Sourozenci Eva a Pavel a muž, co si spletl rodinu s armádou
06.03.2026
Foto: Wikimedia, Dutch National Archives, ANEFO, 2.24.01.04 Bestanddeelnummer 917-4972
Popisek: Sourozenci Eva a Pavel Romanovi na mistrovství světa v Colorado Springs v roce 1965
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Čtyřikrát mistři světa, dvakrát mistři Evropy. Dřela na tom ale celá rodina, a když o něco šlo, klidně se doma sešli pod vánočním stromečkem už v listopadu.
Zapsali se do historie světového krasobruslení, a když jeli, seděl celý národ u černobílých obrazovek. Na venkově, kde tenkrát leckde bývala jen jediná televize v kanceláři zemědělského družstva, se u ní při jejich jízdách scházela celá ves. Kam se vrtli, všude je lidé poznávali. Sourozenci Eva a Pavel Romanovi byla zkrátka bomba a od Aše po Košice se jim říkalo naše děti. Za jejich úspěchy se skrývala urputnost jediného muže, kterého by armáda určitě ocenila jako perfektního velitele. Doma se nikdo neodvážil odporovat, všichni včetně maminky šlapali jako hodinky. „Byly jsme poslušné děti,“ připustila před Vánoci před třemi lety v podcastu iDNES TV Z voleje natočeném v olomouckém Divadle na cucky Eva, která koncem ledna oslavila osmdesátiny. „Říkali nám, že nás táta okradl o dětství, ale oproti jiným dětem bylo veselé a pestré.“
Děti podle plánu
I jejich příchod na svět jako by rázný otec František Roman naplánoval. Pavel Roman se narodil v Olomouci 25. ledna 1943 a o tři roky později 27. ledna, tedy téměř na den přesně, k němu přibyla do rodiny sestra Eva. Jejich otec byl cílevědomý obchodní zástupce, za jehož úspěchem stály mimořádná pracovitost a vždy pevně daný plán. Proflákaný volný čas považoval za nejhorší vklad do života, takže své potomky vedl odmalička ke sportu. Většinou byli všude spolu, na jejich aktivity důsledně dohlížel, takže ani neměli čas najít si kamarády. O náplni jejich mimoškolního života měl jasnou představu, v létě kola, tenis a plavání, v zimě lyže a bruslení. Kluziště měli jen pár metrů od domu a Pavel chtěl hrát hokej, táta mu ale vysvětlil, že jako krasobruslař bude hrát i hokej mnohem lépe. Na to už pak ale samozřejmě nikdy nedošlo.
Rodinný tým
Pavel začínal bruslit v roce 1947 v krasobruslařském oddílu a už od pěti let vystupoval v olomoucké lední revui. Poté, co byl otec v roce 1952 pracovně přeložen do Prahy, stal se devítiletý Pavel s vrozeným smyslem pro rytmus okamžitě posilou sportovní školy. Problém byl však s Evou, o kterou nejevili zájem, protože nadaných holek byl dostatek. Trenéři dokonce našli Pavlovi partnerku, jenže tvrdě narazili na otcův odpor. „Buď oba, nebo ani jeden!“ prohlásil rázně. „Jak si to představujete s cizí holčičkou, vždyť má sestru!“ Někdy jí prý připadalo, jako by spolu stáli proti všem, někdy i proti tátovi. „My jsme se měli rádi. Pavel byl ten šikovnější, vrozený talent, všechno mu šlo, já se to musela učit.“ Zpočátku je otec trénoval třikrát týdně sám, studoval všechnu dostupnou odbornou literaturu a pozoroval, jak pracují jiní trenéři. Matka, která pracovala jako kostymérka na Barrandově, je zase vlastnoručně oblékala.
Eva a Pavel v roce 1956:
Dřina po nocích
Eva sice neměla skokanský talent jako Pavel, který by určitě vynikl na ledě i sám, zato ale dostala do vínku perfektní hudební sluch. A tak otec rozhodl: „Budete dělat sportovní dvojice.“ Pro celou rodinu tím začala tvrdá dřina. Bydleli ve Vysočanech, na tréninky jezdili do Kladna, a tak jejich dny začínaly ještě za tmy a často končívaly až za svítání, často od půlnoci do tří do rána. Domů se vraceli vlakem, a protože ve Vysočanech nestavil, ale jen trochu zpomalil, vyskakovali z něj za jízdy, aby pak nemuseli jet z nádraží tramvají o hodinu déle. Od prosince 1954 byli členy TJ Slovan Gramofonových závodů v Praze, od roku 1956 členy Spartaku Motorlet. „Před školou trénink, po škole tenis, balet nebo gymnastika a potom domácí úkoly. Žádné úlevy ze školy jsme neměli. Výborní studenti jsme asi úplně nebyli, ale úspěšní dostatečně pro nás i učitele. Dostávali jsme třeba extra den volna, když byly nějaké důležité závody,“ vzpomínala Eva v rozhovoru pro časopis Vlasta.
Osudový telefonát
Bruslení se doma podřizovalo všechno, když například otec sehnal výhodně kluziště v Liberci v prosinci, slavili Romanovi Vánoce už v listopadu, aby mohli v prosinci v Liberci trénovat. Každodenní řehole ale začala přinášet ovoce. V roce 1958 už byli náhradníky na evropském mistrovství dospělých v Bratislavě, kde poprvé viděli na vlastní oči tance na ledě, u nás do té doby opomíjenou disciplínu. A otce napadlo, že to bude něco pro ně. Současně ale pochopil, že jako trenér-amatér na vrcholovou přípravu nestačí, a tak si sehnal číslo do Liberce a odvážně zvedl telefonní sluchátko. Zavolal bývalé mistryni republiky v krasobruslení a tehdy již uznávané trenérce Mile Novákové s tím, zda by nechtěla trénovat jeho děti a připravit pro ně volnou jízdu tanečních párů. „Nevím, kde se ve mně vzal ten pocit, ale najednou jsem si řekla, že když je otec takhle průbojný, asi i jeho děti k něčemu budou,“ prozradila později slavná trenérka.
Sami do světa
V roce 1959 se Eva a Pavel poprvé představili na Kladně v kategorii tanců na ledě, získali titul mistrů republiky a na Mistrovství Evropy v Davosu se zúčastnili obou kategorií, tanců i sportovních dvojic. Rodiče ani trenérka s nimi ale jet nesměli, doprovázel je „politický“ doprovod, členové krasobruslařské sekce. „Nepamatuji si, že by nám s Pavlem jakkoliv pomohli. Vše jsme si museli sami řešit. Například zjistit, kdy máme trénink, kdy jsou závody. Naštěstí nás tatínek učil německy a později i anglicky, tak jsme se mohli domluvit,“ vzpomínala Eva. Protože ale byli tak mladí, ochotně jim pomáhali alespoň někteří soupeři, třeba tehdejší mistr světa v tancích na ledě Courtney Jones. „Asi nemohl pochopit, že tak malé děti jsou tam samy? Pro všechny závodníky z tehdejších západních zemí to bylo naprosto neuvěřitelné!“
Pokračování v pondělí 9. března
(zdroje: Wikipedia, Český olympijský tým, Česká televize, Vlasta, Květy, iDNES TV, lidovky.cz, Sportovní listy, Zdeněk Roman: Eva a Pavel Romanovi)
Vložil: Adina Janovská