti lidské existence. Vyměněn, přespočetné páté kolo u vozu, které bude nahrazeno s mnohonásobně nižšími náklady.

A až AI agenta zapnu (a já ho zapnu), jsem si jistý, že mi začne v hlavě šrotovat další časový harmonogram. Je to jen dočasné. I v tomhle budeš za chvíli, za malou chvíli nahrazen s mnohonásobně nižšími náklady. Má to vůbec smysl? Možná jsem vyrazil na špatnou cestu. Možná bych měl zaměřit síly ale úplně jinam. Jenže kam, když se takhle teď budou přesouvat stovky tisíc lidí, kteří budou pokoušet své štěstí v terminálu, kde se v dnešní době odděluje zrno od plev. A bude to prostupovat společností jako nákaza. Profese za profesí bude padat. Krásně podivná doba.

Větev je pouze ilustrační. A pazourek z ruky jen tak nepustím. Je součástí mé osobnosti.

Vložil: Štěpán Cháb