Bylo nás milion. Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Mikuláš Minář

Bylo nás pět. A tentokrát nepůjdeme na Letnou z nadšení, nýbrž z občanské zvědavosti, protože zvědavost, jak říkal pan učitel, je základ poznání. Do Prahy se totiž opět svolává lid, a to proti vládě, která je tak nová, že ještě voní úřední čerstvostí a nestihla si ani pořádně rozbalit notový zápis toho, jak bude národu škodit.

Spolek Milion chvilek pro demokracii zve na demonstraci. Tatínek pravil, že je to bdělost občanů, maminka že prevence je lepší než léčba, a pan Fajst odvedle dodal, že nejlepší je prevence s klobásou a hořčicí, protože hladový revolucionář bývá mrzutý.

„A proti čemu se jde?“ zeptal se Zilvar z chudobince, který má rád přesnost.

„Proti tomu, co by se mohlo stát,“ odpověděl Éda slavnostně.

„A stalo se to?“ nedal se Zilvar.

„Zatím ne,“ připustil Éda, „ale právě proto. Co kdyby.“

To se mi zdálo velmi prozíravé. Protestovat proti budoucnosti, která ještě ani nevystrčila čumák ze stáje, je totiž bezpečnější než proti minulosti, neboť budoucnost se nemůže bránit a revolucionář jí tak může bez ostychu napíchat špendlíky na záda jakákoliv křidélka. Jako Kozí Kuncka, když běhala jen tak v nedbalkách po návsi, že se na nás žene válka a že pánbu s náma, pročež se po velkém srocení lidu zjistilo, že se jí jen zřítil strop chlívku a ona z toho dostala blouznění.

Na Letné bude lidí jako blech, maluje si Milion chvilek pro demokracii. Transparenty budou hlásat obranu demokracie, právního státu a mravních hodnot, což jsou věci tak vznešené, že se na ně dá naroubovat téměř cokoliv. Jeden pán už si u nás chystá ceduli s nápisem „Už dost!“, ale když se ho Antonín Bejval zeptal, čeho dost, odpověděl: „No přece toho!“ a ukázal neurčitě směrem do světa. Pročež jsme se shodli, že je to moudré a bylo nás pět.

Řečníci budou mluvit zaníceně o hrozbách, které číhají, o směrech, kam bychom neměli směřovat, a o hodnotách, jež je třeba hájit dříve, než si jich někdo všimne. Bude to jako hasit dům, který ještě stojí, ale mohl by jednou hořet. A kdo by chtěl čekat na plameny? Je velmi prozíravé vylévat na dům vodu z kýblu, aby nezačal hořet. Měli by to tak dělat všichni. Jen mně to tedy není dovoleno, jako kdybych za všechno mohl, jednou jsem se totiž jal hasit tatínkovy noviny i s tatínkem také preventivně zrovna když seděl v křesle a četl si je. Vyskočil a křičel, že jsem povstalec a že se mnou zatočí a já utíkal a bylo nás pět.

A já budu na Letné pozorovat, jak se lidé rozhlížejí, zda stojí na správné straně dějin. Stát na správné straně je totiž důležité, jen je potřeba vědět, kudy se ty dějiny vydají. Aby z toho pak nebylo velké mrzení.

Zilvar se zeptal, zda by nebylo praktičtější počkat, až vláda něco pokazí, a pak teprve protestovat. Éda ho poučil, že v moderní době je třeba být napřed. „Kdo demonstruje včas, demonstruje dvakrát,“ pravil a tvářil se jako apoštol preventivního rozhořčení a vedli jsme řeči, protože řeči vedou člověka dopředu a my nechtěli zůstat pozadu.

A tak tam budeme stát mezi tisíci lidí, kteří jsou rozhodnuti nedopustit cosi, co zatím nemělo podobu. Bude to demonstrace proti možnosti, proti obavě, proti potenciálu. A to je protivník velmi pružný.

„A myslíš, že se za ty lidi postaví prezident?“ ptá se zvědavě Éda Kemlink.

„Určitě, je to jejich prezident,“ pravil moudře Zilvar z chudobince. Pak se na chvíli zamyslel a dodal: „Jenom ne přímo, to by se do toho moc zamotal. Tak to zabalí do nějakých rétorických hodnot, protože řeči se musí vést a ti, co spolu chodí, musí někdy předstírat, že spolu jako nechodí, aby to nevypadalo blbě. No, a pak odjede na dovolenou do Indie za maharadžou.“ Zilvar vypadal tak dospěle, až jsem se zastyděl, že to neumím jako on. Vést řeči o těch, kteří spolu chodí a předstírají, že nechodí.

A až bude po všem, lidé se rozejdou spořádaně domů, cestou si koupí klobásu s hořčicí, vláda zůstane stát a republika také. Nezřítí se ani sloup veřejného mínění, ani most mezi minulostí a budoucností. Jen jsme si už teď uvědomili, že dnes se už nečeká na chybu – dnes se protestuje preventivně.

A bylo nás pět. A všichni jsme si cestou domů říkali, že je vlastně útěšné žít v zemi, kde se demonstruje dřív, než se něco stane. Protože to znamená, že lidé mají fantazii. A fantazie je v politice věc mocná – někdy mocnější než skutečnost sama.

Jste srdečně zváni na sledování metabolismu dějin českého národa na 21. března 2026, které pořádá spolek Milion chvilek pro demokracii. Řečnit se bude o ničem i o všem, privatizanti demokracie budou mít ten den mnohé rojení, k vidění bude možná i krasojezdkyně z cirkusu. Pláštěnky a plácačky na mouchy s sebou.

Vložil: Štěpán Cháb