Hoří, můj dentisto! Sobota Jaromíra Janáka
komentář
28.02.2026
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Zuby, pohroma huby
Když jsem četl, jak si skokani na olympijském můstku píchají injekce kyseliny hyaluronové, roztřásl jsem se hrůzou. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsou ještě horší věci na světě…
Nebudu zastírat, že u nás v Poděbradech, když jsme dospěli do určitého věku, nastal v našem životě zlom. V krásném sále poděbradské Záložny (který je dnes, jako leccos, ve zbědovaném stavu) jsme začali navštěvovat taneční kurzy. Spolužačky se nastrojily do krásných šatů, maminky se předháněly, jak své dcery co nejvíce vyzdobit, a my jsme s údivem koukali, v jak krásné květy rozkvetly naše spolužačky, které jsme znali jen ze školy, stojící se zpoceným čelem před tabulí, jak v ruce žmoulaly křídu a zoufale přemýšlely nad tajemstvím Ludolfova čísla. Byl jsem králem valčíku, s přimhouřením oka i polky, až do vyčerpání sil, kdy se vířivá polka změnila v kulhavý šlapák. Zvládal jsem i bezpohlavní mazurku, vzdoroval jsem se naučit jen podivný tanec jménem lipsi, importovaný k nám z NDR proto, aby nás přešla chuť na rock'n'roll.
Tohle všechno se mi vybavilo, když mi kolegyně už v Praze, šedesát let nato, zavolala: „Nechceš jít na ples do Obecňáku, mám dva volné lístky a moc se mi to nehodí?“
V Obecňáku na plese jsem byl naposled oné památné noci na Silvestra, kdy se Praha změnila kolem půlnoci v ledové kluziště, já málem nedošel kousek do Ostrovní ulice, kde jsem bydlel, a začala energetická krize. Od té doby jsem navštěvoval jen plesy skromnější, nejčastěji v sokolovně u nás v Jinonicích, kde se parket kolem půlnoci měnil v brouzdaliště z vybryndaného piva, které si nosili návštěvníci ke svým stolům.
Nastal Den D. Manželka si v pase trochu povolila sváteční šaty, já navlékl letitý, kdysi služební pěvecký smoking a vyrazili jsme.
Smetanovu síň Obecního domu jsem od dob koncertního působení znal víc než důvěrně. Stoupali jsme po schodech k šatnám a začínal jsem mít pocit, že se sem jaksi nehodíme. VIP návštěvníci, oblečení v příliš těsných smokinzích barev někdy i podivných, VIP manželky, ozdoby svých manželů, vznášející se na patnácticentimetrových jehlových podpatcích, opatrně se rozhlížející a zrakem hledající fotografy. Lehce se chvěly chladem, neboť byly oblečeny v šatech, kde by obyčejný člověk měl látku, odhalovaly svá plastová poprsí, vytvarovaná do nečekaných rozměrů a kterých bych se, když mě napadla hříšná myšlenka, stejně bál dotknout, abych jim neporušil jejich pozoruhodný tvar. To vše doplněno trčícími kachními rty, které na sebe při každém kroku lehce narážely. Napadlo mě, zda by dámy neměly mít na těle vytetovaná i jména sponzorů, kteří do těchto výtvorů investovali, a možná i příslušných plastických chirurgů.
Posadili jsme se ke stolku s číslem naší vstupenky, manželka si objednala sklenici vína a já svou oblíbenou sodovku. Připili jsme si a já se rozhlédl po okolí. Dámy dost znuděně seděly a usrkávaly něco vznešeného, VIP pánové si v hloučku domlouvali nějaké obchody.
Zaujal mě obličej sedící dámy, nepříliš poznamenaný plastickým chirurgem. Usmál jsem se na ni a očekával jsem, že mi úsměv oplatí. Tady začaly mé problémy.
Opojen krásnou tváří jsem zapomněl, že jsem se v minulém roce stal obětí péče zubních lékařů, takže se za částku více než sedmdesát tisíc korun objevila díra zvící pěti chybějících zubů. Dobrosrdečná slečna, domnívající se, že jsem si zuby zapomněl doma, šeptla přes dva stoly, až se ke mně otočily tváře dalších okolních nudících se krasavic?
„Víte, že nemáte vepředu zuby?
Neřekla mi nic nového, o výsledku promrhaných sedmdesáti tisíc jsem dobře věděl, a tak jsem se znovu pokusil o úsměv a tentokrát se zavřenými ústy jsem procedil dírou v zubech:
„Já vím.“
Manželka, která se právě vracela s koupenými cukrovinkami, zachytila mou slibně se vyvíjející známost a sarkasticky procedila mezi svými, v jejím případě naprosto dokonalými zuby:
„A to víte, že nemá přední zuby?“
„Já vím,“ odpověděla sladkým hlasem slečna a já poznal, že jsem potkal spřízněnou duši.
Odtrhl jsem oči od slečny a za ní uviděl chlapíka ve stříbrném smokingu, který se k nám blížil s pohledem rozzuřeného býka, jako když před ním mávnete rudým praporem.
„Víte, že nemáte přední zuby?“ zavrčel na mě.
Hlavně proto, aby řeč nestála, jsem použil svou pověstnou slovní zásobu: „Já vím.“
To už ale zuřivec sahal rukou do své náprsní kapsy. Vyrazit mi už neměl co, a tak jsem ho statečně pozoroval, skryt za atletickou postavou své manželky. Místo očekávané pistole vytáhl z kapsy navštívenku. Manželka, vědoma si toho, že byla první na ráně, si hlasitě oddechla.
MUDr. et MDDr. Ph.D., MHA a vzadu se ještě krčilo DiS.
„Pojďte se mnou do Sladkovského sálu,“ vyzval mě tónem „Donalde, slezte z toho lustru!“ Jenže manželka, od přírody silně komunikativní, o mě ztratila zájem a začala si povídat se slečnou.
V Sladkovského sále Obecního domu mě silák posadil na židli. Pohled rozzuřeného býka se mu změnil na výraz, jaký má veterinář, když vede tele na porážku. Zkušeným pohybem zachytil krční obratel, který mě držel ve vzpřímeném stavu a jehož zlomením kat Mydlář ulehčoval odsouzencům k smrti jejich poslední chvíle:
„Zakloňte hlavu!“
Vyhrnul si rukáv stříbrného smokingu a zápěstím mi stlačil spodní čelist. Upadl jsem do stavu naprosté nehybnosti. Dvojice zamilovaných, sedících kousek od nás a hledících si do očí, odstrčila sklenky červeného vína a utekla na nedaleký záchod.
Překvalifikovaný zubař vytáhl mobil, posvítil si do mých úst jako do Macochy, zakvrdlal zbylými zuby a pronesl: „Ach jo.“
Uprchlý pár nesměle vyhlédl ze dveří pánské toalety, a když viděl, že neteče krev, vrátil se k svým skleničkám. Zubař mi lehkým spodním direktem zavřel vykloubenou spodní čelist. Pak vzal odložený list a něco psal na jeho zadní stranu. Napsané potom složil tak, že jsem přečetl pouze nápis z přední strany:
svíčková na smetaně, karlovarský knedlík, sklenice vody = 940, –
Doma jsem papír rozbalil, a vedle: „tatarský biftek, topinky 3 ks“, bylo rozepsáno:
provizorní můstek = 8000, –
5x implantát = 78 000, –
šroubovaný můstek z kompozitní pryskyřice = 115 000, –
Pochopil jsem, že zkušený lékař moudře doporučil otevření až doma, protože je samozřejmě výhodnější omdlít a spadnout do měkké postele v domácím prostředí, než na tvrdou podlahu Obecního domu.
Když jsem se ráno probral, svlékl a pověsil jsem svůj letitý smoking, který mi věrně sloužil namačkaný do kufru, aby se potom objevil ve světle zářících reflektorů nejslavnějších světových koncertních sálů. Prohlédl jsem potrhanou podšívku, kterou jsem pracně zašíval ve všemožných hotelích do použitelného stavu látací nití na ponožky, složil jsem doktorův předběžný účet a vložil ho smokingu do kapsy. Odtud už ho asi už nevyndám.
Poplácal jsem ho po kapse a posmutněle se zeptal:
„A co teď, hochu?“
Vložil: Jaromír Janák